Očima pamětníků: Rok 1989 by byl pro Palacha satisfakcí

Posmrtná maska Jana Palacha

Posmrtná maska Jana Palacha Zdroj: profimedia.cz

Lidé připomínají Jana Palacha
Smuteční průvod kráčel symbolicky kolem Husova pomníku
Poslední rozloučení s Janem Palachem začalo na nádvoří Karolina
Nejbližší příbuzní u vozu, který odvážel rakev s Janem Palachem na Olšanské hřbitovy
Na dvě stě tisíc lidí se přišlo rozloučit 25. ledna 1969 s Janem Palachem. Zástupy na Staroměstském náměstí směřující ke Karolinu začínaly v Celetné ulici.
16
Fotogalerie

Padesát let uplynulo od nejradikálnějšího protestu v novodobých dějinách našeho státu. Na sebeupálení studenta Jana Palacha dodnes vzpomínají i socioložka Jiřina Šiklová a evangelický farář Miloš Rejchrt. „Jeho sebeoběť byla jakýmsi posledním vzedmutím emocí a té lepší stránky v povaze našich občanů. Poslední memento,“ říká Šiklová. Farář Rejchrt doplňuje, že byl od počátku vystaven dvojímu výkladu Palachovy smrti. „Ta rozporuplnost mě nepustila dodnes,“ říká pro deník E15. 

Šiklová: Rok 1989 by byl pro Palacha satisfakcí

Jan Palach si zachoval rozvahu až do posledních hodin svého života. Žádal jen to, co bylo teoreticky možné. Chtěl zrušit vydávání zpráv sovětských okupačních vojsk na našem území a zastavit cenzuru.

Domnívám se, že tehdy neexistovala opravdu skupina studentů, která by se postupně upalovala, ale že to byl právě jeho osobní nápad, jak konečně nějakým činem zastavit přizpůsobování se lidí tehdejšímu politickému tlaku.

Proto vlastně i pár hodin před svou smrtí si zavolal svého kolegu, také tehdejšího studenta, Luboše Holečka. Tím sdělením vlastně znovu naznačil, že skupina sebeobětujících se mladých lidí přece jen existuje. Jako by tím chtěl naplnit citát, který se tehdy často opakoval: „Nebojte se nepřátel, s těmi se dá bojovat, bojte se lhostejných, s jejichž němým souhlasem se děje na světě všechno zlo.“

Jeho sebeoběť byla jakýmsi posledním vzedmutím emocí a té lepší stránky v povaze našich občanů. Poslední memento. Asi i proto se tolik let na Jana Palacha zde v Československu nevzpomínalo. A proto když se po dvaceti letech od jeho smrti v lednu 1989 připomnělo jeho výročí, vzbudilo to takový ohlas, že to přimělo lidi týden se scházet a demonstrovat každý den a nechat se znovu zavírat a rozhánět vodními děly.

Když jsem toto vzedmutí lidí v době dvacátého výročí Palachova sebeupálení viděla a sledovala, tak jsem si říkala, že teď by z toho měl konečně satisfakci. Viděl by, že jeho čin nebyl marný, že přece jen tím oslovil lidi.


Rejchrt: Činem nás obvinil, že děláme málo

Když Jan Palach provedl svůj čin, byl jsem zrovna na studiích v Lausanne. Slyšel jsem tehdy kázání v kostele, kde se kupodivu tamní farář o této události zmínil. Nebyla to ale oslava nového světce, nýbrž varování před ochotou zbavit se života, který jsme si sami nedali. To bylo moje první setkání s nějakým komentářem k Palachově smrti.

Telefony tehdy nefungovaly mezistátně a byl jsem v kontaktu s domovem pouze poštou, která ale kupodivu chodila poměrně rychle. Stanovisko mých učitelů z Komenského teologické fakulty ale bylo jednoznačné: Jan Palach se obětoval, tedy podstoupil oběť pro druhé. Byl jsem tak od počátku vystaven dvojímu výkladu Palachovy smrti. Ta rozporuplnost mě nepustila dodnes.

Byl jsem tehdy na začátku své životní dráhy. Bylo to proto pro mne takové zakopnutí. Když se na to člověk díval z hlediska, že se Palach obětoval pro druhé, hodně řešil, zda by byl něčeho takového schopen. Palach nás vlastně svým činem obviňoval, že toho děláme málo. To mě později možná postrčilo k tomu, že jsem do disentu šel více, než jsem mu byl původně nakloněn. Palach v mé hlavě stále strašil jako výčitka.

Je zajímavé, jak se historie velkých dějin propojila s mými osobními. Jednou jsem jel stopem z pohřbu a za Novým Borem mi zastavilo auto. Usměvavý muž mi po chvíli řekl, že je ze Všetat. Zeptal jsem se, zda ví, že odtud byl Palach, a on řekl: „Palach, to jsem já.“ Vysvětlil mi, že se jmenuje Jiří a Jan byl jeho bratr. Později jsem měl i díky tomu čest pokřtít obě jeho dcery.