Možná se na to už zapomnělo, ale česká veřejnost těsně po listopadu v roce 1989 většinou očekávala, že společenský vývoj by se měl ubírat směrem k jakémusi lepšímu socialismu a nepřála si privatizaci velkých podniků. Během několika měsíců se ale karta obrátila a většina občanů nabyla přesvědčení, že nejlepší bude směřovat k parlamentní demokracii a fungujícímu kapitalismu, k němuž vede jediná cesta, a tou je privatizace národního majetku. Zjednodušeně řečeno, s vizí a se sliby návratu do Evropy, k demokracii a kapitalismu přišly nastupující demokratické elity, kterým se podařilo občany přesvědčit, aby je následovali a společně s nimi budovali fungující kapitalismus.
Po deseti letech však většina občanů a ani elit neměla pocit, že by ve fungujícím kapitalismu žila. Zrodila se „blbá nálada“, nespokojenost se „spálenou zemí“ a korupcí. Občanské iniciativy mobilizovaly veřejnost proti korupční symbióze politických a ekonomických elit a na obranu svobody slova. Požadovaly, aby aktéři opoziční smlouvy odešli ze svých funkcí. Ale nic se nezměnilo, občanské iniciativy byly vůdci standardních politických stran označeny za elitářské skupiny, které se bez demokratické politické soutěže chtěly dostat k moci. Zabralo to, iniciativy se rozpadly a jejich protesty odešly do ztracena.
Netrvalo ani dalších deset let a na českou politickou scénu vstoupil fenomén podnikatelského populismu, který pro zavedené politické strany už představoval větší hrozbu. Pod zástavou boje proti politickým dinosaurům a kmotrům skandalizoval vládnoucí elity. Nakonec se ale s nimi spojil a sám sebe zdiskreditoval, protože se provalilo, že politiku bere jen jako elitní podnikatelský projekt. Tato vlna populismu s rekonstrukcí české politiky ještě neuspěla, ale ta následující už ANO.
V posledních parlamentních volbách dostaly politické subjekty založené podnikateli čtyřicet procent platných hlasů a získaly podporu přímo voleného prezidenta. Podnikatelský populismus se v Česku spojil s populismem prezidentským. Populisté obsadili vrcholné politické funkce, následkem čeho se už boj proti korupci nevešel mezi priority vládního prohlášení. Společně pokračují v boji proti elitám standardních politických stran i proti kulturním elitám.
Na druhé straně tyto elity našly společného nepřítele a staly se z nich spojenci. Ve jménu záchrany demokracie před populistickou hrozbou byla kmotrovská a korupční „minulost“ politických stran zapomenuta.
Charakter současného českého politického dění je profilován zápasem antielitářů a antipopulistů o budoucnost české společnosti. Zápas levice a pravice vystřídal zápas těch dole s těmi nahoře. Nicméně proti elitám se v českých zemích bojuje už dlouho. Vzpomeňme jen na to, jak komunisté za první republiky hájili práva dělnické třídy proti buržoasním elitám, pak za normalizace proti „maloměšťácké elitářské skupině“ ve vlastní straně, a pak proti intelektuálským „ztroskotancům a samozvancům“ odtrženým od skutečných zájmů lidu(jak pravilo Rudé právo v roce 1977), kteří později jako vůdci Sametové revoluce nakonec svrhli jejich vládu.
Teď téměř po třiceti letech od svého pádu se komunisté přidali na stranu populistů v boji proti prezidentem Zemanem vysmívaným elitářským „lepšolidem“ či „pražské kavárně“, která podle něho ignoruje zájmy obyčejných lidí.
Dnešní antielitáři – populisté a komunisté se rádi pasují do role tribunů mlčící většiny. Se samozřejmostí mluví jménem celého lidu, i když tak silný mandát ve volbách nezískali. Na druhé straně mnoho obyčejných lidí věří a oceňuje, že populisté jen nahlas říkají to, co si všichni myslí ale bojí se to otevřeně vyjádřit. Doufají, že je ochrání jak před korupčními a vykořisťovatelskými praktikami tandemu politických a ekonomických elit, tak před nejistotou, kterou do jejich života vnášejí moderní technologie a globalizace (hlavně v podobě migrace a nevyzpytatelným tržních sil).
Po selhání tradičních elit i občanských iniciativ představují populističtí vůdci v očích obyčejných lidí jedinou reálnou politickou alternativu, která dokáže něco změnit. Vítají nástup populismu jako příležitost prolomit svoji politickou izolaci v situaci, kdy mají pocit, že je elity opustily a podkopaly jejich víru ve smysluplnost politické participace. Populisté poskytli účasti obyčejných lidí ve volbách smysl. Konečně je jejich hlas slyšet, konečně cítí, že jsou platnou součástí politického života. Nevolají po „skutečné demokracii“, nevšímají si autoritářské sklony populistických vůdců, jen se dožadují jejich protekcionismu i za cenu obětování části svých svobod.
Dožadovat se ochrany autoritářských vůdců v demokracii považují antipopulisté za občanský barbarismus, který se u nás mohl rozšířit jen díky nevzdělanosti a nižší inteligenci masy voličů, která není schopna rozeznat prázdné sliby od reálných možností. Vidí v nich davové osobnosti se silným stádním instinktem, které v důsledku rychlých modernizačních změn utrpěly šok z budoucnosti. Ten kompenzují tím, že se upínají k silným vůdcům. Antipopulisté kritizují jejich iracionální, na emocích založené volební chování.
Cítí intelektuální nadřazenost nad dementními loajalisty populistických vůdců. Považují je za nezodpovědný underkognitariát, který kašle na současné modernizační výzvy, nechce se přizpůsobit době tekuté modernity, lpí na minulosti a představuje brzdu rozvoje země. Odvolávají se na výzkumy veřejného mínění, z nichž plyne, že populistické lídry podporují hlavně málo vzdělaní, starší a chudší lidé z venkova. Například ve výzkumné zprávě agentury Edelman Inteligence z roku 2017 se dokonce rozlišují názory občanů dle toho, jestli patří do kategorie „informované veřejnosti“, anebo do kategorie „masové populace“.
Na rozdíl od populistů si antipopulisté myslí, že demokracii dnes devalvují nekompetentní masy, manipulované populistickými vůdci a ne zkorumpované elity. Někdy však názory antipopulistů na voličské masy připomínají až jakousi demofobii, která se dostává do rozporu se základním principem demokracie, tedy že v ní rovnocenně rozhoduje hlas každého voliče.
Není div, že populističtí antielitáři obviňují antipopulisty z elitářství, ze zrady demokracie a zájmů lidu, národa či společnosti. Kritizují jejich vstřícné postoje k uprchlíkům, multikulturalismus, kosmopolitismus, poklonkování EU a neustálou snahu vnucovat ostatním svůj názor jako ten lepší. Již pan exprezident Václav Klaus jako jeden z elitních antielitářů tvrdil, že intelektuálové„předstírají, že vědí lépe než my ostatní, co potřebujeme a co chceme“ a teď to ve svém vánočním poselství zopakovala i současná hlava státu.
Populističtí vůdci dokola opakují, že lid je lepší, než elity a že jeho touhám rozumí jen oni. Kuriózně a jaksi mimochodem zapomínají, že také patří mezi elity. Jen přeběhli na druhou stranu jako odpadlí andělé když podporu kulturních a politických elit ztratili.
Nicméně přitažlivost těchto elitních přeběhlíků pro „obyčejné lidi“ spočívá právě v jejich elitním statusu vůdců, díky kterému disponují kompetencí legitimizovat nárok obyčejných lidí nepřizpůsobovat se tlakům modernizace a globalizace. Populističtí vůdci zbavují obyčejné lidi obvinění ze zpátečnictví, strhávají z nich nálepku mrtvé zátěže na cestě k modernizaci země.
Antipopulisté však považují populistické vůdce za demagogické politické šmejdy, kteří opíjejí voliče myšlenkou, že si mohou vládnout sami. To ze začátku chtěli i Marx s Leninem a jak to dopadlo!
Už za první republiky se zformovalo to, čemu americký sociolog Richard Hofstadter říkal „binární politická kultura“, kde proti sobě stojí tradiční, provinční tábor na jedné straně a na straně druhé tábor promodernizačních a pragmatických sil. Teď tyto tábory reprezentují antielitáři a antipopulisté, kteří se dostali do ostrého konfliktu o podobu demokracie a bojují o podporu veřejnosti. Ti první se dle vlastních slov obávají návratu elitářské kmotrovské demokracie a ty druhé děsí představa destrukce liberální demokracie pod tlakem autoritářských sklonů populistických vůdců.
Je otázkou, jestli reálně může existovat i něco mezi kmotrovskou a autoritářskou demokracií, tedy skutečná demokracie. Odpověď bude záležet na tom, jak se vyvine náš současný kulturní dualismus. Působení antielitářských populistů v české politice rozhodně nebude krátkou špinavou záležitostí, jak by se mohli domnívat někteří antipopulisté. Příklady Maďarska a Polska jsou v tomto smyslu docela instruktivní. Jedinou cestou, která může zabránit vyhrocení konfliktu, je nevzdávat úsilí o propojování přívrženců obou táborů. Je zřejmé, že při překlenování propasti kulturního dualismu nelze spoléhat na populisty, ti jsou na jejím přetrvávání existenčně závislí. Bez svého nepřítele by nebyli ničím.
Antipopulisté si v první řadě musejí uvědomit, že řešení je jen v jejich rukou. Navzdory svému elitnímu vzdělání, talentu či postavení by se neměli chovat jako elitáři, ale jako důslední pluralisté. Rozhodně jim nepomůže podléhat nesnesitelné lehkosti stigmatizace následovníků populistických vůdců. Je nerozumné chovat se pohrdavě ke svým potenciálním spojencům a také podceňovat přínos populistů pro politický život obyčejných lidí. Je neprozíravé i nedůstojné, aby elity zůstávaly ve skvělé izolaci vlastní kulturní bubliny. Antipopulisté by neměli dbát na prezidentské posměšky a ještě více by měli mluvit s těmi, kdo nečtou jejich noviny. Vždyť kdo jiný než kulturní elity by měl šířit poznání ve společnosti. Vina za to, jak se chovají masy, vždycky padá na hlavu elit!
Autor je sociolog.
