Žebříčky nejbohatších Čechů a Slováků sestavuje už dvacet let. Se zkušeností říká, že Slovensko vygenerovalo na počet lidí více miliardářů než Česko. „Řekněme, že mravy na Slovensku byly trochu uvolněnější a bylo možné uchvátit toho víc,“ konstatuje známý ekonomický novinář a provozovatel portálu Motejlekskocdopole.com Miroslav Motejlek.
V posledních třiceti letech vznikla v Česku úplně nová byznysová elita. Jak vlastně ale vypadala ta před komunismem?
Nebylo na co navazovat. Česká byznysová elita v zásadě neexistovala. Významní byznysmeni – ale o míle jinde – byli Petschkové, Gutmannové, Larisch-Mönnichové, Rothschildové, Weimannové, Schichtové, Kunertové, Riedlové, Wilczkové, Ringhofferové... Vždyť Petschkové byli po Rothschildech druhá nejbohatší rodina v Evropě. Žádná česká buržoazie se tomu ani nepřiblížila. Samozřejmě tu byla Živnostenská banka. Ta ale svou akcionářskou strukturou připomínala spíše družstvo.
A co velké podniky?
Škodovka patřila majoritně Francouzům. Všechno velké tady vlastnili Němci, Židé a banky, pod které toho spadalo stále více. I známé firmy, o kterých se dnes píše jako o ikonách první republiky, byly velmi zadlužené nebo už byly přímo pod kontrolou bank. To, že tady byla silná česká buržoazie, je prostě a jednoduše mýtus.
Má se ale za to, že struktura ekonomiky byla za první republiky celkem dobře nastavená.
Za Rakouska–Uherska bylo umožněno kapitálu expandovat, byl to velký trh. Jeho rozpadem se to dramaticky nezhoršilo a otevřely se nové trhy. Francie a Británie byly připravené, byl tu Balkán, kde se dal dělat byznys. Vlastnictví ale bylo koncentrováno do rukou úzké skupiny lidí, etnicky nečeského původu.
Bude třicetileté výročí pádu komunismu. Byť ekonomika roste, spousta lidí je teď celkem zklamaných z vývoje, konvergence k Západu se příliš nedaří. Jak by se tato země měla vyvíjet, aby byl výhled pozitivnější?
Nemáme vizionáře. Vypadá to, že se točíme v kruhu prachmizerné správy země. Slovensko se k Západu přiblížilo víc. Čím to asi bude… Samozřejmě eurem. Dokud nebudeme mít euro, budeme ve sféře vlivu Ruska. Rusko na Slovensko v zásadě nemůže, protože odchod z eurozóny je vlastně nemožný. Euro je pro konvergenci nevyhnutelné.
To ale mnoho lidí včetně podnikatelů rádo neuslyší. O přijetí eura se radši moc nemluví.
On taky člověk moc neví, co si má myslet. Jednou se říká něco, pak něco jiného. Babiš nejprve říkal, že nejdůležitější je euro, a dnes je proti. Ale pokud nebudeme mít euro, nebudeme patřit na Západ. Tečka.
Nebudeme tedy Švýcarsko?
Rozhodně ne. Struktura ekonomiky je katastrofální. Nemáme žádnou vizi. Koneckonců, vize se netvoří ve spánku, naopak to chce soustředění a intenzivní zapojení mozku. To však momentálně není v kurzu. Když sem člověk přiletí, vidí sklady, montovny a řepku. To není byznys, který přináší dlouhodobou hodnotu. Změny, kterými prochází německý průmysl, na němž jsme zásadně zavislí, jsou obrovské. Když poslouchám naše vrcholné představitele, tak je zřejmé, že vůbec netuší, která bije. Bude to bolestivé probuzení.
Jste jedním z prvních lidí, co psali o Andreji Babišovi už koncem devadesátých let. Jak se vyvíjí váš pohled na něj?
Ano. Viděl jsem, jaký má obrovský tah, především akviziční. To bylo do příchodu Daniela Křetínského naprosto nevídané. Sám jsem ho mockrát popichoval, aby šel do politiky. Byl to můj fatální omyl. Myslel jsem si, že ten, kdo je skvělý byznysmen, bude i takový politik. Před volbami v roce 2013 jsem to konečně pochopil. Napsal jsem, že ho nebudu volit a proč. A naše styky skončily.
Tehdy jste ale vypsal sázku na to, že uspěje ve volbách v době, kdy mu nikdo moc šancí nedával.
Vsadil jsem bednu ročníkového šampaňského na to, že vyhraje volby. Vždy jedna bedna proti jednomu sázejícímu. Šlo o 78 lahví.
Vím, že vás Andrej Babiš zklamal. Čím?
Absence jakékoli smysluplné vize. Hromada slibů a nic. Nesmyslné plácání, lhaní, sebestřednost, narcismus. Projevy zla z jeho strany. Navíc vidíme, že je to opravdu velice slabý premiér. Prezident si s ním hraje jako kočka s myší a on není schopen vůbec adekvátně reagovat. Jeho premiérování je opravdu velmi trapné. A pak samozřejmě: když chce někdo spasit politiku, musí být čistý. Žádné Čapí hnízdo, žádné dluhopisy, žádná šméčka, placení daní jako fyzická osoba v přiměřeném poměru k majetku a výdělkům vlastněných aktiv, žádné dotace v řádu miliard. To je jako když někteří podnikatelé, jejichž jmění se odhaduje na miliardy, si hrají na spasitele a neplatí tady daně. U soudu, když se rozvádějí, aby nemuseli platit manželce a alimenty na děti, pak vykazují plat těsně nad minimální mzdou. To je přece nechutné a odsouzeníhodné.
Už dvacet let sestavujete žebříček tuzemských miliardářů. Jak se během té doby proměňovala tuzemská byznysová elita?
Odpadla první vlna komunistických majitelů, pézetkářů. Objevili se hráči z technologického sektoru typu Avast. Dnes se také dají čísla o velikosti majetku lépe spočítat. Stále je ale spousta velmi bohatých, o kterých se nepíše. Máme je v seznamu, ale nikde jinde o nich nebylo nic.
To jsou typově jací lidé?
V seznamu máme opravdu hodně Slováků. Řekl bych, že více než Čechů.
A ti mají pouze slovenský, nebo přeshraniční byznys?
Oba dva. Slovensko vygenerovalo vyšší množství bohatých lidí ve vztahu k počtu obyvatel.
Čím to je?
Řekněme, že mravy na Slovensku byly trochu uvolněnější a bylo možné uchvátit toho víc.
Dokážete za tu dobu vysledovat velké zvraty, impulzy, kdy se elita měnila výrazněji?
Většinou to je období kolem krize. Zajímavým momentem je příchod slovenských finančních skupin do Česka. Udělám trochu odbočku.
Dobře, povídejte.
My jsme Slovensko v roce 1918 řekněme trošku znásilnili. Oni k nám moc nechtěli. Masaryk chtěl mít větší stát, protože se bál Němců, což se mu celkem povedlo. A teď jsme svědky takové trošku kolonizace ze strany Slováků. Tam vzniklo například velmi mocné uskupení kolem Istrokapitálu, které vygenerovalo několik silných hráčů. Slovensko jim bylo malé. Jsme v tomto ohledu zvláštní země, že jsme jim umožnili takto fakticky ovládnout stát. Z druhé strany by to možné nebylo. Nikomu se to taky nepovedlo.
Jaká je tedy logická akviziční cesta pro české miliardáře, když Slovensko se jim moc nedaří. Je to Německo?
Myslím, že to mělo být Polsko, ale málokdo měl odvahu. Trošku se to povedlo Davidu Beranovi s Proficreditem. Pak Německo. Penta tam měla ambici expandovat, to ale skončilo. Celkově se to nejlépe v zahraničí povedlo Avastu, což je trochu jiný příběh než akviziční. Samozřejmě Karel Komárek, Petr Kellner, Daniel Křetínský. Teď se o něco snaží slovenský Budamar. Jeho spolumajitelé už dosti dlouho kontrolují železnorudné doly na Ukrajině.
Kdo z poslední doby je na tuzemské scéně zajímavým hráčem?
Myslím, že třeba akviziční činnost Petra Otavy dává smysl. Převzetí kontroly nad Strojmetalem bylo ukázkové. Byli tam všichni významní průmyslníci nebo bývalí průmyslníci. Nakonec všichni dostali strach. Petr Otava udělal fantastickou akvizici s mimořádnou návratností. Určitě velkou robotu udělali René Holeček a jeho lidé s Českou zbrojovkou. Dnes je zbrojovka silný globální brand. Expanze Radovana Vítka, byť s sebou nese nějaké spory, je také neskutečná. Kdybych měl někoho označit jako českého bombarďáka, byl by to právě on.
V uplynulých třiceti letech se několikrát otevřely dveře velkým byznysovým příležitostem. Půjde to i teď?
Určitě. Příležitostí je spousta.
Ale začátek devadesátek to nebude, ne?
Pokud jsme otevření světu a svět je otevřený nám, jsou příležitosti obrovské. Takové jsme předtím neměli. Tehdy se trochu zhaslo, něco se vzalo, ale bylo to takové lokální, upachtěné. Teď může člověk dobývat celý svět. A ve velkém stylu.
Takže hlavně v technologiích?
Ne nutně. V jakémkoli zboží či službách, po kterých bude poptávka. Třeba teď family offices založené bohatými Čechy investují do zajímavých projektů. Třeba tam není ani tak velký výnos, ale jsou ochotni jít do velké valuace. Jde jim spíše o udržitelnost.
O miliardářích se často říká, že jsou to celkem lakomí lidé. Přijde vám to také, nebo mají nějakou jinou společnou charakteristiku?
Myslím že ne. Liší se tak, jako lidé v běžné populaci. Co mě osobně ale celkem štve, že hodně jich neplatí daně jako fyzické osoby v Česku. To je špatně. Většinou to sice neznamená porušení zákona, ale konzervativní hodnoty jsou jistě širší. Když žiju v České republice, chci a musím zde jako fyzická osoba platit daně, které odpovídají majetku a jeho výnosu.
Jak vás vlastně napadlo zařídit si projekt Motejlek.com, nyní Motejlekskocdopole.com? Tedy vydavatelství založené na informovanosti autora, nejprve jednoho člověka?
S postupem věku člověk přijde na to, že nechce pracovat pro někoho. Říkal jsem si: něco vím, a pokud se pamatuji, můj bývalý kolega Michal Uryč-Gazda už kdysi říkal, ať si založím web pojmenovaný mým jménem. Je pravda, že znalost toho jména byla celkem vysoká. Vlastně je stejně nejlepší něco pojmenovat svým jménem.
Díval jste se, zda něco takového existuje někde ve světě?
Nezkoumal jsem to.
Jak dlouho jste takhle na trhu?
Bude to tak deset let. Postupně jsem přibral parťáka, Petra Skočdopoleho. Rozhodně šlo o jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Je to skvělý, chytrý, soucitný, zábavný, charizmatický, informovaný a hlavně dobrý člověk. Takže dnes jsme MotejlekSkocdopole.com. Peťa si právě dělá průkaz pilota. Už se těším, jak s našimi dětmi prozkoumáme nebe nad Evropou.
Nabalil se na původní byznys, což jsou webovky s informacemi z trhu, ještě nějaký jiný?
Nemáme ambice nějak extrémně expandovat. Protože já i Petr rádi cestujeme, řekli jsme si, že uděláme časopis o zajímavých destinacích. Bylo to postaveno na exkluzivním cestování, jenže nakonec stejně ta exkluzivita není v tom, že jde nutně o pětihvězdičkový resort, ale hlavně o místo… Typickým příkladem bylo Mongolsko, Patagonie, Atacama v Chile nebo odlehlá místa Nového Zélandu. Začali jsme také trochu dělat do vína. Máme ho rádi. S partou létáme do oblastí jako Bordeaux, Burgundsko nebo Toskánsko. Troufám si říci, že už nás tam znají. Myslím v dobrém.
Pohybujete se v blízkosti vlivných lidí, kteří jsou u vzniku věcí. Stává se vám, že umíte nějakou výměnu zájmů zprostředkovat?
Umíme některé lidi spojit. Když někdo něco chce a někdo něco má, tak se to občas stane.
Kolik českých miliardářů si předplácelo nebo předplácí váš web?
Z těch, co mají přes deset miliard, to určitě historicky byli všichni.
Absolvent ekonomie na Univerzitě Karlově. Svou publicistickou dráhu začal v roce 1997 v Lidových novinách jako ekonomický reportér. Od roku 2000 osm let šéfoval ekonomické rubrice v časopise Týden, poté se stal vedoucím týmu reportérů v Českém rozhlase. V dubnu 2010 se naplno začal věnovat internetovému projektu zpravodajských stránek motejlek.com. O šest let později založil nový projekt již ve spolupráci s Petrem Skočdopolem: web motejlekskocdopole.com |
