Co pro tebe znamená debatování? A co tě vlastně přimělo k tomu se mu věnovat?
Popravdě jsem na začátku vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli je to užitečná aktivita. Prvotním impulsem začít debatovat byla možnost cestovat na turnaje do zahraničí. Přestože jsem si ve 14 letech vůbec nedovedla představit, že stojím před mezinárodní porotou a přednáším svoji řeč v angličtině, tak jsem si řekla, že to alespoň zkusím. A už jsem u toho zůstala. Debatování je jedním z důvodů, proč dnes studuji v zahraničí. Díky tomu jsem totiž poznala spoustu zajímavých lidí, kteří pro mě byli inspirací. Získala jsem schopnosti argumentace, kritického myšlení a hlavně sebevyjádření, které mi pomohly při přihlašování na britskou univerzitu.
V nejrůznějších debatních soutěžích jsi nasbírala řadu ocenění, tvým nejnovějším úspěchem je postup na mistrovství světa ve vysokoškolském debatování World Universities Debating Championship. Jak vypadá tvoje příprava na podobné soutěže a co je v ní nejdůležitější?
V Anglii je trénink poměrně intenzivní. Pokud člověk chce, tak může reálně debatovat každý den. Konkrétně na UCL jsou tréninky dvakrát týdně a o víkendech se jezdí na turnaje, které jsou národní i mezinárodní. Londýn je navíc centrem několika velmi dobrých univerzit, takže tady má člověk možnost trénovat se špičkovými debatéry, kteří na mistrovství světa obsazují přední příčky. Při přípravě na větší turnaje je také důležité sledovat aktuální světové dění, jelikož témata, o kterých se na mistrovství debatuje, z něj často vychází.
Proč ses rozhodla pro vysokoškolské vzdělání ve Velké Británii?
Dlouho jsem váhala a finální rozhodnutí jsem udělala až v létě před maturitním ročníkem. Jedním z důvodů byla moje účast na letní akademii Discover, kde jsem se poznala se spoustou velmi inspirativních lidí, kteří studovali v zahraničí a měli velmi dobré zkušenosti. Jejich motivace a následná pomoc při přihlašovacím procesu mi dodaly potřebné sebevědomí. Navíc jsem chtěla studovat práva, což je obor, ve kterém je místo studia určující pro budoucí kariéru. Anglické právo se, především ve svých komerčních aspektech, aplikuje při mezinárodních transakcích po celém světě. Jeho studium je tak poměrně méně limitující než to v České republice. Ale vždy existují výjimky.
V Británii a obecně na Západě školství na debatování, kritické myšlení a schopnost zdravě prosazovat svůj názor klade daleko větší důraz než v Česku. Všímáš si toho rozdílu i na samotných spolužácích?
Asi nedokážu úplně posoudit, zda tu studenti mají jiný přístup, jelikož jsem v Česku na vysokou školu nechodila. Ten důraz na kritické myšlení se v Anglii odráží asi především na stylu výuky. Ve škole máme kromě přednášek malé semináře o 5 až 8 studentech, které jsou založené na neformální debatě o daném tématu. Celkové hodnocení pak probíhá hlavně na základě argumentačních esejí, ve kterých se očekává, že člověk dokáže obhájit určité stanovisko a ne jen popsat nějakou právní oblast. Od tohoto se pak odvíjí i to, jaké materiály dostáváme a jak vypadá struktura celého kurikula. Obecně jsou tu studenti velmi aktivní. Nejen přímo v akademické debatě, ale v různých spolcích, kterých je na univerzitě přes 300.
Jaké máš pocity z toho, když vidíš extremistické demonstrace, kde lídři své názory obhajují naprosto nevěcnými argumenty? Jak je možné, že přestože žijeme v moderní společnosti a máme možnost dobrého vzdělání, tak se lidé nechávají zmanipulovat líbivými hesly?
Podle mě je problém v tom, že argumenty, které obhajují různé extremistické názory, neapelují na rozum, ale na emoce. V takovém případě až tak nehraje roli vzdělání, to totiž není zárukou kritického myšlení. Například pokud má člověk jen sporadický kontakt s menšinami a většina z jeho zkušeností patří mezi ty negativní, tak to často vede k potvrzení vnitřních představ a tvorbě stereotypů. Vyvozování obecných závěrů z izolovaných událostí je v tomto případě bohužel velmi časté. Tyto postoje pak navíc upevňují autority nebo okolí se stejnými názory, což problém celkově jen zhoršuje. Je to právě kombinace těchto faktorů, která vytváří úrodnou půdu pro extremismus.
Mohl by to podle tebe zlepšit větší důraz škol na debatování nebo obecně na základy správné argumentace? Máš nějaký nápad, jakou změnu by české školství mohlo v této problematice udělat?
Každý argument vyžaduje vysvětlení, takže debatování určitě zlepšuje schopnost přemýšlet o věcech do větší hloubky. Nutí člověka uvažovat logicky a problémy komplexně analyzovat. To je samozřejmě potřebné nejen při studiu vysoké školy, ale také u většiny zaměstnání. Především ale člověka vede k otevřenosti vůči rozdílným úhlům pohledu a to zase vede ke vzájemné toleranci a respektu. Podpora debaty by byla jedině ku prospěchu. V Anglii se například debata nabízí jako nepovinný předmět už od prvního stupně základní školy. Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být i v České republice.
Jsi na UCL viceprezidentkou spolku Leading Women Society. Mohla bys lépe přiblížit, jak funguje a za jakým účelem byl založen?
Leading Women Society vznikla primárně jako místo, kde si studentky mohou předávat zkušenosti jak z profesního, tak osobního života. Spolupracujeme se spoustou inspirativních žen z předních firem a institucí nejrůznějších oblastí od práva po medicínu. Letos navíc probíhá první ročník projektu, který umožňuje studentkám přístup k osobní mentorce. Spolek organizuje nejrůznější workshopy a semináře zaměřené na rozvoj schopností potřebných při vstupu na pracovní trh. Vytvářením těchto příležitostí tak reflektujeme současný problém nerovnosti žen ve vedoucích pozicích.
Jaký je tvůj názor na postoj české společnosti, hlavně mladých lidí, k problému nerovnosti pohlaví?
Mám pocit, že Češi nerovnost pohlaví často nevidí jako problém. Společnost se spokojila s tím, že jsme dosáhli faktické rovnoprávnosti žen a mužů a automaticky předpokládá, že tím je vše vyřešeno. Ale to, že stále existují strukturální problémy v nerovnosti příležitostí, je nepopiratelný fakt. Dokazují to přetrvávající mzdové rozdíly i nedostatečné zastoupení žen na vedoucích pozicích. Příčinou je, že u nás stále existuje heteronormativní rozdělení žen a mužů. To, že by se tyhle tradiční postoje měly měnit, je samozřejmost. Začít by se mělo tím, že se nerovnost přijme jako problém, který je potřeba řešit.
Jaký je podle tebe v Británii rozdíl v rovnosti příležitostí žen v prestižních profesích nebo politice oproti České republice?
Ze statistik vyplývá, že na univerzitách bývá průměrně více žen a že nedosahují o nic horších výsledků než muži. Problém tedy nespočívá v kvalifikaci, proto jsou obrovské rozdíly v zastoupení pohlaví na vedoucích pozicích či v politice tak překvapivé. V Británii je situace lepší než v České republice, ale určitě je pořád co dohánět. Nerovnost příležitostí se tu ale bere hodně vážně, takže i přístup je úplně jiný než v Česku.
Jak konkrétně pomáhají tento problém řešit univerzitní spolky, jako je třeba Leading Women Society?
Pomáhají balancovat nerovnost tím, že vytvářejí prostředí, kde mohou studentky získat potřebné dovednosti pro přihlašovací proces. Také mají možnost potkat inspirativní ženy, které jim nejen stojí významným vzorem, ale také jim mohou předat cenné zkušenosti a rady. Spolky, které se nezaměřují jen na ženy, často nereflektují rozdíly v kulturním a společenském zázemí, ze kterých tyto studentky na univerzitu přicházejí. To často vede k nevědomé diskriminaci a ta je pro ně hodně limitující. Univerzity by tedy rozhodně měly podporovat aktivity podobných spolků, a to nejen ženských, ale také například LGBTQ komunity.
Jak hodnotíš snahu českých univerzit řešit tento problém v porovnání s britskými?
Asi si neuvědomuji žádnou významnou pozitivní aktivitu české akademické komunity s ohledem na otázku nerovnosti příležitostí žen. Naopak se mi zdá, že se v Česku tato problematika moc neřeší. Do popředí vyvstávají spíše věci jako pořádání soutěží krásy na předních českých univerzitách nebo výstava ženských aktů na půdě Akademie věd ČR. Což poukazuje na naprostou ignoraci vlivů sexismu na rovnost příležitostí žen nebo na neochotu tuto situaci jakkoliv řešit. České univerzity by měly určitě víc přemýšlet nad tím, co se odehrává na jejich půdě a jaké aktivity zaštiťují.
Je pozitivní diskriminace jako například povinné kvóty nebo preferenční postoj při náboru do zaměstnání vhodný nástroj, jak větší rovnosti žen dosáhnout?
Já jsem zastánce tohoto přístupu. Organická změna je určitě super, a kdyby to šlo řešit efektivně přirozenou cestou, tak by asi kvóty nebyly nutné. Ale mám pocit, že jsme došli do bodu, kdy je potřeba ten vývoj nějakým způsobem popostrčit. Jinak hrozí, že bude stagnovat, což je podle mě v dnešní době dost neuspokojující východisko pro ženy, které by se faktické rovnosti příležitostí rády dožily. Argumenty typu, že musíme zachovat meritokracii, protože jinak situace bude horší i pro samotné ženy, jsou dost nepřesvědčivé s ohledem na to, že ženy ve většině případů dostatečnou kvalifikaci mají. Problém je to, že způsob, jakým v Česku pořád funguje výchova, vede k tomu, že ženy často projevují asertivitu a schopnosti vedení způsobem, na který není společnost zvyklá. Proto se k ženám v těchto pozicích staví spíše odmítavě. Jejich přítomnost tak vede ke zvýšené toleranci k rozdílným typům vedení. Myslím, že to nejsou jen kvóty, ale i věci, jako rodičovská dovolená či firemní školky, které mají potenciál ten vývoj výrazně ovlivnit.
Považuješ se za feministku? A jak podle tebe společnost na feministky nahlíží?
Určitě. Feministkou či feministou je každý, kdo zastává politickou, ekonomickou, kulturní, osobní a společenskou rovnost mužů a žen. Problém je, že feminismus je často špatně chápán, a proto si získal pejorativní konotaci a vytvořilo se kolem něj spoustu mýtů. Řekla bych ale, že se situace zlepšuje a čím dál tím více mužů i žen se tohoto označení nebojí. Což je určitě dobře, protože to vede k lepší diskuzi.
Chtěla by ses ženským právům věnovat ve své budoucí právnické kariéře?
Problematika ženských práv mě určitě zajímá a chtěla bych se jí věnovat i po ukončení studií. Spíše ale mimo zaměstnání.
