Komentář Pavla Šutky: Přednosti a slabiny české prezidentské volby

Prezident České republiky Miloš Zeman při vystoupení na Žofínském fóru.

Prezident České republiky Miloš Zeman při vystoupení na Žofínském fóru. Zdroj: ČTK

Prezidentova manželka Ivana Zemanová oznámila, že její muž má již dostatek podpisů pro obhajobu mandátu.
Prezident Miloš Zeman.
Bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš
Bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš
Michal Horáček
7
Fotogalerie

Hlavu státu volí přímo 14 zemí Evropské unie. Ve srovnání s nimi naše úprava obstojí, problém je však s financováním kampaní.

Předseda Senátu vyhlásil termín konání prvního kola prezidentských voleb. Vyhlašování prezidentských voleb předsedou Senátu je mimochodem věc unikátní a v EU ojedinělá. Ze 14 zemí, které volí prezidenta přímo, jsme jediní, kdo vyhlášení voleb svěřuje právě do rukou šéfa Senátu.

A nutno říct, že nejde o špatné řešení. Na rozdíl od předsedů vlád, ministrů a dalších, kterým právo vyhlašovat prezidentské volby svěřují zahraniční úpravy, předseda Senátu představuje stabilní instituci zejména díky nerozpustitelnosti horní komory.

Není 50 tisíc moc?

Z mezinárodního srovnání lze vycházet i při debatách nad dalšími parametry české prezidentské volby. Například požadavek na 50 tisíc podpisů pro možnost kandidatury byl už při první volbě v roce 2013 často napadán jako neúměrný a Ústavní soud řešil celou řadu stížností. Se všemi se vypořádal poměrně jednoznačně – požadavek 50 tisíc podpisů je přiměřený a pomáhá oddělit „vážné“ kandidáty se šancí na úspěch od těch „nevážných“.

Stávající hranice představuje přiměřený požadavek i ve srovnání se zahraničím. Dobře to ukazuje podíl mezi počtem oprávněných voličů a počtem vyžadovaných hlasů. V Česku je to 0,59 procenta (50 tisíc z 8,4 milionu voličů). V zemích EU s přímou volbou prezidenta tento podíl činí průměrně 0,44 procenta.

Třeba takové Bulharsko s hodnotou 0,03 procenta vyžaduje podporu spíše symbolickou, naopak Rumunsko s podílem 1,09 procenta klade na kandidáty nároky velmi vysoké. Každopádně platí, že česká úprava vychází z mezinárodního srovnání dobře a není důvod jí cokoli vytýkat.

Není 50 milionů málo?

Dalším velkým tématem je otázka peněz. V období kampaně jsou kandidáti omezeni maximální sumou výdajů 40 milionů korun za první a dalších deset milionů za případné druhé kolo voleb. Pokud jde o přiměřenost těchto částek, můžeme provést opět jednoduché srovnání se zahraničím.

Přepočteno na kupní sílu činí průměr všech zemí EU za obě kola kampaně něco přes 90 milionů korun. Českých 50 milionů je tedy hluboce pod průměrem. Přepočteme-li vše navíc podle počtu voličů v jednotlivých státech, činí limit na „nákup“ jednoho voliče, lze-li to tak říci, v EU průměrně 10,8 koruny, zatímco v Česku pouze 5,9 koruny (50 milionů děleno 8,4 milionu oprávněných voličů).

Ani samotná výše výdajového limitu na kampaň tedy nijak problematická není. Problém však nastává s určením, co lze považovat za výdaj na kampaň.

Mediálně diskutované byly v poslední době zejména návštěvy stávajícího prezidenta republiky v krajích. Podle nově zřízeného Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí by se měly náklady na setkávání s občany započítávat do volebního limitu. Na to Hrad kontroval, že o předvolební kampaň se v žádném případě nejedná.

Co je kampaň?

Otázkou samozřejmě je, kdo z obou výše uvedených aktérů má pravdu. Odpověď není jednoduchá. Na vině je zejména špatná zákonná úprava. Zákon za volební kampaň označuje ve zkratce jakoukoli propagaci kandidáta a volební agitaci v jeho prospěch, či neprospěch.V případě kandidátů, jakými jsou třeba pánové Horáček nebo Drahoš, to jistě není problém. U obou lze s jistotou tvrdit, že jejich současné aktivity jsou jejich předvolební kampaní.

Horší je to v případě stávajícího prezidenta stejně jako u potenciálních kandidátů Martina Stropnického a Jaroslava Kubery. Pro všechny jmenované platí, že po dobu vedení kampaně by současně zastávali politický post, který předpokládá jejich veřejnou aktivitu.

Na jedné straně lze chápat stanovisko dohledového úřadu, podle kterého by nezapočítání výdajů představovalo pro všechny zmíněné neoprávněnou výhodu oproti kandidátům, kteří politický post nezastávají. Na straně druhé těžko lze po ústavních činitelích typu prezidenta, ministra či senátora žádat, aby se po dobu volební kampaně stáhli do jakési ulity a fakticky rezignovali na výkon svých funkcí. Legislativní řešení chybí a vše bude muset rozhodnout zřejmě až soud.

Autor je právník