Málokde byl souboj o Bílý dům tak jednoznačný, jako na mediální frontě. Demokrata Joea Bidena před kláním podpořily desítky velkých deníků a týdeníků, zatímco republikána Donalda Trumpa jen hrstka. Je však otázka, jestli je v současné době vyjádření takových sympatií skutečnou pomocí, či spíše polibkem smrti. Média se potýkají s nedůvěrou všude ve světě, řada lidí od nich utíká k pofidérním zdrojům informací, které lépe ladí s jejich viděním světa. Tomu lze těžko zabránit, pokud ale američtí novináři vezmou volby jako příležitost k sebezpytování, rozhodně neudělají chybu.
V osmdesátých letech, dokonce ještě na přelomu tisíciletí bývala podpora silných periodik prezidentským kandidátům poměrně vyrovnaná. Zatímco deníky The New York Times a The Washington Post vyjadřovaly náklonnost demokratům stabilně, USA Today byl velice dlouho neutrální. Minule noviny sice otevřeně nepodpořily Hillary Clintonovou, ale byly proti Trumpovi a letos přály Bidenovi.
Listy jako Chicago Tribune či Houston Chronicle dříve fandily Ronaldu Reaganovi a oběma Bushům, letos však vyslaly svým čtenářům přesvědčení, že lepší pro ně bude Biden. Hojná demokratická podpora přitom není žádnou žhavou novinkou, už minule média masově přála Clintonové. Demokratka prohrála a škodolibost Trumpových příznivců se nepřekvapivě zaměřila i na novináře.
Není samozřejmě možné médiím diktovat, aby podpořila kandidáta proti svému přesvědčení. Přesto by bylo zajímavé analyzovat, co přesně stojí za jejich postupnou „demokratizací“. Odpověď možná najdeme ve stále častěji se vynořujících názorech, že republikáni se stávají stranou pracující třídy, jakýmisi nacionálně laděnými labouristy. Znamenalo by to, že nikoli novináři utekli k demokratům, ale republikáni se vzdálili elitám včetně prestižních médií.
Kdo koho opustil však nijak neřeší zásadní otázku, jestli kupříkladu konzervativní Američané z venkova budou ještě někdy věřit liberálním novinářům z velkých měst. A zde je prostor pro mediální sebereflexi. Vlajkovou lodí averze proti slovy Trumpa „fake news“ médiím se stala televize CNN.
Během rasových protestů se dost diskutovalo o tom, zda stanice nezlehčuje násilnou stránku nepokojů. Jistě, dá se argumentovat tím, že řada akcí byla klidná a jejich účastníci se chovali naprosto bezproblémově. Jenže novináři mají obecně tendenci informovat zejména o vybočení ze standardu a žhářství a rabování spíše zveličovat než bagatelizovat.
V této atmosféře bylo velmi riskantním krokem rozhodnutí některých stanic přerušit Trumpův nedávný projev. Šířil v něm sice nepodložená obvinění, ale v okamžiku, kdy jde o víru v celý systém, tím televize patrně podpořily přesvědčení mnohých, že média jsou spolupachatelem ve spiknutí mocných. Zvlášť v okamžiku, kdy jsou prezidentova tvrzení považovaná za neudržitelná a snadno vyvratitelná.
Zajímavým okamžikem voleb pak bylo možná předčasné přiřknutí Arizony Bidenovi stanicí Fox News, tedy televizí, která byla dosud považovaná za Trumpovu hlásnou troubu. Z prezidentova tábora se na ni za to snesla snůška kritiky a někteří lidé ji neváhali ihned zařadit po bok podle nich už dříve zkorumpovaných médií. Incident tak dobře ilustruje, jak snadné je pro média v současném světě důvěru ztratit.
