Evropa je nyní v pohledu na jádro nesmiřitelně rozdělená. Část zemí reprezentovaných hlavně Německem proti němu brojí. Další v čele s Francií v něm vidí čistý a stabilní zdroj, který může nahradit uhlí a být doplňkem k nevyzpytatelné zelené energii. Pokud však starý kontinent nechce být závislý na Rusku a Číně, zbývají mu v podstatě tři dodavatelé, kteří se nyní ucházejí i o Dukovany. Pověst americko-kanadské společnosti Westinghouse poškodil projekt Vogtle, francouzské EDF pak Flamanville. Obě firmy navíc mají před sebou řadu úkolů. Korejská KHNP si ohněm výstavby v západních podmínkách zatím neprošla.
Westinghouse si s sebou nese varování v podobě dvou bloků Vogtle
Spojené státy jsou s téměř stovkou reaktorů rozprostřených ve 28 státech největším světovým producentem elektřiny z jádra. Od sedmdesátých let se však odvětví potýkalo s potížemi, mimo jiné s rostoucími rozpočty, až výstavba nových atomových elektráren zcela ustrnula. Výjimkou bylo před sedmi lety zprovoznění jednoho bloku v Tennessee, jehož výstavba započala už v roce 1972. Symbolem americké jaderné renesance se měly stát dva nové reaktory v Georgii. Dostavba elektrárny Vogtle však nabrala velké zpoždění, prodražila se a stala se spíše historií pádu a znovuvzkříšení společnosti Westinghouse.
„Poučení a zkušenosti získané prostřednictvím těchto životně důležitých jednotek ve Vogtle stejně jako schopnosti, které jsme si vytvořili v našem dodavatelském řetězci, dobře připravují Westinghouse na další nové jaderné bloky,“ dušovala se společnost v létě, když alespoň Vogtle 3 konečně zahájil komerční provoz. Čtvrtý blok by se mohl rozjet počátkem příštího roku, je však možné, že se to kvůli technickým potížím nestihne.
Zdaleka ne všichni Američané jsou však s touto drahou lekcí smíření. „Oslavy ignorují miliony dolarů od obyvatel Georgie, které pomohly financovat soukromé podnikání a zaplatit za mnoho nákladných stavebních chyb a předělávek ve výši miliard nad navrženým rozpočtem a se sedmiletým zpožděním,“ postěžovala si místní obyvatelka Sue Stoudemireová webu Georgia Recorder. Oba reaktory měly původně stát čtrnáct miliard dolarů, nyní jejich cena šplhá ke 31 miliardám.
Americké ministerstvo energetiky i experti našli řadu příčin, které stály za potížemi projektu: od neúplného počátečního designu přes nedostatečně podrobný harmonogram výstavby, manažerská selhání, chybějící kvalifikovanou pracovní sílu až po pandemii koronaviru. Obecně ale panuje v USA přesvědčení, že dekarbonizaci není možné provést bez stabilních jaderných zdrojů. A objevují se i odborné názory, že s dalšími reaktory AP1000 by mohl být Westinghouse úspěšnější.
„Oproti počátečním stavbám by se nové projekty začaly stavět s kompletním návrhem a seznamem dodavatelů schopných vyrobit potřebné komponenty v požadované kvalitě,“ uvádí studie Střediska pro globální energetickou politiku na Kolumbijské univerzitě. Podotýká přitom, že dědictví Vogtle nad firmou bude viset nadále, spíše však v USA než v zahraničí.
Společnost Westinghouse přitom prošla prvním složitým obdobím už v devadesátých letech minulého století, kdy během soumraku americké jaderné éry její předchůdkyně přestala existovat v důsledku řetězce prodejů a fúzí. Její jaderná část skončila na pár let ve vlastnictví britské státní firmy British Nuclear Fuels Limited (BNFL), která se ji rozhodla prodat v roce 2005. Kromě GE a Mitsubishi Heavy Industries projevila zájem japonská Toshiba, jež nakonec v souboji zvítězila. Už tehdy však experti zpochybňovali moudrost tohoto prodeje v době, kdy se očekávaly globální masivní investice do jaderné energie.
Na výstavbě dvou reaktorů AP1000 v elektrárně Vogtle se Westinghouse dohodl se společností Georgia Power Company v roce 2008. Šlo tehdy o první dohodu o novém jaderném rozvoji po havárii na ostrově Three Mile Island v roce 1979. Zasáhla do něj nová jaderná nehoda ve Fukušimě v roce 2011, ta však ovlivnila spíše veřejné mínění než samotnou výstavbu. V roce 2017 pak Westinghouse vyhlásil bankrot kvůli ztrátám ze svých dvou jaderných projektů v USA. Konstrukce dvou reaktorů v rámci sesterského projektu V. C. Summer v Jižní Karolíně byla zcela zastavena. Toshiba následně prodala Westinghouse kanadské investiční společnosti Brookfield Corporation a ta ji nyní vlastní společně s další kanadskou firmou, producentem uranu Cameco.
Jestli společnost v této podobě získá novou zakázku v USA, není jasné, Westinghouse má však se svým designem AP1000 velké ambice v zahraničí. V září společně s partnerskou společností Bechtel, která se podílela už na dokončení Vogtle, podepsala s polskou vládou smlouvu na tři reaktory v Pomoří. Polská média přitom psala o tom, že výběr dodavatele byl silně politický, a ne všichni odborníci z výsledku byli nadšení. Výtky padaly i směrem k systému pasivní bezpečnosti reaktoru, který by měl být jeho chloubou.
Je otázkou, jestli Česko může nějak čerpat z toho, že firma bude stavět u sousedů. Zástupce vrchního ředitele sekce energetiky a jaderných zdrojů na ministerstvu průmyslu a obchodu Tomáš Ehler e15 už dříve řekl, že polský krok nebude mít vliv na výsledek českého tendru. V případě výběru stejné technologie však podle něj může dojít k synergickým efektům i větším příležitostem pro české dodavatele.
Westinghouse má své zájmy i jinde, nedávno se dohodl s Bulharskem na výstavbě dvou reaktorů v elektrárně Kozloduj. Obrovské plány má i Ukrajina, která chce postavit dokonce devět reaktorů AP1000. „Tímto se konečně vzdáváme ruských technologií v našem jaderném energetickém průmyslu,“ zdůraznil počátkem roku ministr energetiky Herman Haluščenko. A navzdory válce už v zemi začala příprava pro vybudování dvou nových bloků v elektrárně Chmelnyckyj.
Tyto země přitom předpokládají, že první nové zdroje bude možné zprovoznit už počátkem třicátých let. Kromě toho firma staví čtyři reaktory v Číně a jedná o budování šesti s Indií. Panují tak obavy, zda nebude Westinghouse v příštích letech příliš zahlcen projekty, které by měly přednost před případným dukovanským, zvlášť když po něm ostatní země chtějí větší počet reaktorů.
EDF se musí vypořádat se stárnoucí flotilou reaktorů ve Francii
Za nyní už zcela státní společností EDF stojí evropská jaderná velmoc, která provozuje 56 reaktorů. Mohlo by se tak zdát, že postavit jeden další v zahraničí pro ni nebude žádná výzva, avšak i Francie zažívá útlum a má dost vlastních potíží. EDF se od prosince 2021 potýká s odstávkou domácích reaktorů kvůli problémům s korozí a náchylnosti k prasklinám. Země, která za normálních okolností produkuje z jádra sedmdesát procent elektřiny, jí loni vyrobila nejméně za tři dekády a místo tradičního exportu elektrického proudu se musela spoléhat na dovoz.
Modernizace francouzských reaktorů se tak stala významným tématem, stejně tak i plán na vznik nových. Parlament země letos na jaře schválil harmonogram výstavby přinejmenším šesti dalších jaderných bloků. „Tímto projektem zahajujeme největší vědecké, průmyslové a lidské dobrodružství, jaké naše země od sedmdesátých let poznala,“ prohlásila ministryně energetiky Agnès Pannier-Runacherová.
Země také později přijala zákon, jenž by měl výstavbu urychlit. A má už i vybrané místo pro stavbu dvou nových bloků na východě země v jaderné elektrárně Bugey. Výstavba by měla začít v roce 2027. Paříži se navíc v minulých týdnech podařilo v rámci unijní reformy trhu s elektřinou prolobbovat využití veřejných prostředků nejen pro výstavbu nových jaderných zdrojů, ale i pro prodloužení životnosti stávajících.
Ani tak není EDF v jednoduché pozici. Mezi vedením firmy a státem poslední měsíce panovalo napětí kvůli cenám elektřiny pro spotřebitele a otázce ziskovosti firmy, než obě strany dosáhly kompromisu. Společnost v létě uvedla, že bude muset investovat přibližně 25 miliard eur ročně, aby udržela svou jadernou flotilu v kondici a postavila nové reaktory.
K optimismu nepřispívá příběh výstavby reaktoru Flamanville 3, která započala v roce 2007. Hotová však bude nejdříve začátkem příštího roku, tedy více než dekádu za původním plánem. Na začátku se navíc počítalo s tím, že bude stát 3,5 miliardy eur. Nyní se předpokládá, že závěrečný účet bude 13,2 miliardy. „Jsme svědky průmyslu, který zapomněl, jak stavět. Neměli personál a kapacitu a regulační rámec nebyl dostatečně stabilizovaný. Konstruktéři nechápali, co regulátor chce. Musí se najít modus operandi, aby se to neopakovalo,“ komentoval loni pro Financial Times situaci jaderný analytik Michel Berthélemy.
Bez potíží není ani projekt Hinkley Point C, v jehož rámci EDF staví od roku 2017 dva reaktory v Británii ve spolupráci s čínskou CGN. V roce 2018 se předpokládalo, že stavba bude stát kolem osmnácti miliard liber, nyní se odhaduje téměř 33 miliard a hovoří se i o zdržení. Experti přitom už delší dobu podotýkají, že úspěch či neúspěch projektu předurčí výstavbu dalších velkých reaktorů v Británii.
Během odstávek francouzských reaktorů se navíc ukázalo, že země postrádá dostatek kvalifikovaných pracovníků i na jejich opravy. Firma musela loni před zimou povolat svářeče ze Spojených států a Kanady, mimo jiné od společnosti Westinghouse, aby pomohli práce uspíšit. Odhaduje, že jaderný průmysl země bude muset během příštích sedmi let přijímat deset až patnáct tisíc pracovníků ročně, aby se plán jaderné renesance mohl realizovat.
Bývalý šéf EDF Jean-Bernard Lévy si stěžoval na to, že jaderný sektor v zemi roky čelil opozici, což ho dostalo do stavu, v jakém je. „Říkali nám roky: prosím, připravte se na uzavření reaktorů. Je jasné, že jsme nenajímali lidi na stavbu reaktorů, najali jsme lidi, aby je rozebrali,“ vysvětloval FT.
Korejská KHNP zatím realizovala jediný zahraniční projekt
Korejská společnost KHNP (Korea Hydro & Nuclear Power) se ráda chlubí, že na rozdíl od svých konkurentů dokáže dostát plánům. „Korea má vynikající cenovou konkurenceschopnost a schopnosti dokončit projekt včas a v rámci rozpočtu,“ uvedla kupříkladu v souvislosti s dukovanským tendrem. Jejím dosud jediným zahraničním projektem je však „první arabská jaderná elektrárna“ Baráka ve Spojených arabských emirátech. Výstavba reaktorů APR-1400 tam začala v roce 2011, nyní jsou už tři bloky v provozu. Poslední, který Korejci začali stavět před osmi lety, je těsně před komerčním spuštěním.
Ani tento projekt však nebyl bez zádrhelů. Výstavbu provázela kritika od designu po nestabilitu bezpečnostního prostředí na Blízkém východě a varování před možností útoků na elektrárnu. Někteří kritici tvrdili, že reaktory postrádají bezpečnostní prvky běžné u nových typů v Evropě. Zprovoznění prvního bloku se o několik let protáhlo kvůli problémům s licencí, což bylo ale vysvětlováno především dosavadní nulovou zkušeností země s jádrem a chybějícími kvalifikovanými pracovníky. Srovnávat výstavbu v tak odlišném prostředí s potenciální evropskou je proto velmi obtížné.
KHNP aktuálně dokončuje tři reaktory také doma, kde jich zároveň 25 provozuje. Výstavba Shin Hanul 1 začala v roce 2013, dvou dalších pak v letech 2017–2018. Mezitím se v zemi významně změnil pohled na jadernou energetiku. V letech 2017–2022 působící prezident Mun Če-in byl odpůrcem atomu a plánoval postupný odchod země od tohoto zdroje.
Jeho následovník Jun Sok-jol přišel loni do úřadu s ambiciózním plánem jaderném renesance. Do roku 2030 by země měla spoléhat na energii z jádra přinejmenším ze třiceti procent. Současná hlava státu také aktivně rozvíjí jadernou diplomacii. Loni ohlásil, že Soul by chtěl do konce dekády získat aspoň deset zahraničních zakázek. Kromě České republiky je KHNP velmi aktivní také v Polsku.
Varšava sice pro svou vůbec první jadernou elektrárnu vybrala Westinghouse, předpokládalo se však, že korejská firma postaví další v Patnówě. Nyní se čeká, jak se budoucí vláda v čele s Občanskou platformou vypořádá s dědictvím kabinetu Práva a spravedlnosti (PiS), který plánoval až šest reaktorů. Nastupující vládní tým zatím hovoří o tom, že takové kapacity zřejmě nebude třeba. „Ideální by bylo postavit dvě elektrárny. První s Američany a druhou možná s jiným partnerem,“ řekl aktuálně Bloombergu energetický poradce Občanské platformy Grzegorz Onichimowski.
Korejci se v Polsku pyšnili tím, že dokážou být výrazně levnější než konkurence. Tvrdili, že jejich nabídka je zhruba o třicet procent levnější než v případě francouzské EDF. Je však otázka, zda mají skutečně realistický odhad nákladů na výstavbu v Evropě.
Problémem pro působení korejské společnosti v zahraničí je každopádně spor s Westinghousem. Severoamerická společnost tvrdí, že konkurent neoprávněně vyváží jadernou technologii, která vychází z designu vyvinutého právě firmou Westinghouse. Letos v září americký soud žalobu společnosti zamítl s tím, že nemá právo vynucovat si exportní kontrolu, což však nevyřešilo jádro sporu. Objevují se názory, že snaha obou firem hladce stavět v Polsku pro ně může být motivací při co nejdříve urovnat.
