Česká republika se kvapem blíží k 15. výročí svého vstupu do Evropské unie. Ani v době, kdy Česko do EU vstupovalo, se přitom nejednalo o rozhodnutí, které by podpořila převážná většina občanů. Referendum sice skončilo jasným výsledkem 77,3 procenta pro vstup, ale slabá 55procentní účast znamenala, že vstup byl odhlasován jen zhruba dvoupětinovou částí oprávněných voličů.
Dnes patří Češi k nejvíce euroskeptickým národům, což je důsledek toxické kombinace nedostatku informací u voličů a bezskrupulózních politiků napříč politickým spektrem, kteří se snaží očerňováním unie nahnat politické body. To vše ještě okořeněné jakousi českou „obezřetností“ a inherentní nedůvěrou k „centru“ – kdysi Vídni, dnes Bruselu.
Chybí zodpovědnost
Za patnáct let fakticky žádný z čelných politiků nevzal za své téma pozitiv plynoucích z členství v EU, a že jich je bezpočet. Unijnímu diskurzu místo toho dominují podružná, často navíc zkreslená témata žárovek, banánů a vysavačů. V posledních letech se ještě přidalo téma migrace. Takže se vlastně nelze divit, že je mezi politickou reprezentací setrvale odmítáno i přijetí společné evropské měny. A nejenom mezi politiky. Euro odmítají také dvě třetiny populace, což z Čechů dělá nejvíce pesimistický národ mezi těmi, které v EU jsou a současně nemají euro.
Podle posledního Eurobarometru z loňského dubna nás od zbytku unie neodlišuje nejvíce názor na ekonomické konsekvence vstupu do eurozóny. Ztráta hospodářské nezávislosti – konkrétně měnové politiky – trápí v celé unii i v Česku shodně zhruba polovinu lidí. Zato jsme citliví na konsekvence kulturní: zatímco v celé unii průměrně 47 procent lidí tvrdí, že přijetím eura jejich země ztratí či ztratila část identity, v Česku je to 61 procent.
Není divu, že ekonomická stránka věci lidi moc netrápí. Sladěnost ekonomických cyklů Česka a eurozóny je už dávno značná a podniky a intuitivně i lidé to cítí. Ekonomická připravenost Česka na euro je velká.
Ostatně i analýza sladěnosti vypracovaná samotnou českou centrální bankou poukazuje na to, že spousta ekonomických skutečností dlouhodobě mluví pro přijetí eura – otevřenost ekonomiky, velká obchodní a vlastnická provázanost s eurozónou, stabilita i struktura bankovního sektoru a podobně.
Jiné faktory sice během krize tímto směrem ukazovat přestaly, ale dnes už tak zase činí – například stále nízké zadlužení, stabilizace a sladění finančních trhů Česka a EMU.
Hrátky s ekonomikou
ČNB tvrdí, že samozřejmě existují i faktory, které pro vstup do eurozóny moc nevyznívají. V úrovni ekonomického vývoje jsme stále daleko za měnovou unií, a tudíž není sladěna ani cenová úroveň. Odlišná struktura hospodářství, zvláště převaha průmyslu, či relativní nepružnost trhu práce vedoucí k nízké mobilitě mohou být do budoucna zdrojem idiosynkratických šoků. Jinými slovy mohou snižovat schopnost Česka přizpůsobit se šokům celounijním.
To vše ale platilo úplně stejně také o Slovensku, jehož deset let v eurozóně nemohou hodnotit jako neúspěšné období ani euroskeptici typu exprezidenta Václava Klause. Česká ekonomika je na vstup do eurozóny připravena velmi dobře. Troufám si tvrdit, že lépe, než byla při vstupu většina nynějších členů měnové unie.
Obecně platí, že měnová politika stanovovaná Frankfurtem by nám dlouhodobě vyhovovala. To je vidět třeba na tom, že české nastavení měnové politiky se od nastavení celounijního historicky málokdy liší. Ani v pokrizových letech tomu není jinak. Zatímco ECB prováděla kvantitativní uvolňování, Česko experimentovalo s devizovými intervencemi. A dlužno dodat, že s podobnými výsledky.
V posledních letech se může zdát, že česká měnová politika je přece jenom jiná než v eurozóně – ČNB v posledních dvou letech zvedla sazby sedmkrát, ECB ani jednou. Rozdíl je ovšem toliko v tom, že česká centrální banka využila šance nabídnuté inflačním vývojem a měnovou politiku znormalizovala. Česká inflace, ač nyní citelně vyšší než v měnové unii, je ze dvou třetin působena sektorem bydlení, alkoholem a tabákem. Bez růstu těchto položek, které nejsou primárně poptávkové (bydlení reflektuje slabou nabídku) a na jejichž krocení jsou sazby ČNB neúčinným nebo hrubým nástrojem, by česká inflace nebyla o moc jiná než inflace v eurozóně. Vycházela by mezi jedním a 1,5 procenta. Sladěnost hospodářských cyklů a inflace jdou ruku v ruce.
Přeceňovaný vliv
Koneckonců srovnání se Slovenskem, které do eurozóny vstoupilo v lednu 2009, tedy v čase krize, a které je strukturou ekonomiky skoro nerozeznatelné od Česka, ukazuje, že vliv vlastní měny na domácí ekonomický vývoj se dlouhodobě přeceňuje. Například krizové masivní oslabení české koruny, která se v únoru 2009 dostala na dohled 30 korunám za euro, průmyslu nijak nepomohlo.
Od ledna 2008 do ekonomického dna dosaženého v prvním čtvrtletí 2009 se český průmysl propadl o 22 procent, slovenský o 29 a německý o 24. Již koncem roku 2009 na tom však český i slovenský průmysl byly úplně stejně, potácely se nějakých 17 procent pod úrovní ledna 2008. Ani devizové intervence nepřinesly nic, co by nás posunulo nad Slovensko. Český i slovenský průmysl se vyvíjely úplně stejně bez ohledu na to, že ČNB léta udržovala korunu uměle podhodnocenou. Podobně tomu bylo u maloobchodu. A ani inflace nebyla v posledním desetiletí na Slovensku vyšší než v Česku. A to přesto, že Slovensko ztratilo jeden z mechanismů nominální konvergence, tedy sbližování cenových hladin, což je proces, který doprovází v pokrizových letech utlumenou a nyní zase obnovenou konvergenci reálnou, tedy sbližování ekonomických úrovní.
Dopady krize
Dá se říci, že jediné kvaziracionální argumenty proti brzkému vstupu Česka do eurozóny souvisejí s tím, jak se eurozóna vyrovnává s následky takzvané dluhové krize. Ta postihla její jižní křídlo a v plné nahotě odkryla strukturální zlom mezi severem a jihem měnové unie.
Záchrana Řecka a ustavení Evropského stabilizačního mechanismu pro země eurozóny, které se ocitly v problémech, znamenají, že přistoupení Česka k euru by znamenalo podílet se na plnění tohoto mechanismu penězi či příslibem peněz. Což by se, jak ukázala situace na Slovensku, zcela jistě neobešlo bez politických konsekvencí. U východních sousedů kvůli rozšíření takzvaného dočasného eurovalu, tedy Evropského fondu finanční stability, na podzim roku 2011 dokonce padla vláda Ivety Radičové.
V situaci, kdy je nejisté, jakou a jestli vůbec nějakou reformou eurozóna projde, a kdy solidarita s členy klubu v českých poměrech znamená brát jen výhody členství, se lze těžko divit, že se do eurozóny nikdo z politiků nehrne. Přitom by stačilo podívat se na euroval jako na pojistný fond, ze kterého jednou můžeme třeba profitovat i my.
V českých poměrech je však, bohužel, mnohem přirozenější koukat se na sklenici poloprázdnou nežli na poloplnou. A protože se to asi hned tak nezmění a protože eurozóna jako každý jiný klub bude mít nějaké problémy vždy, nejeví se vstup do eurozóny jako pravděpodobný ani v nejbližších deseti letech.
Autor je hlavní ekonom Conseq
