Kritika vysokoškolského zákona sílí. Nespokojeni jsou politici i akademici
Ještě letos v dubnu tvrdil tehdejší ministr Marcel Chládek, že norma, kterou připravil, rozhodně přispěje ke stabilizaci vysokoškolského prostředí, protože revolučně vyřeší například financování vzdělávacích institucí – dobré školy dostanou více peněz, špatné odpadnou. Sliboval, že bude snazší odebrat vysokoškolský titul…
Nic z toho zákon nezaručuje, a tak opozice už v květnu navrhla, aby vláda novelu stáhla. Nestalo se a kritika sílí, k opozici se přidávají i někteří vládní poslanci. A ozývá se i z řad akademiků, za něž Chládek hlásal, že jsou spokojeni.
Ministryni Kateřině Valachové, když představovala svůj nový tým, nezbylo než připustit, že zásadní výtky skutečně bude muset řešit novela novely vysokoškolského zákona, některé její teze prý už úřad připravuje. Nicméně současnou podobu návrhu, který je ve sněmovně, hodlá v dolní komoře parlamentu dál prosazovat.
Při dalším projednávání návrhu novely vysokoškolského zákona se někteří poslanci znovu chtějí obout nejen do kvality, ale i do množství už existujících vysokých škol
Hlavní výtky kritiků se týkají možnosti rušení některých škol, odebírání titulů a sílí i protesty proti tomu, aby profesory i nadále jmenovala hlava státu. Problematiku financování vysokých škol stávající novela neřeší, a případné zavírání nekvalitních ústavů tak dál zůstane stejně vleklou záležitostí jako dnes.
Podobné je to s odebíráním titulů – týkat by se mělo jen plagiátorů. A potíže s počínáním prezidenta Miloše Zemana při jmenování profesorů? Ty by chtěla pozměňovacím návrhem vyřešit ODS.
Profesura by se podle stranických expertů měla stát pouhým funkčním místem na konkrétní vysoké škole. Podporu ale občanští demokraté budou hledat jen těžko, byť mají na své straně i některé pedagogy z Univerzity Karlovy nebo Západočeské univerzity v Plzni.
Podle jiných akademiků by anglosaský způsob jmenování profesorů vyžadoval i hlubší změny v samotném fungování a organizaci vysokých škol. Minimálně diskuze o tomto problému se ale z veřejného prostoru zřejmě hned tak nevytratí.
Odbornice TOP 09 na školství, poslankyně Anna Putnová, je přesvědčená, že není možné spoléhat na další novelu, a proto by ta nynější měla být upravena už při dalších sněmovních čteních. Podle ní v předloze chybí příliš mnoho věcí, mimo jiné se z ní vytratilo celoživotní vzdělávání, respektive je zmíněno na pouhých jedenácti řádcích. Chybou je i to, že nový, takzvaně nezávislý akreditační úřad by měl být spíše „prodlouženou rukou“ ministra školství.
Při dalším projednávání návrhu novely vysokoškolského zákona se někteří poslanci znovu chtějí obout nejen do kvality, ale i do množství už existujících vysokých škol. Byť panuje přesvědčení, že jich je v Česku prostě moc, srovnání například se sousedním Rakouskem či Německem to nepotvrzuje.
V České republice je dvaasedmdesát vysokých škol, tedy jedna na 147 tisíc obyvatel. V Rakousku připadá jedna vysoká škola na 119 tisíc obyvatel a v Německu na necelých 207 tisíc obyvatel.
Co se bude učit, mají rozhodovat školy
Větší svoboda a odpovědnost vzdělávacích ústavů, anebo zkáza vysokého školství? To je otázka, která se vznáší nad jednou z nejdůležitějších změn, kterou má přinést nový vysokoškolský zákon. Podle něj by se některé ústavy měly vymanit z pravomocí Akreditační komise a samy rozhodovat o tom, jaké obory zájemcům o studium nabídnou. Navržená změna vychází mimo jiné i z toho, že stávající komise dozor nad kvalitou škol v poslední době stejně nestíhá.
Zavedena by tedy měla být takzvaná institucionální akreditace. Tu by nově uděloval Národní akreditační úřad. Předpokládá se, že by ji získaly jenom ty vysoké školy, které si už nyní pečlivě hlídají kvalitu poskytovaného vzdělání. Šlo by tedy jen o vysoké školy s osvědčeným renomé. Pro ty ostatní by se dosavadní praxe neměnila.
Způsob akreditace oborů je jedním z neuralgických bodů nového zákona, například ve školském výboru se o něm vedou velké diskuze a navržená změna má zhruba stejně zastánců jako odpůrců. Panuje obava, že by větší samostatnost škol při rozhodování o oborech mohla snížit kvalitu vysokoškolského vzdělání.
Podle názorů školských expertů ale nic takového nehrozí – institucionální akreditace by se měla týkat skutečně jen některých škol a ty dobré si prostě kvalitu studijních programů ohlídají. Třeba rektor Mikuláš Bek z Masarykovy univerzity v Brně argumentuje tím, že školy čelí a budou čelit úbytku studentů, takže nehrozí žádná inflace nových oborů. Ty se podle něj budou spíše slučovat, školy zkrátka budou muset přemýšlet více ekonomicky a nabízet i vyšší kvalitu.
Vysoké školy by rády pod křídla Bělobrádkova úřadu pro vědu
Lidovecký vicepremiér Pavel Bělobrádek chystá zákon o podpoře výzkumu. A právě ten by se mohl stát zlomem také pro některé vysoké školy. Pracovní verze, respektive věcný záměr připravované normy počítá se vznikem rezortu pro vědu. Nejprve spíše skromnějšího úřadu, který by se – alespoň podle některých lidí z vysokoškolského prostředí – mohl posléze proměnit v plnohodnotné ministerstvo pro vědu, výzkum a vysoké školy.
S novou myšlenkou přišla Česká konference rektorů, rektoři si ale uvědomují, že její uskutečnění je během na delší trať a podmínkou pro případnou změnu by byly jedině dobré zkušenosti s fungováním budoucího Bělobrádkova úřadu. Ten má paragrafované znění zákona o podpoře výzkumu předložit do konce letošního roku.
Ministerstvo pro školství, kulturu i vědu má například Nizozemsko, v Dánsku či Polsku zase vysoké školy spravují ministerstva zabývající se vědou
Pod plánovaný úřad pro výzkum, vývoj a inovace by měly spadat Grantová a Technologická agentura s miliardovými rozpočty. Pro to, aby se úřad v budoucnu rozrostl na ministerstvo, pod nějž by spadaly i vysoké školy, minimálně univerzity, podle Bělobrádka „zatím neexistuje politická vůle“.
V zahraničí podobné modely fungují. Ministerstvo pro školství, kulturu i vědu má například Nizozemsko, v Dánsku či Polsku zase vysoké školy spravují ministerstva zabývající se vědou.
Podle některých českých rektorů by společné řízení vědy a vysokých škol povzbudilo výzkumnou činnost a usnadnilo její dlouhodobé financování. Podle rektorů není tak podstatné, jakému úřadu by taková role příslušela, každopádně by však bylo ku prospěchu, kdyby financování veřejných vysokých škol bylo koordinováno z jednoho místa a týkalo se vědy i vzdělávání.
