Že je to právně neobhajitelné, protože současný institut vyvlastnění je silně provázán s podmínkou veřejného zájmu, za který záchranu krachující regionální firmy neschováte, ani kdybyste se rozkrájeli? Nevadí, udělejme to zvláštním zákonem.
To, co přichází z Hradu, samozřejmě není řešení. Je to heslo. Úderné, srozumitelné. Přesně v duchu doby, v duchu pevné ruky. Miloš Zeman dovádí umění politického populismu k naprosté dokonalosti. Vzhledem k tomu, že má silný hlas a nulovou odpovědnost, hravě předčí i takové snaživce, jako je Andrej Babiš s levnějším pivem. Ministr financí si totiž kvůli své funkci musí přece jen dávat pozor na pusu a sem tam činit nějaká rozhodnutí, která mají konkrétní dopady. Takové mantinely Miloše Zemana neomezují. Jeho jediným úkolem a touhou je udržovat se ve veřejném povědomí a držet čísla popularity vysoko. A on dávno správně pochopil, že klíčem je absolutní srozumitelnost.
Samozřejmě je potřeba se vyhýbat těm zcela všeobecně nepopulárním názorům. Nicméně aby politik vyvolal sympatie publika, nemusí nutně zcela rezonovat s jeho názorem. Stačí, když je jeho názor publiku srozumitelný – tím vzniká dojem zapojení do debaty, aťsi třeba falešný, dojem, že politik „pojmenovává věci pravým jménem“.
S touhou po srozumitelností logicky souvisí inklinace k radikálním a jednoduchým řešením složitých problémů. Opevnění hranic. Označení názorových odpůrců za „duševně nenormální“, které vyléčí policisté-psychiatři. Označení politických odpůrců za „různé Kalousky“. Označení islámu za „kulturu vrahů“. Obdiv k vůdcům, kteří seznali, že demokracie je překážkou efektivity rozhodování.
Na jedné straně to vede k trivializaci a radikalizaci veřejné debaty. Možná až k sovětizaci, uvážíme-li chválu policejní represe „nenormálních“ oponentů a neúctu k nedotknutelnosti vlastnictví. Ale pokud bychom se na to chtěli dívat z nějaké lepší stránky, možná by se čeští politici mohli v oné srozumitelnosti a v umění kontaktu s publikem trochu poučit.
Nikoli snad probůh přejímat Zemanovy metody nebo tíhnutí, ale docenit význam umění komunikace s veřejností a vyvolání dojmu účasti na debatě. Na to se ve vládě i v parlamentu rádo zapomíná. Určitě lze srozumitelně vysvětlovat postoje, aniž by politik hned sklouzl k populismu. Moc se to ale nedaří i kvůli tomu, že politika je stále více udržováním než směřováním.
Výsledkem je, že si veřejnou debatu a pozornost širokého publika uzurpují lidé, kteří dokážou vyvolat iluzi politiky, jež se vejde do jednoho hesla, do dvou vět, do 140 znaků tweetu tiskového mluvčího.
