Kurátor, pedagog a autor několika úspěšných knih o českých graficích a karikaturistech, kteří nejsou veřejnosti tak známí. Jak se vyvinula karikatura postupem let? Také o tom s Pavlem Ryškou.
Kdo ve vás zažehl zájem o film a výtvarné umění?
Když mi bylo patnáct, měl jsem staršího kamaráda, říkalo se mu Bohém, který už chodil na vysokou. Byl sice v ateliéru kresby a grafiky, ale samotné obrázky ho jako výsledek práce vlastně vůbec nezajímaly. Když měl jednou udělat lept, připevnil si měděné destičky s měkkým krytem na ramena kabátu jako epolety a pár týdnů je nosil. Škrábance a rýhy, které vznikly jako záznam nejrůznějších příhod a nehod, pak zaleptal, vytiskl – a listy rozdával známým, kteří ke vzniku té grafiky nějak přispěli. I když teď už vím, že některé Bohémovy akce připomínaly koncepty ze šedesátých let, byl to pro mě naprosto autentický umělec.
Bavil vás v dobách vašeho dospívání i komiks?
Jako spousta teenagerů jsem četl Čtyřlístky a seriály Vlastislava Tomana, Václava Šorela a Františka Kobíka. Když v sedmdesátých letech vycházely Příhody Malého boha nebo Vzpoura mozků na pokračování, tak šly mimo mě, to jsem byl ještě moc malý, ale užil jsem si je později ve speciálech Ábíčka. V trilogii ze Žluté planety mě tehdy nejvíc bavil ten pravěký svět, do kterého zasáhla technologicky vyspělá civilizace. Došlo to tak daleko, že jsem podle návodů zkoušel vyrábět zbraně přírodních národů.
Na konci osmdesátých let jsem ale Ábíčka i seriály odložil, protože mě brácha přivedl do party lidí starších o pět nebo i deset let, kteří četli Arcybaševa, Ladislava Klímu nebo třeba Spolčení hlupců od Johna Tooleho a o komiksy se nezajímali. Kreslené seriály, to byla zábava pro děti. O tom, že existují nějaké grafické romány, příběhy o holokaustu nebo undergroundové komiksy, ve kterých se řeší drogy, sex a rokenrol, se v okruhu mých tehdejších známých nevědělo.
K čemu se člověk mohl v osmdesátých a následně v devadesátých letech v rámci této oblasti dostat?
Běžnou součástí dětských časopisů byly obrázkové příběhy. Dneska je známý hlavně seriál Jaroslava Němečka, ale do Čtyřlístku kreslila i spousta dalších výtvarníků, třeba Radek Pilař, Adolf Born a v sedmdesátých letech Oldřich Jelínek. Na Čtyřlístek se stávaly fronty, stejně jako na francouzský časopis Pif, který byl ovšem k dostání jen v Praze. Starší děti mohly číst v Ábíčku nebo v Pionýrské stezce dobrodružné a klubácké komiksy, které vytěžovaly Jaroslava Foglara. Někteří kamarádi podědili i ty původní Mladé hlasatele nebo sešity Rychlých šípů z konce šedesátých let; a občas se někomu poštěstilo dostat ze Západu nějaký ten superhrdinský sešit.
Teprve když padla železná opona, začaly se k nám dostávat stripy i seriály pro dospělé, jenže komiks pro mě v té záplavě novinek nebyl úplně nejdůležitější… dokud se mi nedostaly do ruky alba ze série Acme Novelty Library od Chrise Warea. To byl velký zážitek pokud jde o náměty, kresbu i zacházení s časem vyprávění; a vlastně i důvod zajímat se o stavbu nebo strukturu komiksu a jeho historii. Nejdřív o zahraniční produkci; až později jsem se začal vracet k domácím autorům.
Začal jsem zjišťovat, že ti, které jsem znal ze Čtyřlístku, bývali taky umělci – malovali obrazy, pracovali pro animovaný film; Radek Pilař jako jeden z prvních v Československu experimentoval s videem. Další dělali propagační grafiku, kreslili karikatury... Všichni se pohybovali napříč širší oblastí vizuální kultury, která začala mizet, když se v devadesátých letech udělala za komunistickou minulostí tlustá čára.
Šedesátá léta byla velmi bohatá co do uměleckého vyjadřování, jak filmového, výtvarného, tak i literárního. Zažila tehdy karikatura nějaký zásadní zlomový okamžik?
Pokud jde o pojetí kresby, tak výrazný zlom probíhá už druhou polovinou padesátých let. Přes železnou oponu začaly prosakovat informace o západoevropských a amerických kreslířích, hlavně o Saulu Steinbergovi, který měl na české karikaturisty dost velký vliv. Zatímco spolupracovníci Dikobrazu museli předkládat náměty k posouzení – a nebo v redakci dostávali schválené texty, ke kterým pak vymýšleli obrazové komentáře, Steinberg se obešel beze slov a zdálo se, že všechno dovede říct samotnou čárou. Nebyly to zkrátka obvyklé ilustrované anekdoty, ale spíš kreslířské vtipy.
Na konci padesátých let začal vycházet týdeník Mladý svět a redaktoři Jaroslav Weigel s Miroslavem Liďákem přenechali poslední stranu časopisu kolegům, kteří byli otrávení a unavení ustavičným pranýřováním nešvarů ve výrobě a v komunálních službách, a začali zkoušet, co všechno je možné vyjádřit samotnou kresbou. Neměli v tom úplně volnou ruku; bylo to spíš složité vyjednávání s vedením redakce a kličkování před cenzory. Teprve koncem šedesátých let, jak se situace postupně uvolňovala, pokoušeli se kreslíři i v dalších kulturních časopisech publikovat práce, které jim nikdo nezadal; z redakčních sluhů – jak říkal Miroslav Liďák – se stávali výtvarní publicisté, kteří se už netrefovali do snadných terčů za železnou oponou, ale snažili se komentovat proměny československé společnosti i vnitřní politiky. To ovšem na začátku takzvané normalizace definitivně skončilo.
V kontrastu s dnešní výtvarnou scénou, byla karikatura dříve kvalitnější?
Kvalita kolísá v rámci každého období. V padesátých a šedesátých letech byla karikatura především výběrovou záležitostí poměrně úzkého okruhu výtvarníků. Když ze spolupracovníků Mladého světa vzniklo v roce 1960 sdružení Polylegran, víc než polovina zakládajících členů měla za sebou nějaké umělecké školení, většinou na VŠUP v Praze a na Akademii výtvarných umění v ateliérech Antonína Pelce nebo Adolfa Hoffmeistera. Všichni po letech tvrdého prosazování jednotného výtvarného názoru hledali rozpoznatelný rukopis, vlastní autorský styl. I když se do hry vrátila koláž, karikatura byla především uměním kreslířské zkratky. Dnešní situace je docela jiná – v možnostech publikování i ve volbě výrazových prostředků.
Pěstuje se dnes vůbec kultura karikatury?
Pěstuje, ale ve veřejném prostoru žije docela jiným způsobem. Až na výjimky – jako jsou třeba obálky Respektu od Pavla Reisenauera – karikatury zmizely z novin a časopisů a přesunuly se na síť, kde třeba satirické fórky Tomáše Břínka sleduje přes půl milionu lidí. Už není tak důležitá kresba, která naznačila situaci a vystihla přesvědčivý výraz. Spousta autorů pracuje s koláží a s počítačově manipulovanou fotografií, což je ta nejschůdnější cesta, jak rychle komentovat nejrůznější aktuality.
Z autorů obrazového humoru, kteří začínali už v šedesátých letech a stále pracují, je pro mě nejzajímavější Miroslav Barták; pořád kreslí svoje postavy se skoro prázdnou tváří, i když je v poslední době koloruje v počítači.
Čemu se nyní věnujete vy a na co se můžeme těšit?
Do tisku teď odešla knížka pro děti Jak si užít film, která vyjde v Albatrosu. Jsou to vlastně dějiny kinematografie, pojaté jako přehlídka několika důležitých způsobů, jak a kde se lidé na filmy dívali – a co všechno jejich zážitky ovlivňovalo. Základní informace jsou obrazové a ilustrace, které dělal Jan Šrámek, se snaží ukázat, že minulost nemusí být skladištěm jednou provždy překonaných nápadů, ale spíš živým zdrojem inspirace. Úplně na konci knížky je kapitolka o práci archivářů, kteří o staré filmy pečují a taky je pomáhají dostat do našeho digitálního světa.
