Nejméně dvacetkrát za den si musí označit speciální lístek s dírou uprostřed. Ten slouží dopravnímu podniku jako doklad, že revizor kontroloval cestující. Pak se autobusem rozezní hlášení: Vážení cestující, byla zahájena kontrola jízdenek.
„V tramvajích toto upozornění nepouštíme. Revizoři jsou jen v jednom voze a v tom druhém by si lidé chystali jízdenky zbytečně,“ vysvětluje Roman Tříska, šéf osobní přepravy olomouckého dopravního podniku.
Práci revizorů měli možnost sledovat zblízka i redaktoři Sedmičky.
Na místě platí málokdo
„Dobrý den, kontrola jízdenek,“ rozlehne se tramvají revizorův hlas. V ten okamžik řidič vypíná označovače jízdenek. Kdo čekal, že si procvakne lístek, až uvidí revizora, má smůlu.
Cestující prohrabávají tašky, hledají jízdenky a tramvajenky. V zadní části vozu ukazuje muž jízdenku, která je už čtyřicet minut neplatná. S revizory moc nediskutuje a odevzdaně vytáhne občanku.
Kontrolor mu předává vypsaný bloček a složenku na sedm set korun. Pokud ji pasažér nezaplatí do patnácti dnů, bude to mít o tři stovky dražší. „Dřív hodně lidí platilo pokutu hned, dnes už většinou chtějí složenky,“ říká revizor Jiří.
Mlčky podává své průkazy revizorce Jiřině také manželský pár, který ve stejnou dobu jede autobusem číslo 16 na Nové Sady. „Je to nejčastější případ, většinou lidé uznají svou chybu,“ tvrdí Jiřina.
Revizorkou je dva roky. Za tu dobu si vyslechla i ty nejhrubší nadávky. „Už mi přáli, ať zdechnu a ať zdechne i moje rodina,“ popisuje revizorka. Přiznává, že podobný incident ji vždy vykolejí.
Jiří zažil jedno nepříjemné setkání. „Chytil jsem jednou tři chlapy bez lístku a jeden z nich mě vzal tyčí po hlavě,“ vzpomíná revizor.
Pomáhají i policisté
O agresivitě některých lidí může vyprávět i jeho kolega Václav. „Dokonce mě jednou napadl nějaký člověk v hospodě, když jsem byl s kamarádem hrát šipky. Jenom proto, že mě někde viděl, že jsem revizor,“ říká Václav.
O několik minut později chytne Jiří s kolegyní Janou muže, který si označil jízdenku, na kterou už jel dříve. Brání se, že špatně vidí a z kapes vytahuje nové lístky.
Dalším černým pasažérem je mladík z Rumunska. V dokladech nemá datum narození ani bydliště, pokutu zaplatit nechce. Jiří volá policii. Po ověření cizincovy totožnosti odchází i mladý Rumun s bločkem a složenkou.
Revizoři Jiřina a Václav zatím potřetí mění autobusovou linku. V pětatřicítce i sedmnáctce jeli samí poctivci. Když se vracejí do centra, chytnou studentku z Břeclavi s prošlou tramvajenkou. „Platnost jí skončila v pátek, teď je pondělí. To si musí každý pohlídat,“ vysvětluje Jiřina.
Finty černých pasažérů
Černé pasažéry revizoři poznají většinou hned. „Třeba se sunou dál do vozu, nebo telefonují v domnění, že je nebudeme rušit,“ popisuje Jiřina.
Mezi nejčastější finty černých pasažérů patří zapomenutá tramvajenka, nefungující strojek na označení jízdenky nebo dvakrát oražené lístky. Aby je mohli znovu použít, gumují je, umývají mýdlem nebo voskem. Objevují se také cestující s falešným kuponem na tramvajence. Samostatnou kapitolu tvoří útěky. Před Jiřinou vyskočil černý pasažér i z jedoucí tramvaje.
„Rozevřel dveře a pak se kutálel po cestě. Nakonec se postavil a odešel,“ vzpomíná revizorka. Utéct se jí snažila i padesátiletá panička na podpatcích. „Uzemnila jsem ji, když jsem jí řekla, že mám lepší boty a běhám dobře,“ dodává Jiřina.
Většina černých pasažérů je ale podle revizorů slušná. „Vědí, jaká jsou pravidla hry a respektují je,“ tvrdí Václav.
