Americký prezident Joe Biden se projevil jako dokonalý chameleon. Mnozí očekávali, že se po enfant terrible Donaldu Trumpovi v Bílém domě usadí mírně senilní dědeček, který bude Evropě posílat bonbony, občas zahrozí prstem směrem k Číně, ale hlavně bude pospávat a tím udržovat status quo. V půlce Bidenova funkčního období je však zřejmé, že tam sedí zkušený a chladnokrevný šéf klanu, který drží spojence zkrátka a neváhá využít jejich potíží, aby Spojeným státům vrátil technologický lesk.
Evropa doufala, že s Bidenovým příchodem poleví americký tlak na to, aby vydávala více peněz na zbrojení, Washington si ji bude předcházet ve snaze vytvořit západní spojenectví proti Číně a v transatlantických vztazích nastane idyla. Ať už byl Bidenův původní záměr jakýkoli, vše změnila válka, v níž Starý kontinent tvrdě platí za svou energetickou závislost na Rusku. Spojené státy ochotně házejí záchranné lano v podobě poměrně drahého zkapalněného plynu a současně si servírují obří subvence na zelené technologie, které ohrožují konkurenceschopnost Evropské unie.
Evropským, ale také kanadským strašákem je nástroj na potírání inflace IRA, v jehož rámci má jít 396 miliard dolarů na odklon Spojených států od fosilních paliv. Bílý dům v něm spojil dekarbonizační úsilí s protekcionismem. Jeho spojenci si stěžují, že mnohé programy jsou diskriminační a jejich cílem je donutit firmy pobídkami a úlevami k lokalizaci investic a výrobě na americkém území. Zvlášť citlivou oblastí je podpora výroby elektromobilů. Důsledky už se projevují, Tesla a další velké firmy přehodnocují své investiční plány ve prospěch USA.
Evropští představitelé obviňují Bílý dům, že najíždí na průmyslovou politiku čínského typu a sedmadvacítka na IRA velmi nesnadno hledá odpověď. Vzhledem ke značnému rozpětí výkonnosti jednotlivých ekonomik se bojí více popustit uzdu státních pomocí, aby se mezikontinentální soupeření nepřelilo do unijního prostoru. Některé země včetně Česka navíc varují před dotačními závody se Spojenými státy.
Evropa přitom není jediný americký spojenec, kterého Washington přitlačil ke zdi. Když v létě na Tchaj-wanu přistála tehdejší šéfka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, hovořilo se o historickém okamžiku a garanci amerického odhodlání bránit ostrov před případnou čínskou agresí. O pár měsíců později tchajwanská společnost TSMC oznámila, že v Arizoně postaví druhou továrnu na vyspělé čipy a zvýší investice do jejich výroby v USA z dvanácti na čtyřicet miliard.
Tento krok je považován za reakci na americký zákon CHIPS zahrnující půjčky, granty a další pobídky za desítky miliard dolarů na výrobu čipů ve Spojených státech. Těžko se ale ubránit dojmu, že Tchaj-wan zároveň platí za svou ochranu příspěvkem na rozvoj amerického polovodičového průmyslu.
Je otázkou, zda by se tučná a podle odborníků ne zcela smysluplná investice uskutečnila nebýt ruského vpádu na Ukrajinu a věčných debat, zda invaze nemůže Pekingu posloužit jako šablona. Ostatně Biden často čelí kritice, že Kyjevu sice poskytuje značnou vojenskou pomoc, ale mohl by zajít dále, pokud by striktně neupřednostňoval americké zájmy před osudem napadené země.
Množí se každopádně názory, že nástroje IRA a CHIPS toho pro podporu americké výroby učiní více než Trumpova cla a daňové změny. Biden jimi zároveň v posledním roce přetváří svět a zatím není zcela jasné, s jakým výsledkem. Západ z těchto snah může vyjít celkově silnější a méně závislý na Číně, ale americká aktivita se také může snadno zvrhnout v nelítostný hospodářský souboj tří bloků. Vše bude záviset na ochotě ke spolupráci a kompromisům na obou březích Atlantského oceánu a obavě politiků o voličskou přízeň.
