SME: Nový normál
Může se stoletá voda přivalit dvakrát za 11 let? Dunaj nám právě ukazuje, že mu žertování se statistikami nedělá nejmenší problémy. Z toho plyne jiná otázka. Jde jen o náhodu, anebo nový normál související se změnou klimatu?
Lidé žijící v obcích pravidelně vytápěných jiným, donedávna vzácným typem povodní se asi přikloní ke druhé odpovědi, většina seriózních vědců o ní alespoň uvažuje. Václav Klaus a jeho fanklub si při tom zase budou ťukat na čelo, protože výkyvy počasí tu přece byly vždy.
V tom sice mají pravdu, ale tak zcela běžná už není jejich frekvence a opakované střídání období extrémních srážek s dlouhými obdobími sucha. Potrvá roky, než se definitivně ukáže, kdo měl ve sporu pravdu. Do té doby by bylo rozumné chovat se tak, jako bychom věřili spíše příchodu nového normálu. Nepomůže to jen Bratislavě a okolí, ale také obcím po celém Slovensku, které letos opět zaplaví velká voda.
Die Presse: Co funguje, když nic nefunguje
Tady a nyní nadužíváme sousloví „přírodní katastrofa“, když nějakou událost neumíme přesně uchopit a zařadit. Pak musí jako vysvětlení záplav přispěchat klimatická změna, zničená půda, nedostatek nebo přebytek hrází. Pro postižené jsou současné záplavy ve střední Evropě nepochybně katastrofou. Jak jim pomůže poznatek, že na tomto nebo onom místě se nikdy nemělo stavět? Nebo že na tom či onom místě nikdy záplavy nebyly, kam až lidská paměť sahá?
Podle pojišťoven stojí 12 procent rakouských domů v zónách, které neúplatná pojistná matematika a statistika považují za rizikové. To tedy znamená, že 88 procent je v bezpečí. Ne úplném. Jen pojistitelném. Je však třeba přiznat: jak málo toho funguje v oblastech postižených vodou, sesuvy půdy a nánosy bahna, tak dobře funguje jedna věc: práce profesionálů a dobrovolníků, tisíců pomocníků, dobrovolných hasičů, Červeného kříže a dalších spolků. A co funguje, raději nezkoušejme vylepšovat.
Ano, můžeme dodat vybavení. Ale držme se toho, že pokud jde o komunikaci a systémy varování či o organizaci pomoci, dokázali jsme se poučit ze stoleté vody v roce 2002 pro stoletou vodu v roce 2013. S lekcemi o dodržování bezpečných zón a omezení staveb v některých oblastech je to horší. To je zkouška pro politiky, zda dokážou udělat nepříjemnou věc.
Die Zeit: Nechte gumáky ve skříni!
Přírodní katastrofy že se nehodí pro předvolební kampaň? Jaký omyl! Když se v roce 2002 vylily řeky na východě země z břehů, navlékl Gerhard Schröder gumáky, rázoval po zatopených oblastech a ujišťoval postižené o solidaritě a podpoře. Jeho konkurent Edmund Stoiber, který raději studoval spisy než lidi, to považoval za nechutné. Nebylo mu to nic platné.
Svým okázalým televizním nasazením na povodňové frontě si zajistil Schröder těsné znovuzvolení. Také dnes panuje v Německu volební boj a také dnes bojují na jihu a východě země lidé s velkou vodou. Co se nabízí více než tuto šanci znovu využít? Kancléřka Angela Merkelová navštívila postižené oblasti, aby si, jak zněla oficiální verze, udělala obrázek o situaci.
Jistě jí nečiníme bezpráví,když se budeme domnívat, že jako všichni politici měla v mysli také obrázek, který uvidí voliči: kancléřka se stará o osud národa. Podobně jako Stoiber před 11 lety, i kancléřský kandidát SPD Peer Steinbrück mohl toto představení jen sledovat s bezmocným výrazem. Je to téměř privilegiem těch, kteří jsou u moci, pomáhat občanům v nouzi. Exministr financí mohl jen přihlížet, jak kancléřka sbírá body.
I kdyby si sám natáhl gumáky, kancléřka už tam byla a jemu nezbyla žádná hezká slova, která by postiženým ještě mohl říci. Merkelová samozřejmě na zaplavená místa musí. Kdyby zůstala v Berlíně, bude zkrátka obviněna, že nemá srdce, i když možností pomoci – nasadit vojáky, mobilizovat úřady a koordinovat pomoc – tam má zhruba stejné, ne-li více.
Die Welt: Zanedbané poznání
Nakonec vždy dojde na pytle s pískem. Je jich dost? Dokážou zastavit masu vody? Dokážou zabránit katastrofě? Ve světě, který dávno řeší své problémy s pomocí vysokých technologií a v němž se stále méně počítá s fyzickou realitou, člověk nevěří svým očím, když nakonec o bytí a nebytí celých měst rozhoduje něco tak primitivního jako písek a pytel.
Ale je to tak, pytel písku je v nouzi nejlepším prostředkem proti velké vodě. Potopa fascinuje chaotickou silou přírody. Potopa světa, konec všech pořádků, spláchnutá civilizace. Jsou to obrazy děsu, velmi atraktivní. Povodňové zpravodajství mělo v neděli odpoledne větší sledovanost než Místo činu.
Přes všechny exhibice politiků v gumácích a senzacechtivost platí slova starosty města Grimma: „Dvě stoleté vody za jedenáct let – to je prostě příliš.“ Je to příliš, protože se toho za 11 let příliš málo stalo. Zvykli jsme si žití v blízkosti vody idealizovat. Města, která se dlouhá staletí stavěla ke svým řekám zády, začala domy na březích považovat za luxusní adresy. Kdo ale staví blízko vody, musí se bát povodní. Kdo narovnává řeky, musí počítat s tím, že potečou rychleji – rychlost toku Rýna se za posledních pár let zdvojnásobila. Kdo zastaví louky, nevytyčí žádná rozlivová území, riskuje mnoho.
Může být, že je to jen vrtoch přírody. Ale je jasné, že toky potřebují prostor. Kdo to neslyší, může pak sázet už jen na písek.
