Vznik Československa zatěžují stále živé lži o utrpení pod Rakouskem, říká historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak Zdroj: Anna Vacková

Historik Jiří Rak
Historik Jiří Rak
Historik Jiří Rak
Historik Jiří Rak
5
Fotogalerie

Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Děti se stále učí o rakouském útlaku, aby se vzápětí dozvěděly, jak v té době vznikala vrcholná díla české literatury, říká historik Jiří Rak.

Kdy nastal v úvahách českých politiků zlom, kdy začali jednoznačně preferovat vznik samostatného českého státu před setrváním ve svazku s Rakouskem-Uherskem?

Je to až rok 1918. Těžko ale najít nějaký konkrétní bod zlomu, šlo o postupný proces. Určitým milníkem byla smrt císaře v roce 1916. Umřel František Josef I. a lidé si řekli „končí jedna etapa“. Karel I. se ještě snaží situaci změnit, ale mnozí mají pocit, že už je pozdě. Pro Čechy mělo smysl Rakousko v pojetí Palackého – mocnost mezi Německem a Ruskem. Toto Rakousko Češi podporují. V momentě, kdy se Rakousko přiklání k Německu, ztrácejí zájem. Ve stejném okamžiku ztrácí Rakousko smysl i z hlediska spojenců, tedy Dohody. 

Bylo ještě v létě 1918 možné monarchii zachránit?

Samozřejmě, že bylo. Situace na frontě nebyla pro Rakousko nijak špatná. Zhroutila se ruská fronta, centrální mocnosti získaly Ukrajinu, obilnici Evropy. Zhroutila se rumunská fronta. Ani na italské frontě to pro Dohodu nevypadalo nejlépe. Šance na udržení monarchie tedy byla. Rozhodující bylo stanovisko Dohody, která připustila vznik národního státu.

Rakousko rozhodně nerozbili Češi, jak si někdy nalháváme do kapsy. To je ostatně vidět na tehdejší české politice, která neustále držela dvě želízka v ohni. Z jejich pohledu to bylo celkem zodpovědné stanovisko. S tím se pojí zajímavý paradox: v posledních několika válkách Češi skončili v táboře vojensky poražených, a přesto se cítí být vítězi. V první světové válce bylo Rakousko poraženo a Češi se cítí být vítězi. Ve druhé světové válce jsme byli součástí Velkoněmecké říše, a přesto se cítíme být vítězi. Studenou válku jsme také nevyhráli, a přesto jsme oslavovali.

Zůstává tenhle pocit vítězství smíšeného s porážkou někde v nás?

Nemám rád ani přehnané vychvalování sebe sama, ani zbytečné bičování se. Těžko tehdejším politikům nejednoznačný postoj zazlívat, malé národy musejí dějinami vždycky nějak proplout. Čeští politici ale museli zpětně odůvodnit, proč se rozhodli vytvořit samostatné Československo, a tady už to začíná „smrdět“. Tak vznikla legenda o útlaku pod Rakouskem, ty známé pojmy jako třeba žalář národů. Když se na to podíváte nezaujatě, tak to dlouhé 19. století, od Velké francouzské revoluce do začátku první světové války, tak je to jedno z nejúspěšnějších českých století. Etnikum, které nemá nic, nemá elity, se po sto letech mění v moderní národ, který má univerzitu, vlastní hospodářství, vlastní politiku. A všechny tyto změny proběhly v rámci Rakouska, které vstupuje do první světové války s všeobecným hlasovacím právem.

28. října se národ konečně svobodně nadechl. Se vznikem republiky ale původně nikdo nepočítal >>>

Jako jedna z mála zemí Evropy…

No samozřejmě! Vadí mi, že se o tom nemluví! Nechápu, jak mohl Masaryk, který se do Říšské rady dostal na základě přímého a rovného volebního práva, připustit vznik legendy o útlaku.

Nejde ale zdaleka o jedinou legendu, která odůvodňuje nezbytnost vzniku Československa.

Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Vždyť co se říká o Švejkovi? Že to je oslava ulejváctví... Švejk ale přece chce bojovat za Rakousko do roztrhání těla. Ulejváctví naopak oslavují oficiální republikové spisy. V oficiální publikaci Domov za války je ulejváctví a simulování vydávané za boj proti Rakousku. Když oficiální místa nemohla popřít zjevnou loajalitu českých velikánů k Rakousku, označila to za vynucený postoj. Raději tedy narušíme morální integritu lidí jako Palacký, než abychom připustili, že to mysleli upřímně.

Kdy se k samostatnému státu začala klonit česká veřejnost? 

To byl květen 1918, kdy bylo výročí položení základního kamene Národního divadla. Konaly se velké oslavy, v podstatě taková „generální zkouška“ na 28. říjen

Právě s Národním divadlem se pojí jeden z velkých mýtů národního obrození. Lidé tehdy věřili, že divadlo bylo postaveno díky celonárodní sbírce drobných střadatelů.

Každý sociolog vám řekne, že když většina lidí věří, že je něco pravda, tak s tím nehnete. Národní divadlo se samozřejmě z těch „krejcarů“ nepostavilo. Dodnes se často neuvádějí dary císařské rodiny a i velkých aristokratických rodin, které daly desetitisíce zlatých. Stavba byla samozřejmě pojištěná, takže druhá sbírka po požáru už byla čistě manifestační, aby si národ mohl říct „my sami“.

Spolu se vznikem Československa se objevil i umělý koncept československého národa a nová republika tak vznikla jako stát jednoho národa. Čeští Němci zůstali stranou. Byla to chyba?

Tohle je diskuze, která se ve spojení s rokem 1918 vede velmi často. I filozof Jan Patočka zastával myšlenku, že český národ měl vzniknout jako dvojjazyčný. Je to strašně krásná myšlenka, ale nereálná. České národní obrození startovalo úplně zezdola, v situaci, kdy zde žádný národ v novodobých měřítkách nebyl. Na začátku 19. století byla situace lidí, kteří mluvili česky, a těch, kteří mluvili německy, nesrovnatelná. Němci tvořili nejen geograficky, ale i kulturně obrovský národ. Německy mluvící lidé neviděli důvod, proč by se měli přihlásit k českému národu.

V tomto kontextu se někdy uvádí příklad Švýcarska. Ale koho tam máte? Němce, Italy, Francouze – ti všichni mají v zahraničí svoje obrovské kulturní zázemí. Rétorománi se udrželi jen v několika alpských údolích.

Proto se zrodila idea československého národa.

Největším průšvihem roku 1918 je rozpor mezi historickým a přirozeným právem. USA hlásají přirozené právo a celá Evropa je následuje. U nás vyvstává otázka, co s Němci. Sudety se cítí jako německé, to ale Dohoda nemůže připustit, protože poražená německá strana by z války vyšla vlastně územně posílená. Takže Dohoda musí své vlastní principy porušit. V Československu se na západě jde podle práva historického, podél historických hranic Čech. Na Slovensku, které je tisíc let součástí koruny uherské, je nutné uplatnit přirozené právo. Tím si Československo zadělalo na pozdější problém a jen to dokazuje pravdivost Masarykovy teze, že státy zanikají se stejnými idejemi, se kterými vznikly.

Jak se historik dívá na české legionáře, kteří byli z rakouského pohledu dezertéry?

Čistě podle práva to samozřejmě byli zrádci, ale situace nebyla takhle jednoznačná. Trochu bych tu otázku otočil. Když vznikly legie, řada jejích členů přešla k Rudé armádě. Legie je popravovaly. Má armáda složená z dezertérů právo popravovat své vlastní dezertéry? Pak zde bylo mnoho převlékačů kabátů, kteří kolem 28. října náhle pochopili, že jejich srdce bije česky. Básník Svatopluk Machar jako generální inspektor vznikající československé armády proti nim vždy obhajoval důstojníky, kteří zůstali věrni císaři až do konce. O legiích nám ostatně dodnes chybí objektivní práce, nejdřív jsme je adorovali a pak jsme je hanili. Za První republiky dotvářela obraz legionářů třeba i legenda o 28. pluku. Ten měl o velikonocích 1915 přejít k Rusku, dokonce i s muzikou. Představa, jak v březnu v Karpatech, ve sněhu, v zemi nikoho, pochodují vojáci přes frontu za zvuku vojenské hudby, překonávajíce přitom zátarasy z ostnatého drátu, je prostě absurdní. Později se ukázalo, že to tak není, že se jen pluk dostal do bojů, utrpěl ztráty a řada vojáků byla nějakou dobu nezvěstná. Pluk byl obnoven a dokončil válku s rakouskou ctí. Legenda ale už kolovala po Praze.

Když se podíváme po českých městech, tak tato legenda žije v názvech ulic dodnes.

Nejen u nás, ale i v Polsku žije legenda o pluku, který přešel na východní frontě k nepříteli. Ale pozor, Poláci vytvářeli své legie na německé straně. Zatímco Češi měli hromadně přejít k Rusům, tak Poláci podle legendy zběhli z ruské armády k Němcům. Kdyby to všechno byla pravda, tak by na jedné frontě musel být strašlivý provoz. Ale myslím, že na této verzi trvají už jen romantici z Vojenského historického ústavu.

Předloni jste se stal čestným předsedou strany Koruna česká. Kde je místo této strany na české politické scéně?

Žádají pro monarchii spravedlnost. Aby když se mluví o české demokratické tradici, aby se vzpomnělo i 19. století. Aby nepanovala schizofrenie, kdy se děti v hodině dějepisu dozvídají, že Češi pod Rakouskem úpěli, a po přestávce se v hodině češtiny učily, že v té době vznikala velká česká literatura.

Mělo by dojít k obnově mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, který byl v listopadu 1918 stržen vlasteneckým davem?

Ano. Dneska už snad probůh většina lidí ví, že tam nestál kvůli Bílé hoře, ale jako poděkování Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy v roce 1648. Celé stržení sloupu rozvášněným davem bylo zinscenované. Na místě už byli připravení hasiči, nachystaná lana. Dav, který šel z Bílé hory, prošel přes Karlův most, kde mohl naházet do Vltavy všechny barokní sochy. Zde ale čekali členové národního výboru, kteří jim to rozmluvili, protože by to byla obrovská mezinárodní ostuda. 

Vnímají Češi Rakousko-Uhersko stále jako „žalář národů“?

Myslím si, že ne. Víte, během 20. století Češi poznali, co je průšvih. Když v roce 1917 vznikl slavný Manifest spisovatelů (první oficiální projev nesouhlasu Čechů s nadvládnou Rakouska-Uherska – pozn. aut.), byl Alois Rašín vězněný v rakouském Möllersdorfu. Manifest mu poslali poštou do vězení, a jak Rašín později vzpomíná, četl si jej na dvoře věznice a byl z jeho textu nadšen. Neváhal proto a napsal autorům dopis, aby pod manifest připojili jeho podpis. Představte si něco takového za bolševika… Dokladem rakouské perzekuce byl pro Čechy Karel Havlíček Borovský a jeho „ozdravný“ pobyt v Jižním Tyrolsku. Tehdy Češi neměli srovnání, ale dneska už ho máme. Proto mi vadí, když i dneska někdo uvádí, že jsme za Rakouska úpěli.

Jaký odkaz po sobě Rakousko-Uhersko zanechalo do dnešních dní? Je v nějakém ohledu dodnes relevantní?

Jednoznačně v oblasti práva. Všeobecným občanským zákoníkem se dodnes inspirujeme. První rakouská ústava vzniká v roce 1848, Prosincová ústava z roku 1867 je považovaná za vůbec nejliberálnější ústavu své doby. Významný je také důraz na uplatňování práva, už předrevoluční Rakousko (před rokem 1848 – pozn. aut.) je jednoznačně právním státem.