Jaký byl Miloš Zeman jako premiér? A jak se od té doby změnil? A měl by se znovu ucházet o post na Hradě? Podle exporadce Zdeňka Šarapatky Zeman pohrdal obyčejnými lidmi už v čase, kdy byl předsedou české vlády. Avšak zatímco tehdy byl podle jeho mínění současný prezident horlivým příznivcem Evropy a NATO, a navíc výkonným tahounem menšinové vlády, v současnosti ho označuje za kolaboranta Kremlu a loutku oligarchů.
Je to už téměř dvacet let, co jste začal dělat poradce tehdejšímu předsedovi vlády a současnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Jak k tomu došlo?
Nečekejte konspirace; byla to spíš náhoda. Můj tehdejší šéf, generální ředitel největší české tiskárny, mi jako zřizovatel střední polygrafické školy zadal coby jejímu řediteli výrobu volebních letáků pro kandidáty ĆSSD v obvodu školy. Prostě běžná výrobní zakázka, jakými si škola přivydělávala na svůj provoz. A mezi nimi byli Zemanovi mladí spolupracovníci. Ti mě po čase doporučili jako poradce premiéra pro školství.
Z ředitele školy jste postoupil rovnou na post poradce premiéra?
Nezapomeňte, že v roce 1998 na sociální demokracii nestály extra fronty odborníků. A protože byl zrovna v té době na Miloše Zemana uražený jeho nohsled Šlouf, který po něm chtěl i přes bariéru lustračního zákona křeslo vedoucího Úřadu vlády a ne „jen“ pověřeného šéfa premiérových poradců, přijal mě Zeman i bez něj.
Jak se ovšem záhy ukázalo, ke Šloufově značné nelibosti. Byl jsem totiž jediný, koho premiérovi nepřivedl on sám a navíc jsem nepocházel z jeho party exaparátčiků ÚV KSČ a ÚV SSM, kterou pak Zemana obklopil. Brzy mezi námi vznikla válka, byl jsem cizorodé těleso. Předtím jsem Zemana osobně vůbec neznal.
A jak na Miloše Zemana z této doby vzpomínáte jako na člověka?
Sám asi tušíte, že nelze srovnávat nesrovnatelné. Tehdy to byl ještě chlap, ne zbabělec. Neschovával se za ansámbl obskurních figurek typu Ovčáčka nebo Mynáře, nepotrpěl si na opulentní ceremonie a monarchistické manýry, ani na okázalé policejní manévry kolem sebe. Přestože byl do značné míry manipulován svým Šloufem, míval dokonce nadhled a občas i sebereflexi. I přes denní čtyřicítku cigaret a nutkavou zálibu v alkoholu bez ohledu na množství a pořadí, zvládal nálož premiérských povinností.
Jeho bonmoty bývaly skutečně bonmoty a ne trapnými odrhovačkami samolibého starce, který se zamiloval sám do sebe a – pardon – zblbnul z funkce. Ovšem obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už tenkrát.
Paradoxně pak těmi, kteří jej měli za lidového vladaře a tátu dolních deseti milionů. Úspěch má totiž dodnes za životní mantru a neúspěch za totální neschopnost a nebetyčnou ubohost. A je mu přitom úplně jedno, jaké má kdo pro úspěch výchozí podmínky.
Jaký byl Zeman vlastně šéf?
Náročný. Inteligentní. Nekompromisní. Zarytý a často neústupný. Občas i vtipný. Buď měl bezvýhradně rád, nebo nenáviděl. Jinak to neumí ani dodnes. Mstivý až za hrob. Nepraktický v běžných privátních situacích. Nic mezi tím, leda lhostejnost a něco jako spotřební personalistika: po použití zahodit.
Právě tuhle metodu v něm posiloval Miroslav Šlouf. Ten, který na ni po prezidentské volbě v roce 2013 u Zemana paradoxně sám dojel. Ten šok v jeho tváři, když ho nepustili za čerstvě zvoleným prezidentem, jehož kariéru vlastnoručně vybudoval, je nezapomenutelný.
