Ohlédnutí za prezidentskými volbami: zlom nastal roku 2008
Diskuze o přímé volbě prezidenta České republiky trvala víc než deset let, v podstatě od doby, kdy se přiblížil konec druhého, a tudíž posledního prezidentského období Václava Havla. Léta v ní převažovaly argumenty proti, argumenty na její podporu byly spíše nepřímé. Nakonec u politiků převážilo nejjednodušší hledisko: Lidé si přímou volbu přejí a výzkumy veřejného mínění jejich přání potvrzují.
Zlom v politických úvahách byl odpovědí nejen na sílící tlak veřejného mínění, ale i na okolnosti prezidentské volby v roce 2008. Hlavou státu se v tehdejším systému, v němž se sčítaly hlasy poslanců a senátorů, opětovně stal tehdejší čestný předseda ODS Václav Klaus. Nad ekonomem Janem Švejnarem, kandidátem navrženým společně ČSSD a zelenými, zvítězil po šesti kolech volby, s minimálním počtem 141 hlasů potřebných k výhře. Důležitou roli hrál i fakt, že se nevolilo tajně.
Na tehdejší kandidátské projevy si vzpomene málokdo. Zato si valná většina lidí zapamatovala skandály, které volební maraton provázely. Vzduchem létaly milionové částky údajně slibované za podporu nejsilnějšího kandidáta, některé zelené volitelky omdlévaly a byly nezvěstné, některým poslancům a senátorům přišly poštou obálky s kulkami ze střelné zbraně. Mluvilo se o výhružných dialozích vedených nad pisoárovými mušlemi, po nichž k smrti vyděšený volitel prchal z hlavního města do domovské obce a nemocničního úkrytu.
V Česku se blíží prezidentské volby. Vše o nich čtěte zde >>>
Případ první, volební absence poslankyně zelených Olgy Zubové. Blížil se konec tehdejšího volebního maratonu a bylo jasné, že tábor Jana Švejnara bude potřebovat každý hlas. V předvečer finále Zubová zeleným poslala e-mail, ať s ní na Hradě počítají. Ráno nato se ale esemeskou omluvila a přestala brát telefon. Neuspěla tehdy ani ministryně Džamila Stehlíková, která za Zubovou vyrazila. A zatímco lídr strany Martin Bursík před novináři rozčileně říkal, že jde o „neomluvitelný lapsus“, Zubová vystoupila v České televizi s tím, že cestou do Prahy ráno omdlela.
Případ druhý, senátor SNK-ED Josef Novotný. Ten oznámil, že mu někdo z ODS měl nabídnout za hlasy pro Klause dva miliony korun. Žádné důkazy ale nepředložil. Obálky s náboji dostaly senátorky Liana Janáčková a Jana Juřenčáková z klubu SNK a poslanec za ČSSD Evžen Snítilý. Snítilého, jediného sociálního demokrata, který nevolil Švejnara, posléze socialisté vyloučili ze strany.
Barvitých historek ovšem bylo mnohem víc, před veřejnou volbou někteří volitelé raději zmizeli – byli to například nezávislý senátor zaštítěný klubem KDU-ČSL Karel Barták či lidovecký senátor Josef Kalbáč. Ten skončil se srdeční arytmií v nemocnici. Srdeční slabost ho prý postihla po incidentu na toaletách.
Kompletní a aktuální přehled prezidentských kandidátů najdete zde >>>
Právě takové vzpomínky dodnes některé politiky vedou k pevnému přesvědčení, že přímá volba hlavy státu je jediný správný způsob. Jiní politici nyní uzákonění přímé volby považují za chybu. K zavedení přímé volby prezidenta se ve svém programovém prohlášení zavázala v roce 2010 vládní koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Ústavní novelu, která zavádí přímou volbu prezidenta, schválila sněmovna 14. 12. 2011.
Předlohu podpořili poslanci ze všech stran kromě komunistů, kteří se hlasování zdrželi. Pro návrh zvedlo ruku 159 přítomných poslanců, pro schválení bylo potřeba minimálně 120 hlasů. Poté ji přijal i Senát, v němž měli převahu hlasů sociální demokraté. Proti přímé volbě na půdě Senátu s velkou vehemencí promluvil Petr Pithart. Její zavedení označil za oklamání voličů, transplantaci ledviny namísto srdce a vytváření snadné příležitosti pro nějakého vůdce.
Výbuch favorita a potíže s počty
Poprvé vyrazili Češi vybírat hlavu státu v přímé volbě v lednu roku 2013. Nevyzkoušená ústavní novinka s sebou přirozeně přinesla problémy. Občanské petice podporující jednotlivé kandidáty tehdy sice musely jako dnes obsahovat 50 tisíc podpisů, nikoli ovšem s čísly občanek. Ministerstvo vnitra následně prověřovalo pravost podpisů na peticích.
volební číslo | jméno | výsledek | podpisy* |
1. | Zuzana Roithová | 4,95 % | 75 tisíc občanů |
2. | Jan Fischer | 16,35 % | 77 tisíc občanů |
3. | Jana Bobošíková | 2,39 % | 45 tisíc občanů** |
4. | Taťana Fischerová | 3,23 % | 65 tisíc občanů |
5. | Přemysl Sobotka | 2,46 % | 51 poslanců |
6. | Miloš Zeman | 24,21 % | 83 tisíc občanů |
7. | Vladimír Franz | 6,84 % | 76 tisíc občanů |
8. | Jiří Dienstbier | 16,12 % | 27 senátorů |
9. | Karel Schwarzenberg | 23,40 % | 38 poslanců |
* počet podpisů uznaných ministerstvem vnitra
** Bobošíkové bylo uznáno méně než 50 tisíc podpisů, do hry ji však vrátil soud
Tehdy vstoupil do dějin politiky i matematiky úředník ministerstva vnitra Václav Henych. Přišel s metodikou, podle níž byly z petičních archů náhodně vybrány dva vzorky a na nich zjištěny podíly chybných podpisů. Ovšem místo aby Henych tyto podíly zprůměroval, rozhodl se je sečíst. Archy Jany Bobošíkové vykázaly chybovost 7,7, respektive 11,5 procenta. Henych odečetl 19,2 procenta všech podpisů a Bobošíkovou z volby vyřadil, neboť jí tím snížil počet podpisů pod 50 tisíc.
Stejně se vedlo Vladimíru Dlouhému a Tomiu Okamurovi. Nejvyšší správní soud posléze tento metodický nesmysl napravil a Bobošíkovou vrátil do startovního pole. Dlouhý ani Okamura by podle soudu nedosáhli 50 tisíc podpisů ani při použití správné metodiky, proto zůstali mimo hru.
Před zavedením přímé prezidentské volby volili společně prezidenta poslanci a senátoři. Volilo se ve Španělském sále Pražského hradu. Jedna volba mohla být maximálně tříkolová. Z prvního kola, jehož se účastnili kandidáti všech vládních stran, postoupili dva: ten, který dostal nejvíce hlasů od poslanců, a ten s nejvíce hlasy od senátorů. Ve druhém kole, tedy souboji nanejvýš dvou kandidátů, už kandidát potřeboval nadpoloviční většinu poslaneckých nebo senátorských hlasů. Pokud by kandidát v prvním nebo ve druhém kole získal obě většiny, zvítězil by rovnou. V opačném případě se pokračovalo třetím kolem, kde se hlasy poslanců a senátorů sčítaly. K vítězství tedy stačila nadpoloviční většina všech hlasů. Pokud nikdo dostatek hlasů nezískal, musela se uspořádat nová volba. Prezident se mohl volit veřejně i tajně, tedy „anonymně“. V roce 2003 se parlament shodl na tajném hlasování, což bylo pro podobu volby klíčové. |
Průběh a výsledky voleb se nesly v duchu velkých překvapení. Dlouhodobý favorit na účast ve finále, bývalý šéf statistického úřadu Jan Fischer, v závěru kampaně nevídaně vyhořel. Jeho pád byl tak rychlý, že jej nestihly zachytit ani průzkumy veřejného mínění. Ty mu ještě v prosinci 2012 přisuzovaly podporu mezi 22 a 26 procenty a jasný postup do druhého kola.
Stejně překvapivý byl nástup Karla Schwarzenberga, který se v týchž průzkumech pohyboval mezi sedmi a deseti procenty, a nakonec získal skoro čtvrtinu všech hlasů v prvním kole. Druhého finalistu Miloše Zemana, který nakonec ve druhém kole po ošklivé kampani s falešnými inzeráty a lživými obviněními s přehledem zvítězil, předpověděly průzkumy správně.
V řadě demokratických států Evropy a světa je prezident volen přímo občany, a to i v zemích, jejichž ústavní zřízení je uspořádáno ve formě parlamentní republiky. K takovým státům patří například Rakousko, Irsko, Island, Finsko a Portugalsko. Ve střední a východní Evropě došlo od počátku devadesátých let dvacátého století k zavedení přímé volby prezidenta v naprosté většině států, třeba na Slovensku, v Polsku, Litvě, Slovinsku, Chorvatsku, Rumunsku a v Bulharsku. |
Oproti letošním volbám se procesu před pěti lety výrazněji zúčastnily politické strany. ODS vyslala do boje svého kandidáta Přemysla Sobotku, ČSSD Jiřího Dienstbiera a TOP 09 Karla Schwarzenberga. V letošních volbách mají jasnou stranickou podporu jen Jiří Hynek od Realistů a Vratislav Kulhánek od ODA. Relevantní politické strany své kandidáty do klání o Hrad nenasadily a rezervovaně se stavějí také k podpoře jednotlivých kandidátů. Což platí i naopak – kandidáti se do stranických centrál pro podporu nehrnou.