Vědec Hynek Roubík se zabývá stavbou malých bioplynových stanic. Byl u zrodu tohoto fenoménu ve Vietnamu, nyní se práce jeho týmu soustředí na boom v Africe. Počet bioplynek v Česku mezitím stagnuje.
Ve Vietnamu dnes stojí zhruba půl milionu malých bioplynových stanic. Tým Hynka Roubíka jich má na kontě sedm stovek. Další pak stojí v okolních státech jihovýchodní Asie, například v Kambodži.
„Začalo to zhruba před patnácti lety. Tehdy se zvyšovala ekonomická úroveň obyvatel venkova. Pořizovali si chovy prasat, což začalo eskalovat v ekologický problém,“ popisuje genezi jeden z nejmladších českých docentů. Výzkumné práci se věnuje na Katedře udržitelných technologií Fakulty tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze a jeho vědecký zájem se soustřeďuje na nakládání s organickým odpadem.
Začít stavět bioplynové stanice se ukázalo jako účinné východisko z rodících se potíží. Místní získali energetickou soběstačnost a snížila se ekologická zátěž. Ekonomickou pomoc na to poskytla i Česká rozvojová agentura.
Technicky systém funguje jednoduše. Stanice jsou v podstatě hermeticky uzavřené nádoby, do nichž proudí organický odpad, který se přeměňuje na bioplyn složený převážně z metanu a oxidu uhličitého. Bioplyn, protože je lehčí než vzduch, stoupá a odtud může směřovat přímo do domácnosti, nebo do kogenerační jednotky na výrobu elektřiny. „Bonusem je pak zpracovaná hmota, která slouží jako hnojivo,“ doplňuje Roubík.
Stavby jsou přizpůsobené místním podmínkám. Využívají se cihly i pomoc lokálních řemeslníků. Konstrukce stanice je zčásti pod zemí, aby byla zajištěna stálá teplota při procesu. Životnost systému činí zhruba dvacet let. Úkolem Roubíkova týmu je technologii představit, zpopularizovat a naučit místní lidi ji budovat. „Přejímání technologie šlo velmi rychle, když lidé viděli, že mohou mít energii téměř zdarma,“ vysvětluje.
Spolu s rozšířením technologie klesaly i státní dotace. Z původních osmdesáti procent se dostaly na padesát, třicet a teď už může Roubík říci, že jeho práce se v regionu replikuje sama a bez dotací a překlápí se od menších farem ke stavbám větších bioplynek.
Práce proto začala v Africe. V Zambii se jeho tým podílí na vládním plánu zavádění technologií. Letos a v příštím roce vyroste první stovka zambijských bioplynek s českou stopou.
Malé bioplynky ve třetím světě jsou oproti domácím poměrně primitivní. Není potřeba vytápění, potřebná teplota je v oblastech kolem rovníku zajištěna přirozeně. Oproti těm tuzemským také nepotřebují sérii povolovacích procesů. Proto jim v rozvoji nic nebrání, i když zdroj dotací vyschne.
V tuzemsku podle České bioplynové asociace stojí 570 instalací. Až na výjimky vytvářejí elektřinu a teplo. „Od roku 2013 jejich počet stagnuje – byly zrušeny provozní dotace pro nově stavěné bioplynky. Až nyní se možná kvůli drahé elektřině a plynu budou zase vyplácet i bez dotace,“ věří šéf asociace Jan Matějka.
Bioplyn může v Evropě sehrát důležitou roli i při dekarbonizaci. Pro biometan, tedy plyn složením srovnatelný se zemním plynem, který se vyrábí z biologických materiálů, byl rok 2021 v Evropě přelomový. Do provozu byl uveden a k evropské plynárenské síti připojen rekordní počet výroben biometanu.
Evropa má nyní 1023 výrobních zařízení, za poslední rok a půl zahájily provoz téměř tři stovky nových jednotek. Spolu s bioplynkami, které produkují bioplyn nevyčištěný na kvalitu zemního plynu, jenž nemůže být tlačen do plynárenské sítě, má Evropa kolem dvaceti tisíc zařízení.
