Záměrně neuvádíme přesnější výměr, ač tvůrci zákona o majetkovém vyrovnání hovořili o zhruba 152 tisících hektarů lesů a více než 30 tisících hektarů polí, které stát po komunistickém převratu v únoru 1948 sebral církvím.
Skutečné číslo totiž může být o poznání vyšší a přes ujišťování jeho předkladatelů tak otestovat jedno z nejcitlivějších témat české politiky, Benešovy dekrety. Klíčový díl odpovědnosti už přitom neponesou politici, ale úředníci, kteří budou rozhodovat o vydání pozemků.
Zákon, který měl udělat tečku za nekonečnými tahanicemi o vypořádání se s církvemi, se nejspíš zařadí mezi nejméně populární počiny Nečasovy vlády. V principu to je přitom správný krok – v okamžiku, kdy Ústavnímu soudu došla trpělivost a de facto začal přiznávat církvi nárokované majetky sám, se problém musel konečně vyřešit.
Otazníky však přetrvávají nad tím, zda si Česko zvolenou formou nezadělává na budoucí problémy. Obavy opakovaně zmínil i prezident Václav Klaus, který nechal zákon bez podpisu kvůli pochybám, že restituce mohou zasáhnout před stanovené datum 25. února 1948 (ještě předtím prezident požadoval od koaličních lídrů „garance“, že zákon takzvané rozhodné období skutečně neprolomí).
VV si stěžují u Ústavního soudu
Opoziční Věci veřejné podaly ústavní stížnost na majetkové vyrovnání státu s církvemi. Nelíbí se jim způsob schvalování zákona: „Zákon v konečném důsledku povede k obohacení určité části společnosti spojené s cizí mocí ke škodě většiny společnosti, která zákon odmítá.“ Žádají také odklad vykonatelnosti zákona a zákaz jakýchkoli majetkových transakcí až do rozhodnutí Ústavního soudu.
