Druhý pilíř důchodového systému je zatím v roli otloukánka. Ještě ani nezačal fungovat a opoziční ČSSD nekompromisně prohlašuje, že ho po příštích volbách zruší. A když už se o něm v médiích hovoří v nějaké jiné souvislosti, zdůrazňuje se především to, že z něj nelze vystoupit. Průzkumy veřejného mínění, které zkoumají, jak velký bude mezi obyvateli o druhý pilíř zájem, přinášejí stále nižší a nižší čísla. Lví podíl na tom má vláda, která nezvládla důležitý úkol, bez kterého se neobejde žádná reforma – všechny změny důkladně a včas vysvětlit lidem. Přitom by se daly najít hlediska, z nichž druhý pilíř vychází pro zajištění na stáří jako velmi výhodný. Nikdo o nich ale nemluví. Takovým hlediskem je nákladovost fondu, jinak řečeno poplatky, které klient zaplatí finanční instituci. Ve fondech druhého pilíře jsou zákonnými normami stlačeny hluboko pod průměr, na který jsou klienti jiných fondů zvyklí.
„Nyní bude záležet na analýzách, které potenciálním klientům poskytnou finanční analytici, případně novináři. Na konkrétních číslech lze jasně dokázat, že fond s celkovou nákladovostí pod jedno procento může klientovi v porovnání s fondem s nákladovostí 2,5 procenta přinést na konci spořicího období i dvojnásobně vysokou. A to se už počítá. Zatím ale medializace druhého pilíře tyto výhody příliš nezviditelňuje. V diskuzi pro i proti jsou daleko více citovány politické argumenty,“ říká David Vondrák z odborného serveru ProduktovéListy.cz.
Nízké poplatky
Dnes se Češi na důchod chystají s pomocí nejrůznějších finančních nástrojů: penzijní připojištění (které ve třetím pilíři záhy doplní doplňkové důchodové spoření), podílové fondy, programy pravidelného investování či investiční životní pojištění (přestože kombinaci investic a pojištění v „investičku“ mnozí považují za kočkopsa, navíc zbytečně nákladného). Od ledna 2013 k nim přibudou také důchodové fondy druhého pilíře. Ty budou díky přísné legislativě a regulaci ze strany státu z hlediska nákladovosti jednoznačně nejlevnější variantou pro ty, kteří si chtějí odkládat a investovat peníze na důchod a nemají v úmyslu je vybírat s předstihem. Penzijní společnosti, které budou fondy druhého pilíře spravovat, si totiž nesmějí účtovat vstupní (pořizovací) poplatky. I manažerské poplatky za správu investovaných peněz jsou ve srovnání s ostatními zmiňovanými investičními produkty také velmi nízké. Celková nákladovost se tak u fondů všech čtyř investičních strategií ve druhém pilíři bude pohybovat pod jedním procentem.
„Pokud budou avizované stropy skutečně dodržovány, byly by důchodové fondy levnější nežli ostatní zmíněné produkty. Určitě ale ne levnější než burzovně obchodované fondy,“ vysvětluje Vít Kalvoda z think-tanku TANK. Nedá se však příliš počítat s tím, že by lidé, na které je mířena důchodová reforma, obchodovali s akciemi burzovně obchodovaných fondů (ETF).
Srovnání poplatků u dlouhodobých finančních produktů
Modelový příklad
Srovnání nákladovosti fondů druhého pilíře a podílových fondů si můžeme předvést na modelovém příkladu. Klient, kterému bude v roce 2013 třicet let, odejde do důchodu ve věku 68 let. Jeho investiční horizont je tedy 38 let. Počítejme s tím, že každý měsíc pobírá mzdu 25 tisíc korun. V takovém případě by jeho měsíční úložka do fondu druhého pilíře byla 1250 Kč. Z toho 750 Kč jde z odvodu na sociální pojištění a dalších 500 Kč z vlastní kapsy.
Pojďme se nyní podívat na to, jak by to mohlo vypadat s výnosy ve fondech druhého pilíře a v podílových fondech. V prvním případě budeme počítat s měsíční úložkou 1250 Kč, druhý příklad nám ukáže rozdílnost v předpokládaných výnosech při úložce 500 Kč. Uvažované roční zhodnocení bude samozřejmě u obou finančních produktů stejné – tzn. od 2,5 procenta ročně u fondů státních dluhopisů až po 5,5 procenta u dynamických fondů.
vám to poví.
V případě měsíční investice 1250 Kč jsou rozdíly mezi důchodovými a podílovými fondy hodně výrazné. U nejkonzervativnější strategie bychom za předpokladu stejného výnosu měli o téměř 190 tisíc korun víc, u nejdynamičtější by pak rozdíl činil dokonce 600 tisíc korun. Vyšší nákladovost u podílových fondů by tedy v tomto případě vzala klientovi víc než třetinu zhodnocení.
Pokud investujeme měsíčně částku 500 Kč, tedy peníze, kterých se investující bude muset opravdu vzdát (750 korun jde z odvodů do prvního pilíře), tak bude u nejkonzervativnější strategie druhého pilíře výnos očištěný o náklady vyšší o téměř 76 tisíc korun než u stejné investiční strategie v podílových fondech, u nejdynamičtější strategie je pak rozdíl víc než 240 tisíc korun. Vyšší nákladovost se tak i v tomto případě výrazně podepíše na celkových výnosech.
Srovnání nákladů u důchodových a podílových fondů(při stejných předpokládaných výnosech)
Druhý pilíř jako nástroj diverzifikace
Fondy druhého pilíře nebudou rozhodně výhodné pro všechny. Čím mladší bude klient a čím vyšší bude jeho příjem, tím pro něj také bude tento způsob zajišťování na stáří atraktivnější. Například podle studie Jiřího Šatavy a Ondřeje Schneidera z institutu CERGE se tento finanční produkt vyplatí zhruba polovině mužů a třetině žen. Důležité je připomenout také to, že druhý pilíř sám o sobě problémy českého důchodového systému nevyřeší. Měl by tedy sloužit především k diverzifikaci při investování do budoucna a k doplnění dalších spořicích produktů. „Pokud se penzijní fondy v prvních letech osvědčí a příští vláda je nezruší, mohly by představovat velmi zajímavý investiční nástroj,“ domnívá se Ondřej Schneider.
Často se také fondům druhého pilíře vytýká, že přes svůj dlouhodobý charakter a přes nemožnost po vstupu je opustit nemají žádný garantovaný výnos. To se snaží vysvětlit analytik Aleš Tůma: „Mnoho lidí vnímá jako nevýhodu, že nejde o garantovaný produkt. Tak to ale nejde brát. Bez určitého rizika zkrátka nelze dosáhnout vyššího výnosu. Komu i v produktu na 30 let vadí krátkodobé výkyvy trhů, může volit konzervativní fond. Což je ovšem poněkud z deště pod okap, protože riziko nízké státní penze jen nahradí rizikem státních dluhopisů.“
O tom, že bude o druhý pilíř nakonec mnohem větší zájem, než ukazují některé průzkumy veřejného mínění, je přesvědčený David Vondrák: „Češi bývají obvykle největšími skeptiky v Evropské unii. Ve finále se ale obvykle většinou rozhodují racionálně. V okamžiku, kdy budou postaveni před volbu, zda spoléhat na nejistý důchod od státu, nebo aspoň část pozdějších příjmů postavit na nezávislém pilíři, se rozhodnou nakonec tak, jak učí každá učebnice osobních financí – pro diverzifikaci.“
