Než ale začneme nahlížet za humna, zopakujme si stručně domácí fakta. Důchodové spoření, jak zní oficiální název finančního produktu nabízeného od začátku roku v rámci takzvaného druhého pilíře, má motivovat občany k tomu, aby se snažili na stáří zajišťovat sami. Vzhledem k demografickému vývoji totiž za pár let průběžný systém nebude s to garantovat slušné penze všem důchodcům. Motivací k odkládání peněz do soukromých fondů má být možnost vyvést do nich část povinně odváděného sociálního pojištění, přesněji tři procenta hrubé mzdy, která by jinak skončila ve státním rozpočtu. K tomu je ovšem potřeba – což je proti visegrádským kolegům unikum – ještě přidat dvě procenta ze svého. Důchodové spoření je dobrovolné.
serveru Peníze.cz vám to poví.
A teď už klepeme u prvních sousedů…
Maďarsko: Orbán „znárodňuje“ druhý pilíř
Maďarsko se k zavedení druhého pilíře odhodlalo jako vůbec první ze zemí visegrádské čtyřky. Nový systém spoření si získal velkou důvěru obyvatelstva a řadu let fungoval poměrně spolehlivě, dnes však slouží jako ukázkový příklad toho, jak neslavně to může s druhým pilířem skončit. Ale popořádku…
Druhý pilíř začal v Maďarsku fungovat po velké penzijní reformě od roku 1998. Do té doby šla třetina hrubé mzdy maďarského zaměstnance do prvního pilíře, průběžného důchodového systému, 24 procent odváděl zaměstnavatel, 9,5 procenta zaměstnanec. Reforma umožnila osm procent z hrubé mzdy vyvést do fondů druhého pilíře. (Připomeňme na tomto místě, že „vyvést peníze z prvního pilíře“ kromě jiného znamená, že takové prostředky se stávají v případě úmrtí předmětem dědického řízení.)
Účast byla povinná pro ty, kteří ode dne D nastoupili prvně do zaměstnání, ostatní se mohli dobrovolně připojit do podzimu 1999. Přišli tím o čtvrtinu svých nároků na důchod z prvního pilíře, druhý pilíř jim měl ale ztrátu víc než nahradit. Parametry byly nastavené tak, aby byl přechod do nového pilíře atraktivní především pro mladší 40 let. Hned první rok získaly soukromé fondy druhého pilíře 1,3 milionu účastníků, do roku 2010 pak vystoupal jejich počet až na tři miliony. Dva miliony vstoupily dobrovolně, zbylý milion tvořili noví účastníci pracovního trhu. Připomeňme, že Maďarsko má necelých deset milionů obyvatel. Spoření ve druhém pilíři se zdálo být přijatelným nástrojem pro diverzifikaci při investování na důchod. Maďarská vláda totiž garantovala minimální výšku penze z druhého pilíře ve výši 25 procent hodnoty penze z pilíře prvního. Penzijní fondy také musely dosáhnout určitého minimálního výnosu z investic účastníků.
Celé to ale mělo háček: účast byla poměrně vysoká, přišla ekonomická krize a vyváděné peníze začaly v prvním pilíři, respektive ve státním rozpočtu velmi citelně chybět.
V dubnu 2010 vyhrála s drtivým náskokem volby strana Fidesz v čele s Viktorem Orbánem. Víc než dvoutřetinová většina v parlamentu jí umožňovala měnit ústavu a Orbán se toho kroku vůbec nebál. Rozhodl se pro radikální krok, s jehož pomocí chtěl zachránit nestabilní první pilíř a zadluženou statní kasu. Maďary čekala faktická likvidace druhého pilíře.
Orbán ho sice ani nezrušil, ani neznárodnil, jak se u nás dodnes psává, změnil mu ale pravidla na tak nesmyslná, že by v něm nikdo soudný dobrovolně nezůstal. 24 procent hrubé mzdy, která za účastníky druhého pilíře odváděl zaměstnavatel do průběžného systému, bylo nově označeno za jakousi „solidární platbu“, která se nebude započítávat do jejich důchodu. Kdyby se tedy rozhodli v tomto systému spoření zůstat, jejich důchod by prakticky byl tvořen jen úsporami a výnosy ve druhém pilíři. Ten, kdo se naopak rozhodl vystoupit, se v podstatě dostal do situace, jako kdyby v druhém pilíři nikdy nebyl. Zachránil si tím však alespoň plný důchod z prvního pilíře. Počet účastníků spoření v soukromých fondech druhého pilíře se tak během krátké doby smrskl z tří milionů na pár desítek tisíc.
Polsko: razantní, přesto ne úplný ústup
Varšava následovala Budapešť v zavádění druhého pilíře už v roce 1999. Lidé se mohli rozhodnout pro vyvedení části svých povinných odvodů do Otevřených penzijních fondů (OFE), vedených u soukromých správcovských společností. Pro osoby mladší třiceti let byl vstup do druhého pilíře povinný. Během prvních deseti let fungování do systému vstoupilo (či „bylo vstoupeno) přes 14 milionů (z 38,5 milionu) Poláků.
Správcovské společnosti nedostaly příliš prostoru k rizikovým investicím. Každá z nich mohla až do roku 2005 spravovat pouze jeden fond, později to byly fondy dva – jeden konzervativní a druhý s rizikovějším investičním portfoliem. Konzervativní fondy přitom musí každý rok dosahovat garantovaného minimálního zhodnocení; to ovšem správcovské společnosti nutí investovat hodně při zemi, takže vyšší výnosy nejsou moc pravděpodobné – vzpomeňme na paralelu s dosavadním penzijním připojištěním v Česku.
V dubnu 2011 doznal druhý pilíř polského důchodového systému výrazných změn. Vláda si od nich slibuje především snížení veřejného dluhu, který již několik let strmě stoupal, a opětovné posílení prvního pilíře důchodového systému. Ten pod označením Fond sociálního pojištění spravuje Sociální pojišťovna (ZUS).
Zatímco předtím směřovalo do prvního pilíře dvanáct procent z platu zaměstnance a do soukromých Otevřených penzijních fondů 7,3 procenta, nyní se příspěvek do druhého pilíře snížil na 2,3 procenta a zbývajících 5 procent se bude posílat na individuální účty u Sociální pojišťovny. Ty však budou nezávislé na Fondu sociálního pojištění a stávají se předmětem dědického řízení, takže by naspořené peníze v případě smrti střadatele nepropadly státu. S druhým pilířem se podle polské vlády i nadále počítá a je v plánu, že se příspěvky do tohoto systému budou do roku 2017 postupně zvyšovat až na 3,5 procenta.
Slovensko: z odvážné reformy rychle reforma rozvážná
Na Slovensku zavedla druhý pilíř důchodového systému vláda Mikuláše Dzurindy v roce 2005. Na rozdíl od České republiky, kde se druhý pilíř hojně kritizuje a veřejnost mu zatím příliš nevěří, byla u našich východních sousedů novinka přijata s velkým očekáváním. Lidé dostali možnost odvádět do prvního pilíře místo původních 18 procent hrubé mzdy pouze polovinu, celých devět procent si pak mohli posílat na své účty u soukromých penzijních společností. Díky tomu byla slovenská důchodová reforma označována za jednu z nejodvážnějších v celé Evropě. Osoby, které nově mířily na pracovní trh, měly vstup do druhého pilíře povinný. Jejich starší spoluobčané si mohli vybrat, zda se budou spoření ve druhém pilíři účastnit. Komu chybělo do důchodu méně než deset let, do druhého pilíře vstoupit nemohl.
Slováci měli na výběr z osmi správcovských společností, které nabízely možnost spoření ve třech důchodových fondech – konzervativním, vyváženém a růstovém. Velký zájem o druhý pilíř nakonec překvapil i samotnou vládu. Pro nový druh spoření na stáří se totiž rozhodlo zhruba 1,5 milionu Slováků. Překvapivé bylo také to, že většina z nich (téměř 70 procent) zvolila agresivnější investiční strategii, díky které sice mohli víc získat, zároveň ale také víc ztratit. Po několika letech fungování však přišla ekonomická krize, která s výsledky fondů pořádně zamávala. Jejich zhodnocení se v průměru pohybovalo jen kolem 1,2 procenta ročně, takže zůstávaly hluboko pod úrovní inflace. Počet správcovských společností se postupně zredukoval na šest. Dohromady v nich Slováci našetřili přibližně pět miliard eur.
Investice se samozřejmě po pádu mohou odrazit od dna a namířit si to vzhůru. Neutěšená hospodářská situace znamenala ale také rostoucí schodek státního rozpočtu, ve kterém začínaly chybět prostředky pro vyplácení důchodů z prvního pilíře. Staronový premiér Robert Fico začal hned po svém znovuzvolení uvažovat o tom, jak oslabit druhý pilíř a posílit pozici slovenské Sociální pojišťovny, která má na starost správu prvního pilíře.
To se mu nakonec povedlo během letošního léta, kdy slovenští poslanci odhlasovali snížení odvodu do druhého pilíře z devíti procent na čtyři. Kdo bude chtít, může si ke čtyřem procentům přidávat ještě další dvě ze svého. Tato dvě procenta si navíc střadatelé můžou odečíst z daní. Došlo také k otevření celého systému, takže účastníci můžou druhý pilíř opustit. Systém se tím pádem stává dobrovolným a vstoupit do něj můžou střadatelé až do svých 35 let. Další výraznější změnou je povinnost penzijních společností nabízet alespoň jeden garantovaný fond. I přes výrazné parametrické změny ale zatím nenastal žádný exodus z druhého pilíře a k odchodu se rozhodlo jen pár desítek tisíc osob.
Co čeká Čechy?
Dokážeme se poučit z krizového vývoje (bez legrace, byla to právě ekonomická krize, která penzijní systémy prověřovala) na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku? Proti nim máme velkou startovní nevýhodu: politický pat, nulovou shodu nejsilnějších politických stran. Ta by přitom měla být základním předpokladem pro zavedení důležitých změn, které mají platit desítky let. Pokud se však podíváme na parametrické nastavení, můžeme konstatovat, že česká vláda zvolila poměrně rozumné řešení. Zejména v tom ohledu, že dvě procenta ze svého nebudou příliš bolet účastníky – podle propočtů je ostatně druhý pilíř vhodný spíš pro majetnější vrstvy, tři procenta zase nebudou moc bolet stát.
Jak jsme viděli u sousedů, „vyšší úniky“ do druhého pilíře udělaly v době hospodářské recese v prvním pilíři a státní kase díru, kterou tamější politické reprezentace nakonec lepily úpravami (či popravami) druhého pilíře. Naše zákonodárce můžeme pochválit i za přísnou regulaci penzijních společností druhého pilíře, které si za správu fondů nemůžou účtovat žádné velké poplatky, v tomto ohledu je investování s nimi výhodnější než investování do podílových fondů.
Někomu – zejména mladším lidem s vyššími příjmy – nabízí druhý pilíř solidní možnost k diverzifikaci investic na stáří. Pokud se tedy princip fungování druhého pilíře a jeho vztah k pilíři prvnímu občanům dobře vysvětlí a podaří se do něj dovést ty, kterým bude opravdu prospěšný, může systém celkem dobře fungovat. Při pohledu na osud penzijních reforem v ostatních zemích visegrádské čtyřky je ovšem patrné, co je pro stabilitu druhého pilíře zvlášť důležité: rozumné státní hospodaření. Pokud totiž není stabilní státní rozpočet, na který je přímo napojený průběžný systém, můžou být peníze ve druhém pilíři pro politiky příliš lákavé sousto.
