Co nejširší pasivní volební právo, tedy právo být volen, je jedním z pilířů ústavního pořádku. A je třeba říci, že v Česku jde o pilíř pevný a bytelný. Naplno to opět ukazují senátní volby, v nichž skutečně může kandidovat kdokoli při splnění zcela triviálních podmínek.
Ucházet se o křeslo v horní komoře demokratického parlamentu může tedy i někdo, kdo přivedl k bankrotu jednu z nejbohatších českých firem, stal se symbolem nezřízeného manažerského luxusu a na stěnu své megalomanské arény vyvěsil poselství o tom, že „nejúčinnějším nástrojem řízení je diktatura občas zjemnělá metodou cukru a biče“.
A protože pasivní volební právo dost dobře nelze omezovat například testem příčetnosti, je nutno kandidaturu Aleše Hušáka brát jako fakt.
Naštěstí je součástí české demokracie i neméně univerzální volební právo aktivní, tedy právo volit. A to spočívá v rukách početných šiků lidí, kteří ještě neztratili paměť, soudnost nebo rozum. Tedy doufejme.
