Česko stále nemá plán boje proti demenci, přestože se k tomu vlády už dvakrát zavázaly a přestože náklady spojené s demencí jsou odhadovány na 39 miliard korun ročně. „Podle mého názoru zatím nejsou nastaveny podmínky pro podnikání v této oblasti, a to nejen v oblasti financování, ale také faktického a funkčního dohledu nad kvalitou a podobně,“ říká v rozhovoru Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra a spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti.
E15: Jak vidíte úlohu privátního sektoru v péči o nemocné demencí? Mám trochu pocit, že si mnozí investoři slibují od projektů soukromých domovů více než desetiprocentní zisk, ovšem neuvědomují si náročnost péče o takové klienty.
Ano, máte naprostou pravdu. Je to takové prapodivné a velice složité. Mnozí podnikatelé, ale často i podnikavci zjistili, že v péči o lidi s demencí jsou opravdu značné mezery, takže se staví a staví. Jak je v Česku zvykem. Mnohdy naprosto absurdně. Ani snad nedovedu vyjmenovat, s jakými záměry jsem se již setkala. A to se přiznám, že se mnohým „žádostem o konzultaci“ přímo vyhýbám. Takže jsem zaznamenala snahy o rekonstrukce hradů a zámků a jiných památkových subjektů či přímo ruin, rekonstrukce objektů kasáren, hotelů na straně jedné. U novostaveb pak různá velkokapacitní zařízení, často bohužel mimo obce či úplně na jejich okraji a podobně. Ale jsou také projekty, které jsou rozumné a dobře fungují, abych byla zcela spravedlivá. Je jich ale spíše méně.
E15: Takže současný boom Alzheimer center (Alzheimer je ve více než polovině případů příčinou demence) nepovede k zlepšení péče o nemocné?
Na jednu stranu je zřejmé, že se u nás staví bez jakékoli koncepce i bez rozmyslu, v naprostém legislativním vakuu. Na druhou stranu si myslím, že vznik nových moderních a kvalitních zařízení přece jen povede k určité konkurenci a zlepšení kvality těchto služeb. Ale.
Těch ale je v celém systému mnoho. Jedná se o samotný způsob financování těchto služeb. Máme sice systém veřejného zdravotního pojištění, ale financování zdravotní péče v sociálních službách je obrovským problémem. Lidé s demencí jsou ale nemocní lidé, kteří potřebují kvalifikovanou péči, tedy včetně péče zdravotní. Nedostatečným způsobem nastavené financování této péče (tzv. dlouhodobé péče, kterou lidé s demencí potřebují), pak vede k ekonomickým problémům.
E15: Jak je nastaveno financí soukromých a státních domovů pro lidi trpící demencí?
Pokud je zařízení krajské, městské, zpravidla čerpá i prostředky zřizovatele, aby mohlo zajistit kvalitní péči. Pokud se jedná o soukromý subjekt, tak tyto prostředky nemá. Naopak se snaží prostředky na poskytované péči vydělat. To je zatím zcela logickým důvodem, proč péče mnoha soukromých subjektů zatím není dostatečně kvalitní. Podle mého názoru zatím nejsou nastaveny podmínky pro podnikání v této oblasti, a to nejen v oblasti financování, ale také faktického a funkčního dohledu nad kvalitou a podobně. Celý sektor dlouhodobé péče je podfinancován. Statistiky EU ukazují na to, že patříme mezi země, které na tuto péči dávají nejméně prostředků.
Systém financování dlouhodobé péče trpí mnoha zásadními nesrovnalostmi a deformacemi.
E15: Soukromá zařízení si stěžují, že jako registrovaní poskytovatelé musejí splňovat stejné standardy jako státní zařízení, na dotace ovšem nedosáhnou. Oprávněně?
Mají do značné míry pravdu. Systém financování dlouhodobé péče trpí opravdu mnoha zásadními nesrovnalostmi a doslova deformacemi. Tahle je jen jedna z nich – a mohla bych pokračovat, například rozdílnostmi ve financování dlouhodobých pobytů v některých léčebnách a v tzv. domovech se zvláštním režimem, celým systémem dotací a podobně.
E15: Pozorujete nějaké rozdíly v kvalitě péče ve státních a soukromých zařízeních?
Už jsme o tom vlastně mluvili. Záleží na místních podmínkách, managementu zařízení. Některá i skromnější zařízení mohou poskytovat kvalitní péči. V rámci České alzheimerovské společnosti se kvalitou péče o pacienty s demencí zabýváme dlouhodobě. Vytvořili jsme strategii obsahující základní principy péče, z ní vychází indikátory kvality a certifikační systém „Vážka“. Jedná se o dobrovolný proces, o získání jakési značky kvality v péči o pacienty s demencí.
E15: Zatím jsem se ptala na provozovatelé, kteří chtějí mít registraci a dostát všem zákonům. Jak ale řešit problém těch neregistrovaných, pokud to podle Vašeho mínění velký problém je…
Ano, je to problém. Jsem ráda, že na něj upozornila Veřejná ochránkyně práv a naznačila i řešení. Proč si hrát zase „na jakoby“ a tvářit se, že nemocní lidé jen „jakoby“ bydlí v ubytovnách, když potřebují i kvalifikovanou péči (kterou jim zařízení mnohdy nekvalifikovaně poskytují), stejně tak s péčí sociální. Zařízení se tak vymykala jakékoli kontrole, úřady se tvářily, že „jakoby“ nic. Pokud poskytují dlouhodobou péči nemocným lidem, musí se registrovat buď jako zdravotnické nebo sociální zařízení a podléhat platné legislativě, respektovat aspoň základní pravidla….
E15: Soudíte, že stát selhává, když není v jeho zařízeních dostatek míst? Je právě toho důsledkem velké množství zařízení, která fungujíc v jakési šedé zóně, bez kontroly státu?
Já si myslím, že se ani tak nejedná o nedostatek míst, ale o celé špatné nastavení systému dlouhodobé péče (tedy péče o chronicky nemocné, nesoběstačné, lidi s demencí a podobně). Klademe důraz na ústavy, ale hlavním problémem je podle mého názoru primární péče, tedy péče v domácím prostředí, včetně podpory rodinných pečujících, včetně například denních stacionářů (jejichž způsob financování vlastně neumožňuje jejich existenci).
Významná je také role obcí.
Velmi významná je podle mého názoru také role obcí, které by měly mít zodpovědnost (a také finanční prostředky) na zajištění těchto základních služeb. Také zdravotní pojišťovny by měly dbát na efektivnější vynaložení zdrojů, než je ústavní péče. Aby se vytvořil funkční systém dlouhodobé péče, nebo alespoň strategie péče o pacienty s demencí, je zapotřebí spolupráce ministerstev zdravotnictví a práce a sociálních věcí – a tady je možná ten zásadní problém.
E15: Ze zprávy zveřejněné na stránkách České alzheimerovské společnosti vyplývá, že léčba demencí stojí stát 39 miliard ročně. To není málo peněz, takže mám pocit, že problém bude opravdu i jinde než v nedostatku financí.
Ano, ale zpráva poukazuje také na to, že „šetříme, ať to stojí, co to stojí“, jak zní staré úsloví. Stejně se problematikou demence musíme zabývat, musíme na její řešení vynakládat prostředky. Máme ji ve svých rodinách, ve svém okolí. Týká se prakticky každého z nás.
Daleko lepší by podle našeho názoru bylo mít strategii boje s tímto problémem, vytvořit služby a podporu pečujících rodin, obce přátelské demenci, poučené nemocnice, zdravotní a sociální služby v terénu a další služby a způsob podpory. Většina evropských zemí se problematikou demence zabývá, mají své strategie. Demence se dostává i do popředí politické agendy – včetně summitu G8/G7 v Londýně zásluhou Davida Camerona. Je to samozřejmě i problém ekonomický, který bude stále významnější se stárnutím populace jak rozvinutých tak rozvojových zemí.
Více se dočtete v pondělním vydání týdeníku Euro
