Česko má od ledna novou klíčovou funkci, která se svou důležitostí vyrovná některým ministrům. Misí poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara je, aby země byla čitelným partnerem pro spojence, což se v předchozích letech i kvůli rozdílné diplomacii Hradu a vlády nedařilo. „Velmoci mohou změnit svůj názor ze dne na den a všichni ostatní je musejí brát vážně. Ve chvíli, kdy svůj názor mění ze dne na den země malé a střední, tak výsledkem je, že vás nikdo nebere vážně,“ vysvětluje v rozhovoru pro E15.
V zákulisí se o vás mluví jako o jednom z nejvlivnějších úředníků. Co na to říkáte?
Nic na to neříkám.
Političtí komentátoři vás nicméně označují jako „druhého ministra zahraničí“, protože výrazně ovlivňujete diplomacii. Také jste měl velmi důležitou roli během evropského předsednictví a premiér vám v řadě otázek velmi naslouchá…
Mám na starosti koordinaci obranné, bezpečnostní a zahraniční politiky. Má role není vůbec výkonná. Snažím se zajistit, aby levá ruka věděla, co dělá pravá, a to pomáhá rezortům v orientaci. Mojí ambicí není vytvářet mezi institucemi rivalitu, ale zlepšovat jejich spolupráci.
Pomáhá teď české diplomacii, že jí Hrad nehází klacky pod nohy, jako se to dělo za Miloše Zemana? Tehdy si prezidentská kancelář vytvářela paralelní agendu.
Při koordinaci zahraniční a obranné politiky postupovala i tato vláda s předchozím prezidentem Milošem Zemanem ve shodě. Byl tu solidní soulad, protože ruská invaze na Ukrajinu nás stmelila. Vidíme to i na Zemanových výrocích. Rozhodně jsme pro ostatní venku nezněli kakofonicky. Vláda Petra Fialy vyměnila 42 velvyslanců a velvyslankyní a ze strany Zemana nenastal žádný problém. I teď probíhá koordinace s Hradem dobře. Názory Petra Pavla jsou vládě určitě bližší, než tomu bylo za Miloše Zemana.
Poradcem pro národní bezpečnost, stejně jako vy, byl dříve třeba Henry Kissinger. Jak se s tou funkcí sžíváte?
Tak to mě těší, že mě někdo srovnává s Henrym Kissingerem, ale americký systém není jako ten český. Možnosti USA jsou vzhledem k jejich síle určitě větší než ty naše. Nakonec je to celé poněkud prozaičtější a moc se toho od toho prvního ledna, kdy jsem byl jmenován, nezměnilo. Řadu agend jsem už zastával předtím. Cílem by mělo být touto pozicí vybudovat malý a flexibilní útvar, který zjednodušuje a zpřehledňuje komunikaci uvnitř státu. Chci, aby se český systém s mou novou funkcí sžil a pochopil, že je to ku prospěchu věci. Pak teprve může mít tento úřad delší trvání i v budoucnu a za jiných vlád.
Mé zkušenosti s fungováním státu, jsou zatím takové, že jsme sužování resortismem. Kvůli tomu máme při řešení zásadních problémů klapky na očích.
Jedním z důvodů, proč jste se stal poradcem pro národní bezpečnost, je i fakt, že podobná funkce existuje v řadě partnerských zemí. Když to přeženu, tak tihle lidé neměli v Česku svůj protějšek, s nímž mohli bez komplikací jednat.
To je také jedním z důvodů, proč funkce vznikla. Většina zemí v NATO má svého poradce pro národní bezpečnost. Je ale taky pravda, že každá země má tuto funkci jinak pojatou a s jinými pravomocemi. Dalším důvodem existence funkce je, že v tomhle propojeném světě se nedají komplexní agendy řídit jen na bázi jednotlivých rezortů a institucí.
Pokud to převedu do laické řeči, tak se na jednotlivé agendy koukáte strategicky seshora a snažíte se je sjednotit mezi jednotlivými ministerstvy a úřady?
Když chcete prosadit například budování a posílení ropovodu TAL, tak totéž musíte říkat na úrovni premiéra, prezidenta a ministerstev a třeba i zpravodajských služeb a dalších relevantních institucí. Všichni tento zájem musejí tlumočit stejně a jednotně svým partnerům v zahraničí, protože tím maximalizují šanci na úspěch. Ve chvíli, kdy každá složka státu říká něco jiného, tak ztrácíte pro kohokoli jakoukoli relevanci.
To jsme viděli třeba v energetice, kdy exprezident Zeman naznačoval, že nejžhavějším kandidátem jsou Rusové, a přitom tu byli ještě tři vážní hráči a vůbec nic nebylo jasně rozhodnuto. Tohle myslíte?
No jasně. Velmoci mohou změnit svůj názor ze dne na den a všichni ostatní je musejí brát vážně. Ve chvíli, kdy svůj názor mění ze dne na den země malé a střední, tak výsledkem je, že vás nikdo nebere vážně. Stejné je to, když země velikosti České republiky prezentují své zájmy nesrozumitelně a nejasně. Naše zahraniční a obranná strategie musí být nastavena z dlouhodobého hlediska a musí na ní být shoda mezi relevantními složkami státu. Nesmí se měnit z roku na rok či každé volební období.
Takže vaší současnou misí je docílit předvídatelnosti a stability v zásadních strategických otázkách?
Jasně. Zamezit kakofonii, určit priority a ty systematicky tlačit dál. Týká se to zejména agendy, která má přesah do zahraničí. Když ta agenda nemá přesah do zahraničí, tak má Česká republika dost mechanismů, jak si to může vyřešit sama.
Jaké jsou ty priority, které byste chtěl sjednotit a megafonem je křičet na zahraniční spojence a partnery?
Určitě se jedná o otázku obrany. Nejen kvůli tomu, co se děje na Ukrajině, ale i s ohledem na modernizaci české armády. To jsou kroky, které jsou na zahraničním a domácím poli navzájem provázané.
Druhou prioritou je energetická bezpečnost. Tam je ten přesah i u sousedů a v rámci celé Evropské unie. Může se to ale i týkat transformace automobilového průmyslu a výstavby gigafactory. Hlavní prioritou je, aby se český stát naučil věci lépe koordinovat a takové fungování mu přišlo přirozené. Mé zkušenosti s fungováním státu jsou zatím takové, že jsme sužovaní rezortismem. Kvůli tomu máme při řešení zásadních problémů klapky na očích.
Česko navštívila italská premiérka Giorgia Meloniová a řešil se ropovod TAL. Zafungovalo to, co jste mi teď popisoval? Zněly při jednání všechny důležité hlasy jednotně a srozumitelně?
Zrovna ropovod TAL patří mezi úspěšné projekty. Povedla se první fáze rozšíření jeho kapacity. Teď se dotahuje ta druhá, abychom za dva roky mohli v případě potřeby brát všechnu ropu jen prostřednictvím tohoto potrubí. Bez koordinace ministerstev, úřadu premiéra, prezidenta a velvyslanců by to rozhodně nešlo tak hladce.
Mluvíte o hodně zájmových stranách. Berou všichni vaši novou funkci vážně?
Nemám pocit, že bych nebyl brán vážně. To není problém, který bych řešil. Když se jedná o koordinaci něčeho, co všichni vidí jako skutečně důležité, tak je spolupráce pro všechny přínosnější než nějaká řevnivost. Složité problémy nemůže nikdy rozmotat jen jeden.
Komunikuje podle vás vláda dobře? Protože na tom zahraničním poli se zdá být srozumitelnější a úspěšnější než na domácí půdě.
Vláda může vždy komunikovat lépe. Na druhou stranu si myslím, že jsou tu často přehnaná očekávání v tom, co se dá vyřešit komunikací. To je ale můj laický pohled postavený na vlastní zkušenosti. Nepasoval bych se do role odborníka na komunikaci. Na to se musíte zeptat někoho jiného.
Ptám se na to, protože jste přebral část agendy od bývalého vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací Michala Klímy…
Nikoli tu část, která se věnovala médiím a strategické komunikaci.
Dezinformacím každopádně nahrává i špatná či neúplná komunikace státu. Je to pro ně jako palivo. Agenda dezinformací spadá teď zčásti i pod vás.
Řeším dezinformace pouze z hlediska bezpečnostní otázky. Neřeším je v politickém kontextu a kontextu svobody slova. Mám na starosti určitý výsek s ohledem na působení cizí moci na našem území. To znamená, že se zabývám tím, kdy jiný stát chce Českou republiku skrze tento nástroj nějak ovlivnit. Problematika dezinformací je složitá a složitě uchopitelná. Každý, s kým o nich mluvím, je definuje trochu jinak. Jsem zastáncem toho, že máme brát ohled na bezpečnost, ale na druhou stranu nesmíme všechny agendy a všechna témata podřídit pouze bezpečnosti.
Co tedy navrhujete?
Měli by například existovat programy, aby se lidé více učili kritickému myšlení a mediálním schopnostem. Nejsem proti, aby se tyto aktivity posílily. Kritické myšlení má být namířeno nejen na nepřátelské státy jako Rusko, ale třeba i různé energošmejdy. Kdyby se otázka dezinformací podřídila jen národní bezpečnosti, tak by svoboda zaplakala. Lidí mají přemýšlet o tom, co jim kdo říká, a myslet kriticky. Je jedno, jestli jde o sdělení privátní firmy či nepřátelského státu.
Ruská invaze na Ukrajinu. Jak to celé začalo?
Jaká bude letos zima. Mají být lidé nervózní jako u té předchozí?
Určitě vyhráno nemáme. Není ale dobré strašit katastrofou. Podívejte se, kolik tu bylo expertů – různých novinářů, lidí z byznysu, kteří strašili benzinem za stovku, nedostatkem plynu a hromadným krachem firem. K ničemu takovému naštěstí nedošlo. Tyhle předpovědi byly velmi přestřelené. Ani letos není důvod k panice, ale přiznejme si, že současná doba není lehká. Musíme se připravit i na situace, kdy dojde k havárii ropovodu v kombinaci s krutou zimou. To je také důvod, proč musíme diverzifikovat trasy plynu, abychom podobnou krizí prošli hladčeji a nestálo nás to ještě více peněz. Ještě dva roky budeme muset šetřit a hledat alternativy, ale k žádné katastrofě myslím nedojde.
Jsme na tu nadcházející zimu lépe připraveni než na tu minulou?
Jsme lépe připraveni. Musíme být ale obezřetní.
Dalo by se říct, že jsme už téměř energeticky odstřihnuti od Ruska?
V zásadě ano. Zatím se to netýká jaderného paliva. Každopádně jsme už na cestě, abychom to vyřešili. Za ty dva roky to zvládneme. Náraz nám v tomto ohledu ale nehrozí, protože máme pojistky. Také jsme částečně závislí na ruské ropě. Proto třeba děláme kroky v rozšiřování ropovodu TAL. Každý měsíc je Česká republika i střední Evropa závislá na Ruské federaci méně.
Na střechách vidíme více solárních panelů než kdy jindy. Stejné je to i s tepelnými čerpadly. Změnila Čechy energetická krize? Řada domácností investovala velké peníze do těchto technologií, aby se pojistila proti ruskému napadení.
Jsem rád, že na tu agresi všichni nějakým způsobem zareagovali. Buď ztlumením topení, či si pořizují soláry a tepelná čerpadla. I tak to není řešení pro celou energetiku. Musíme najít nové zdroje energie a postavit nové jaderné bloky. Je důležité tuhle otázku vnímat střízlivě a racionálně. Někdy musíme odhodit ten typický česky skepticismus, který tu máme. V mnoha ohledech nás totiž brzdí. Na druhou stranu mám na Češích rád, že se jen tak nenadchneme pro různé nápady, které jsou myšleny dobře, ale mohou nás dovést do pekla.
Můžete být konkrétnější?
Před mnoha lety Německo vsadilo na ruský plyn jako jeden z hlavních zdrojů energie. Nebo státy začaly zavírat jaderné elektrárny, aby byl svět lepší. Obojí bylo chybou.
To je čistě německé rozhodnutí, do kterého nemůžeme moc mluvit.
Jsme imunní vůči těmto velkým idejím a to se mi jako konzervativci líbí. Někdy je náš skepticismus ale až moc paralyzující.
Tomáš Pojar (49) |
| Od ledna zastává funkci poradce pro národní bezpečnost. Je zkušeným diplomatem, který působil například v Izraeli (2010 až 2014). V Černínském paláci opakovaně zastával funkci náměstka. Od roku 2014 do 2022 pracoval jako prorektor vysoké školy CEVRO Institut. Během loňského předsednictví České republiky byl šerpou předsedy vlády pro evropské záležitosti. V zákulisí se o něm mluví jako o vlivném poradci, kterému premiér Petr Fiala pečlivě naslouchá. |
Můžete uvést příklad?
Můžeme se bavit o tom, že není racionální vsadit všechno na elektromobilitu a s takovou debatou nemám problém. Musíme ale vidět, že zbytek Evropy na elektromobilitu vsadil a že jsme uprostřed kontinentu. Takže se s tím musíme vyrovnat, jinak zůstaneme osamoceným ostrovem. Musíme prostě vnímat, kam směřuje okolní svět, a zároveň hledat realistická řešení, která budou maximálně výhodná i pro nás, a právě o tom je Evropská unie. Někdy prostě volíte mezi řešením špatným a ještě horším a nakonec jde vždy o hledání kompromisů. Musíme se naučit manévrovat tak, aby se výsledky vždy blížily spíše našim představám než těm zcela opačným. Ale nesmíme zároveň žít v iluzi, že se ostatní plně ztotožní s našimi postoji.
Česká republika vsadila v energetické koncepci výrazně na jádro. Kdo ty nové reaktory postaví? Když se podíváme do Evropy, tak postavit reaktor včas a bez zdražování je téměř nemožné.
Musíme budovat obnovitelné zdroje a posilovat zároveň jádro. Jiná cesta není. O výstavbu jsou momentálně tři uchazeči: Francouzi, Američané a Korejci. Nepochybuji, že se bude stavět a určitě to bude stavět jeden z této trojice. Nikdo další v úvahu nepřichází. Debata o jádru je složitá celosvětově. Řada zemí uvažuje podobně a může přijít období renesance výstavby jaderných zdrojů. Pokud nedojde k nějaké havárii, která by tohle myšlení změnila, tak věřím, že období renesance nastane.
Kdy se to rozsekne? Dlouho se řešilo jen to, jestli do tendru pustit nepřátelsky se projevující země jako Čínu a Rusko.
Tato vláda už rozhodla o spuštění tendru. Přednabídky byly podány a teď se vyhodnotily. ČEZ si ujasňuje s uchazeči, co v těch nabídkách je. Na podzim by měly přijít ještě finální nabídky. Až ty se vyhodnotí, tak můžeme skutečně rozhodovat. Tato vláda rozhodně nechce nic zdržovat a chce, aby se stavět začalo.
Když se podíváme na zprávu o revizi vztahů s Ruskem, píše se tam: „Politické, obchodní ani jiné vztahy s Ruskem se nevrátí na úroveň před 24. únorem 2022.“ Jaké budou? Vrátí se tam třeba někdy podnikatelé a český byznys?
Teď budou ty vztahy velmi vlažné. Uvidíme, co se stane na Ukrajině a v Rusku. Tím 24. únorem začala v Evropě nová epocha a nevíme, jak bude dlouhá a jak bude vypadat. Bude se do jisté míry podobat studené válce mezi Západem a Východem, jak jsme ji znali v minulosti. Jsem rád, že jsme na druhé straně té železné opony, než jsme bývali. Nedovedu si teď představit, že by došlo v příštích letech k renesanci vztahů mezi Evropou a Ruskem.
Máte nějaký odhad, jak dlouho by tohle období mohlo trvat?
Minimálně několik let, ale mohou to být i desetiletí.
I kdyby ta válka skončila, tak se asi nedá předpokládat, že by se do Ruska vrátil český byznys…
Je to těžko představitelné. Určitě se tam v budoucnu nevrátí v takové výši, v jaké tam byl, protože tam nikdo podnikat nebude chtít. Boje sice mohou skončit, ale to ještě neznamená, že bude uzavřena mírová dohoda. Od tohoto stavu jsou Ukrajinci a Rusové ještě velmi daleko.
V dokumentu se píše, že s Ruskem budeme komunikovat alespoň na té základní úrovni. Je dobře, že se ty vztahy úplně neodřízly?
Samozřejmě. Je potřeba mít komunikační kanály a mluvit nejen s přáteli, ale i s nepřáteli.
