Mezi migranty jsou i děti a ty za tu situaci jednoduše nemohou, říká Šojdrová

Michaela Šojdrová

Michaela Šojdrová Zdroj: archiv

Téma migrace v české politice i ve společnosti silně rezonuje a je to doslova chůze po tenkém ledě. Vy jste už před několika měsíci přišla s iniciativou, že by si Česko mohlo vzít několik desítek sirotků z uprchlických táborů. Jak vás tato iniciativa napadla?

Celou svou profesní a politickou kariéru se věnuji dětem. I kvůli tomu jsem velmi citlivá na to, v jakých podmínkách děti žijí a jakou mají další perspektivu. V současné migrační krizi jsem kritická vůči ilegální migraci a nemyslím si, že můžeme jen tak otevírat hranice, jako se to stalo v minulosti. Zároveň ale pořád vnímám, že mezi tisícovkami migrantů jsou děti a ty za tu situaci jednoduše nemohou. Pokud mají u sebe rodiny, tak ty se o ně ještě do nějaké míry postarají, ale také tu jsou tisíce dětí, které v Evropě nemají vůbec nikoho. Děti jsou velmi zranitelné a mě to nenechává klidnou.

Co stálo za tímto nápadem? Dostala jste impuls od někoho z Česka?

Ne, v ČR jsem ho nedostala. Nestalo se mi, že by někdo přišel a řekl: postaráme se o děti. Myšlenka mě poprvé napadla v Evropském parlamentu, kde o tom mluvíme a kde jsem se při jednáních dozvěděla, že dětí bez doprovodu v uprchlických táborech neustále přibývá. Navíc se často stává, že se děti ztrácí, prostě zmizí, a to je už opravdu vážná situace. Už dlouho dobu volám po tom, aby došlo ke změně dublinského nařízení v tom smyslu, že se bude provádět snímání otisků prstů už od těch nejmenších dětí. To by mělo zajistit, že budou pořád dohledatelné.

V Evropském parlamentu jsem také opakovaně vystupovala a říkala, že Česko je solidární a pomáhá finančně, dodává policejní techniku a tak dále. Musím ale říct, že tváří v tvář kolegům, kteří pochází ze zemí, kde se staví tábory a uprchlická centra, mě prostě muselo napadnout, že se musím nějak postarat alespoň o bezbranné děti.

Existují podobné iniciativy, se kterou přicházíte Vy, i v jiných členských zemích EU?

Bohužel to není nijak valné a povzbudivé ani v zemích, jako je Itálie, Británie nebo Švédsko. To jsou země, které mají na svém území spoustu těchto dětí – ať s rodiči, nebo bez nich. Na druhou stranu je potřeba říct, že se o ně nějakým způsobem starají. V Británii s velkým projektem přišel lord Dubs, který byl sám dítětem zachráněným Nicolasem Wintonem v roce 1939. Ale i jeho program narazil na některé politické nesnáze a podařilo se jej zrealizovat jen zčásti.

Vaši iniciativu jste představila tento pátek v Senátu a vyvolala jste tím mezi politiky velkou bouři. S nápadem převzít do ČR několik desítek sirotků u uprchlických táborů jste ale přišla už před několika měsíci. Jaké byly tehdy reakce politiků?

V KDU-ČSL jsem se setkala s větším či menším pochopením a určitě se nejednalo o zcela odmítavé stanovisko. Jsme křesťanští demokraté a přece jen se očekává, že ochrana lidského života a důstojnosti je na prvním místě. Samozřejmě ale také vnímáme potřebu bezpečnosti. Otázkou proto spíše je, jak ten nápad prosadit a jak to udělat. Tady tvrdím, že rozhodnutí je zcela na vládě.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst na webu INFO.cz >>>