V interpretaci ojedinělého občanského demokratizačního vzepětí během roku 1968 se však ani po pětačtyřiceti letech nedá hovořit o celospolečenském konsenzu. Například sociální demokrat z Poděbrad Michal Mašata v těchto dnech na svém blogu tvrdí, že „Leonid Brežněv v roce 1968 musel bezpodmínečně udělat to, co udělal, a že se zachoval jako státník, zatímco opěvovaný Dubček a jeho stoupenci předvedli to, čemu se někdy říká klasická česká malost“.
S většinovou interpretací roku 1968 má tradičně problém také KSČM, nástupkyně bývalé totalitní KSČ. A nerozpakuje se to říkat čím dál hlasitěji. Naposledy to bylo vidět v únoru ve sněmovně při projednávání zákona o státních svátcích. Komunistický poslanec Miroslav Grebeníček se vyslovil pro „širší pojetí událostí let 1968, 1969“, aby pak prohlásil: „Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa.“
S výročím invaze jako jednotící vzpomínkovou akcí celé společnosti má problém i občanská levice. Dnes třeba proběhne protestní shromáždění levicových občanských iniciativ pod heslem „Občané proti okupaci – včera tanky, dneska banky“.
Rok 1968 ale není jen sporem o interpretaci tehdejších událostí. Ty, kdo během Pražského jara vstoupili do reformní KSČ a pak na protest proti okupaci odešli, dodnes některé zákony diskvalifikují z účasti na veřejném životě. O roli „osmašedesátníků“ se ještě nedávno strhla debata třeba při posuzování ústavnosti Ústavu pro studium totalitních režimů. „Vražda se promlčuje za 20 let, členství v KSČ nikdy. Zákon tak paradoxně znovu přináší naruby převrácený starý bolševický přístup, kdy zejména po roce 1968 vyloučený či vyškrtnutý z KSČ se stal, až do konce svého života, občanem nižší kategorie,“ řekl ústavní soudce František Duchoň.
