O práci popeláře snily děti snad všech generací. Vždyť ti muži v oranžovém vypadají jako superhrdinové, co utáhnou těžké popelnice a nebojí se jezdit na na stupátku obrovského popelářského vozu. Jak dětské sny blednou, stávají se z dětí znudění dospělí, kteří jsou rádi, že jejich práce s odpadky končí u černé popelnice. Přitom tady začíná všechna zábava. Spalovna v pražských Malešicích dokáže v nejednom návštěvníkovi opět probudit dětskou zvídavost. Je tu všechno: Obrovské drapáky jako v automatu na plyšáky. Kotle pojmenované po dětech ředitele. Hromada zábavných historek. Trochu zápach. Ale jenom trošku.
Odbočení k malešické spalovně nezvládáme tak rychle, jak by si přál spěchající řidič popelářského vozu za námi, a tak vjíždíme do areálu spalovny za doprovodu hlasitého troubení v zádech. Ujímá se nás ekolog a odpadový hospodář z malešické spalovny Tomáš Baloch, celý v oranžovém a s téměř nakažlivým nadšením pro svou práci. Hned na začátek připomíná, že spalovna není jen místo, kde se pálí odpadky. Jejím hlavním úkolem je využívat zbytky ze spalování – ať je to vypálená škvára nebo obrovská energie – dál. Oficiálním názvem spalovny je ostatně Zařízení pro energetické využívání odpadu, neboli ZEVO Malešice.
Čtvrt roku uleželý odpad
Vzápětí nás Tomáš Baloch vede do vizuálně nejatraktivnější části spalovny. Tou je samozřejmě hala, kam se svážejí odpadky z černých kontejnerů z celé Prahy. Na chodbě cítíme mírný zápach, řídící místnost je nicméně oddělena silnými skly. V téměř tísnivě působící místnosti, na první pohled postavené a vybavené za socialismu, sedí dvě jeřábnice, které zručně pomocí páček připomínající joysticky u počítačových her ovládají několik obřích drapáků. Těmi přesouvají odpadky z jedné hromady na druhou, a potom do jednoho ze čtyř kotlů.
„Ten princip přikládání nefunguje tak, že vezmete a hodíte do kotle. My ten odpad ještě necháváme chvíli uležet, důležité je také ho dobře promíchat. Odpad z baráku totiž není to samé, co odpad z paneláku,“ popisuje Baloch. Do kotlů totiž musejí jeřábnice přikládat odpad, který je stejně promíchaný, stejně uzrálý, aby také stejně hořel. Když například přijedou popeláři z vesnice, často se stane, že přivezou mezi odpadem i popel po topení dřevem a uhlím. „Jak potom zatopíme, hned to tu práší,“ říká Baloch. A jak dlouho odpad zraje? „Když jsme tu měli na podzim poruchu, měli jsme tu i čtvrt roku uleželý odpad,“ směje se Baloch. Většinou je to ale týden.
Mezitím, co pozorujeme svižnou práci jeřábnic, z postranních oken padají do haly další várky odpadu z popelářských vozů. „Vidíte, teď přivezli nějaký živnostenský odpad. Koukněte na tu hromadu kartonových krabic,“ ukazuje Baloch. Ve spalovně se otočí dvě stě popelářských aut dvakrát denně, kromě toho přijíždějí úklidové kamiony a další auta. Denně to dělá zhruba tisíc tun smetí.
Scházíme dolů ke čtyřem kotlům, do kterých můžeme i malými okénky nahlédnout. Komunální odpad má výhřevnost hnědého uhlí. Není potřeba mu v hoření pomáhat, stačí přikládat vzduch. Z masy rudě zářícího rozžhaveného odpadu sálá i přes stěny kotle teplo a vlastně se ve společnosti 900 stupňů Celsia necítíme úplně komfortně. Pobaví nás alespoň familiérní pojmenování jednotlivých kotlů. Jonáš, Matyáš, Kryštof a Mikuláš, údajně po ředitelových dětech.
Radioaktivní odpad za milion
V komunálním odpadu končí leccos, nejeden Pražan vyhazuje s větším či menším uzarděním do černých popelnic něco, co patří jinam. Ať už je to papír, plasty, elektronika nebo rostlinné zbytky jídla. V Malešicích se odpad netřídí, rovnou jde do kotlů. Nejhůř podle Balocha hoří zbytky kostí. „Jednou byly v Praze někde nelegální jatka a pak tu ze škváry vypadávaly kraví hlavy. Lidi si často dělají srandu, že tu spálí tchýni, ale ono by to nefungovalo, protože tam není dostatečná teplota,“ upozorňuje Baloch.
Když si má vzpomenout na nejkurióznější případ z poslední doby, okamžitě se zastavuje na schodišti a začíná barvitý příběh. „Jednou za čas tu máme radioaktivní poplach, třeba jednou někdo přivezl šedesát kilo smolince z Jižáku. Většinou se to ozve tak jednou za měsíc. A teď jsme tu měli obden poplach,“ vypráví Baloch. Rozbor ukázal, že poplach spouští jód-123, což je radiofarmakum, které zrovna na trhu léčiv dlouho chybělo. Zrovna ale do Česka dorazilo a někdo ho rozdistribuoval. „Lidi z Ústavu jaderného výzkumu Řež byli už naštvaní, protože místo své práce jezdili furt do Malešic se hrabat v odpadcích. Jeli nakonec trasu dotyčného vozu a zjistili, že v Bohnicích svítí popelnice,“ pokračuje ekolog. „Tak jsme zavolali policisty a obešli byty v okolních domech. A skutečně jsme u jednoho bytu naměřili z chodby hodnotu 300 mikroSv. Ve spalovně máme poplach už u 1 mikroSv. Tak si všichni říkali, co to bude. Ten zdroj radioaktivity se totiž pohyboval!“ Majitelka bytu nechtěla otevřít, ale po nátlaku policistů pustila pátrače dovnitř. „A tam běhala radioaktivní kočka.“
Ukázalo se, že kočka byla nemocná a léčila se u veterináře, který měl povolení aplikovat radiofarmaka na zvířatech. Jakmile lék přišel, všechny své kočičí pacienty zaléčil a poslal domů. Jejich majitelé do popelnic vyhazovali kočkolit, stelivo se rozptýlilo do odpadu a problém byl na světě. Vyšetřovatelé postupně vypátrali všechny „svítící“ kočky. „Volal jsem na krizový štáb Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, a ti vůbec nevěděli, co s tím. Co s dvaceti kočkami. Prý řeší jen výbuchy,“ směje se Baloch. Majitelé nakonec dostali přikázáno, aby devadesát dní nevyhazovali kočkolit do komunálního odpadu.
Od té doby existuje ve spalovně malý vyšetřovací tým. „Stálo to čas a strašné náklady. Jenom nás ty odstávky vyšly na čtvrt milionu korun. Další peníze spolkly náklady na uložení a další výdaje, takže celá akce byla asi za milion,“ upozorňuje.
Parkoviště ze škváry
Odpad neshoří na prach, jak by si někdo mohl představovat. Ze zhruba 300 tisíc tun odpadu, jenž se ročně do spalovny sveze, po spálení vznikne 75 tisíc tun škváry, která se dnes většinou skládkuje, tisíce tun železa a popele. Některé západní evropské země umějí ze škváry vyseparovat cenné kovy, jako zlato, platinu, rhodium a další. „Tady jsme zatím dokázali vymyslet jen magnet,“ říká Baloch a ukazuje na hromadu železa. „Třeba se někdy v budoucnu přihodí, že postavíme linku, která to bude umět separovat,“ říká ekolog, podle kterého by linka vyšla se vším všudy asi na půl miliardy korun.
V severských zemích používají škváru také například na budování silnic, to ale česká legislativa neumožňuje. Pražské služby, které spalovnu provozují, nicméně zkusmo postavily z vyčištěné škváry parkoviště u spalovny. „Stálo nás to 4,5 milionu korun, a to jsme měli vlastní materiál. Takže jedno parkovací místo za sto tisíc,“ přiznává s úsměvem Baloch. Kromě legislativy je nutné podle něj přijít na efektivní způsob čištění a drcení škváry, která by jinak byla velice nestabilním podložím.
Čištění spalin, na co?
Opravdová síla spalovny ale spočívá ve schopnosti využít obrovskou energii, která při hoření vzniká. Spalováním odpadu vzniká proud horkých spalin, který má tisíc stupňů a který míří po zchlazení do čistírny spalin. Jak se ochlazuje, zahřívá vodu, která se mění v páru, a ta následně slouží k výrobě elektřiny a tepla. Spalovně se mnohem více vyplatí vyrábět teplo, zvažuje se dokonce, že by do budoucna mohla vytápět novou čtvrť na místě bývalého Nákladového nádraží Žižkov.
Poněkud ponurý dojem z budovy, kteoru procházíme, sem tam narušuje domácí vánoční výzdoba. Čilý hovor probíhá ve velíně, kde pracovníci sledují proces spalování odpadu, řídí čištění spalin a výrobu elektřiny a tepla. „Není složité odpad spálit, opravdovým úkolem je vyčistit spaliny. V sedmi stupních musíme oddělit kyselé složky, těžké kovy, organické složky, prach,“ popisuje Baloch.
V místnosti visí takzvaný emisní monitor, který zobrazuje data z komína. Ten navrhovali ještě komunisté, kteří nepředpokládali tak pokročilé čištění spalin – totiž nepočítali s ním vůbec – a proto má komín mnohem větší průměr, než je potřeba. Do 177 metrů vysokého komína, mimochodem nejvyššího v Praze, a dvanáct metrů širokého, díky tomu můžeme vejít. Uvnitř se totiž nachází ještě jeden vnitřní komín o průměru dvou metrů, který pracovníci spalovny vybudovali po revoluci. Areál se začal stavět v roce 1988, modernizován byl za chodu a zcela dokončen byl v roce 1998. Do komína jsou zavedené sondy, které šestkrát za minutu sbírají vzorek a jeho rozbor se zobrazuje na emisním monitoru ve velíně.
A jak často se celý systém porouchá? „Tak stane se,“ usmívá se Baloch. „Nejčastější poruchy, které se nám teď stávají, jsou výbuchy ve spalovací komoře. V celé Evropě je teď kauza, že se prodává oxid dusný, rajský plyn, který lidé používají rekreačně na party. Prodává se v jednorázových nádobách, které se potom vyhazují. A ty nádoby mají s tím zbytkovým plynem takovou kadenci, že to vybouchne a odpálí to část roštu. A my pak musíme odstavovat.“
