Vzpomínky pamětníků: Invaze v srpnu 1968 obrátila mnohé životy naruby

Srpen 1968

Srpen 1968 Zdroj: Profimedia.cz

Miroslav Vaněk
Miroslav Vaněk
Zbyněk Čeřovský
Zbyněk Čeřovský
KRITICKÁ PRÁCE. Ekonomie je analytická práce, která se bez rozborů a kritického myšlení neobejde, tvrdil Šilhán.
6
Fotogalerie

Pásy sovětských tanků nevyryly před padesáti lety hlubokou brázdu jen do „velkých“ československých dějin, ale také do milionů jednotlivých lidských životů. Ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum a projektem Paměť národa deník E15 přináší vzpomínky tří pamětníků, jejichž životy změnila invaze vojsk Varšavské smlouvy k nepoznání.

PROFESOR

Věněk Šilhán se narodil v únoru 1927 na Lounsku v rodině četnického strážmistra. Na podzim roku 1948 nastoupil na Vysokou školu politickou a sociální, z jejíž hospodářské fakulty se v roce 1953 zrodila dnešní Vysoká škola ekonomická. Při studiu pokračoval v práci jako dělník v chomutovských železárnách. Právě zkušenost z velké továrny táhne Šilhána k ekonomii. „Ekonomie (...) mě strašně přitahovala – organizovat několik tisíc lidí v takové fabrice, to nebyla žádná legrace, to nebylo malé dílo,“ vyprávěl Šilhán v roce 2008 pracovníkům projektu Paměť národa. KRITICKÁ PRÁCE. Ekonomie je analytická práce, která se bez rozborů a kritického myšlení neobejde, tvrdil Šilhán.KRITICKÁ PRÁCE. Ekonomie je analytická práce, která se bez rozborů a kritického myšlení neobejde, tvrdil Šilhán.|ČTK

V továrním prostředí jej také naverbovali do komunistické strany. O poměrech v Sovětském svazu a o gulazích podle svého svědectví tehdy nevěděl. O existenci politických vězňů něco tušil, ale jak sám říká, „všechno to bylo zahalené do ideologického hávu, že to byli nepřátelé, kteří nechtěli Stalina a nové pořádky“.

Druhá polovina šedesátých let jej zastihla v čele Výzkumného ústavu ekonomie průmyslu při VŠE. „Tam ve mně narostla veliká kritika těch poměrů,“ vyprávěl Šilhán. „Ekonomie je analytická práce, ta se bez rozborů a kritického myšlení neobejde (...) Proto ta ekonomická fronta byla tak kritická,“ popisoval, proč se postupně zařadil do reformního proudu uvnitř státostrany.

Na jaře roku 1968 se chystal přelomový zářijový 14. sjezd KSČ, od nějž se očekávalo potvrzení „obrodného procesu“. Akademik Šilhán byl zvolen do pražského městského výboru KSČ, což z něj udělalo delegáta. Všechno ale mělo být jinak. „Když přišly armády, nebyl jsem v Praze. Měl jsem seminář v Přerově,“ vzpomínal Šilhán pro Paměť národa. Ihned vyrazil do Prahy. Dostal se na schůzi pražských a středočeských delegátů zářijového sjezdu. Ještě během noci na 22. srpna se podařilo svolat do areálu ČKD v pražských Vysočanech setkání delegátů 14. sjezdu KSČ, přijelo jich na 1200, přes tři čtvrtiny všech zvolených. Podle Šilhána měl být tento sjezd autoritou, která před národem potvrdí „obrodný“ směr politiky v situaci, kdy členové vedení strany spojení s reformou byli proti své vůli drženi v Moskvě, zatímco doma zbyli spíše odpůrci reformy v čele s Vasilem Biľakem a Aloisem Indrou.

Šilhán byl po počátečních zmatcích pověřen řízením akce. Shromáždění se oficiálně prohlásilo mimořádným stranickým sjezdem. Šilhán vzpomínal, že delegáti byli velmi disciplinovaní: „Za ten den byl zvolen nový výbor, bylo přijato několik prohlášení a stanovisek. Mezitím byla i praktická jednání se členy vlády (...) To byl reprezentativní sjezd v pravém slova smyslu.“ Šilhán byl zvolen prvním zastupujícím tajemníkem ÚV KSČ. Následně z improvizovaného rozhlasového studia v hloubětínské Tesle promluvil k národu, v projevu zdůraznil, že Československo je suverénní stát a nenechá si líbit narušení hranic. Vyzval také ke generální stávce.


Vše o výročí srpnových událostí roku 1968 najdete zde >>>


Nadšení však nevydrželo dlouho. Moskevský protokol popřel myšlenky pražského jara a uvítal „bratrskou pomoc SSSR“. Výsledky vysočanského sjezdu byly anulovány a do čela státostrany byli kooptováni normalizátoři v čele s Gustávem Husákem. „Husák nám vyčítal, že jsme jednali proti stanovám. Zemi zaplaví tanky, statisíce vojáků, vy proti tomu protestujete a on vám řekne, že jste jednali proti stanovám! Něco tak odporného jsem dávno neslyšel,“ vzpomínal Šilhán. Jako osobní prohru to ovšem nebral: „To nebyla otázka osobní prohry. (...) My nepodlehli morálně ani z hlediska pravdy či práva. My podlehli hrubé moci.“


Srpen 1968: Tanky T-54/T-55 srazily ČSSR na kolena. Toto je jejich příběh.


Vzápětí po srpnu byl Šilhán vyhozen z VŠE, na začátku roku 1969 následoval vyhazov ze strany. Nakonec profesor ekonomie našel práci ve státním podniku Rybářství, kde se společně s několika kolegy z akademických kruhů věnoval rekultivaci rybníků a kopání stok. Chartu 77 podepsal mezi prvními. Později patřil mezi zakladatele Občanského fóra a byl kooptován do Federálního shromáždění. Věněk Šilhán zemřel v květnu roku 2009. 

VOJÁK

Zbyněk Čeřovský, ročník 1931, po maturitě nastoupil na vojenskou školu, dostal se na Dělostřeleckou vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, odkud si v roce 1952 odnesl hodnost poručíka. V roce 1956, půl roku před dokončením Vojenské akademie Klementa Gottwalda, si jej předvolali na politické oddělení a sdělili mu, že školu dokončí, jen pokud podepíše vstup do KSČ. Čeřovský podepsal. Pro Paměť národa vzpomínal, že mu manželka doma prorocky řekla: „Jednou toho budeš litovat.“ Zbyněk ČeřovskýZbyněk Čeřovský|ČTK

Čeřovského kariéra se úspěšně rozvíjela. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil u bombardovacího pluku v Hradci Králové. „Okupace Hradce Králové byla velice agresivní, agresivněji než Rusové si tam počínali Poláci (...) Dokonce nás postavili s (...) velitelem letištního praporu k hangáru. Nevím, jestli to mysleli vážně, ale řekli, že nás zastřelí. Skutečně jsme tam stáli s rukama nad hlavou u hangáru a čekali,“ vyprávěl Čeřovský. „Z hlediska vojenského to bylo uděláno velice primitivně. Přistane letecký pluk (...), mají podvěšené rakety a pumy, ale nemají palivo. Pozemní jednotky, které mají pluk zabezpečit, tvrdnou někde v Trutnově,“ dodal.

Čeřovský se jasně postavil proti okupaci. Propuštění z armády a degradace na vojína přišly v roce 1970. Vzpomíná, že většina pilotů tehdy dospěla k závěru, že „je lepší blbý letadlo než dobrá lopata“ a podepsali souhlas se vstupem vojsk.

Dlouho sháněl práci, nakonec uspěl u firmy Plynostav a skončil ve slovenském Šafaríkovu na stavbě tranzitního plynovodu. Později se dostal ke stavbě plynovodu v západních Čechách u Stříbra a horkovodu z elektrárny Komořany. Na podzim 1976 byl zatčen StB, protože byl prý jako známý nepřítel KSČ vytipován jako autor pobuřujících letáků. Několik měsíců strávil ve vazbě v Jáchymově. V roce 1977 podepsal Chartu 77, později se naplno zapojil do třetího odboje. V roce 1981 jej opět zatkli estébáci, dostal dva roky. Na Borech seděl mimo jiné s Václavem Havlem. V roce 1984 Čeřovského estébáci pohrůžkami donutili emigrovat, poslední roky totality strávil v Mnichově. Po revoluci se Čeřovský s manželkou vrátili do Československa, v devadesátých letech Zbyněk Čeřovský působil jako ředitel pankrácké věznice.

HORNÍK

Miroslav Vaněk se narodil 1. srpna 1946, dětství trávil v Bystřici pod Hostýnem u prarodičů na jejich tříhektarovém hospodářství. Protože Vaňkův dědeček odmítal vstoupit do JZD, poznal malý Miroslav zblízka násilnou kolektivizaci – potupu ve škole, vulgární nadávky jeho rodině, kliky dveří zašpiněné výkaly. „To dělali místní soudruzi, miliconáři a spol.“ vyprávěl pro Paměť národa Vaněk. Miroslav VaněkMiroslav Vaněk|ČTK

Perzekucím se vyhnul jeho otec Jaroslav, který vstoupil do KSČ a byl v ní velmi aktivní. „Jenom nás mlátil. Byl to poděs,“ vzpomíná na otce Vaněk. V roce 1958 otce zradilo slabé srdce a matka zůstala s Miroslavem a jeho šesti sourozenci sama. Přestěhovali se na Šumpersko. Na pracovním úřadu v Šumperku mu pak jako potomkovi kulaků určili bez ptaní povolání. V září roku 1960 se objevil na hornickém učilišti při dolu Dukla. Nejsilnější vzpomínky má na smrtelné úrazy. První viděl v patnácti letech.

Do druhého ročníku, v němž už učňové fárali v osmihodinových šichtách, nastoupil dva měsíce po neštěstí, při němž v Dukle zahynulo 108 horníků. Ke komunismu cítil odpor od dětství a přístup vedení a lékařů k havířům na Dukle tomu nijak nepomohlo. V roce 1968 ovšem nastoupil na Duklu nový ředitel Alfons Petráš, na kterého Vaněk vzpomíná v dobrém. Do dolů se tehdy přijeli podívat i Alexander Dubček a Josef Smrkovský a ujišťovali havíře o pokračování „obrody“.

Pak přijely tanky. Kolem těžební věže stály čtyři. „Ředitel s náměstkem šli s Rusy vyjednávat. Ze zasedačky strhli bílý ubrus, vzali násadu od koštěte a šli s bílou vlajkou, aby ti volové nestříleli, protože oni toho byli schopní,“ vzpomínal na vypjaté chvíle Vaněk. O rok později se Vaněk zúčastnil protestní demonstrace k prvnímu výročí okupace. „Mastili nás v Havířově na hlavní třídě u pošty. Tam nás pokropila VB. Tenkrát už měli kropičky,“ vzpomíná havíř na policejní zásah vodními děly. Jako mnoho jiných jej ranilo, že tentokrát už protesty Čechů proti okupaci rozháněli nikoli okupanti, ale jiní Češi. „Když přišli okupanti, tak milicionáři šli s námi. Za rok se to otočilo a milicionáři šli proti nám,“ říká Vaněk. Ředitel dolu vzal účast všech svých podřízených na sebe, což jej stálo místo.

Dukelští havíři chtěli demonstrovat i o rok později, avšak VB se o plánech dozvěděla a počkala si na ně rovnou na zastávce autobusu při návratu z noční směny. „Taky jsem dostal pendrekem. Měl jsem šlic na zádech. Kdo vystoupil z autobusu, dostal pecku,“ vypráví Vaněk.

V roce 1971 důl kvůli nemocným ledvinám opustil a za pár let odešel do invalidního důchodu. Když se doslechl o zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v listopadu 1989, vyrazil do Prahy a účastnil se všech následných demonstrací. Podle jeho slov jej dnes nejvíc mrzí, že bývalí komunisté stále zastávají vysoké funkce ve státě.