Filosof Jan Sokol, který zemřel ve věku nedožitých 85 let, se do paměti většiny lidí zapsal jako politik. Je to paradox filozofický i osobní – jestli něco nechtěl profesor Sokol dělat, byla to politika, které se má filozof, jak víme po špatných zkušenostech Platona a jiných, spíše vyhýbat, neboť s přesvědčením o vlastní výjimečnosti přichází i okouzlení mocí a zpupnost.
Nakonec byl Jan Sokol poslancem, chvíli i ministrem, a dokonce kandidátem na prezidenta. Měl pro to nicméně své sofistikované vysvětlení: „Jsou situace, kdy si člověk musí říct, že je jakási povinnost vůči státu, národu, povinnosti.“
Povinnost mínil filozof jako volání vnitřního mravního zákona, který ale není podmíněn vůlí, nýbrž voláním druhých, ať už to jsou věci, zvířata nebo lidé. Odtud pro Sokola pramenil onen filozofický údiv, zdroj vší filozofie, spočívající ponejvíce v posvátnosti vztahu. To, že se něčemu můžeme divit, znamená, že to není samozřejmé, a že tudíž máme povinnost se k tomu vztahovat. Ba co víc, musíme děkovat za tuto možnost být s druhým.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
