Zítra vykročí, tedy spíš vyletí, v Abú Zabí za obhajobou titulu mistra světa v akrobatickém létání. Loni v listopadu se stal jako první Čech celkovým vítězem prestižní série Red Bull Air Race, teď – po úpravě pravidel – má před sebou maximálně deset dalších sezon. „Máme sponzorům co nabídnout, ale že bychom je odháněli bičem, to určitě ne. Máme nabídky, konají se schůzky, ale vždy je to běh na dlouhou trať, to nedohodnete u jedné kávy,“ říká Martin Šonka.
Do soutěže jste poprvé vstoupil jako voják z povolání v roce 2010. Když se pak série o tři roky později vrátila, v armádě jste už nesloužil. Proč?
Byl jsem postaven před rozhodnutí buď, anebo. Být jen a pouze vojenský pilot a zapomenout na sportovní létaní, nebo odejít do civilu. Nic mezi. V armádě věděli, že závodím i v letecké akrobacii, že mám za sebou jeden ročník Red Bull Air Race v roce 2010. Kromě toho jsem vše řešil ze své dovolené, ale přesto mi nadřízení řekli, že buď budu na sto procent voják a zapomenu na závodění, anebo to nebude fungovat.
Byl jsem ve světové špičce, vozil medaile z mistrovství Evropy i světa a to jsem nechtěl zahodit. Takže jsem řekl, že v armádě končím. Když se na to dívám s odstupem let a byl bych v téže situaci, udělal bych to zase. I když mi vojenské létání opravdu hodně chybí.
V roce 2014 jste si místo v sérii musel takzvaně zaplatit, jako se to někdy dělá ve formuli 1 nebo v MS silničních motocyklů?
Ale kdepak. To jsem si nemohl dovolit. Vždyť jsem do té doby byl státní zaměstnanec v Česku. Navíc jsem veškeré vydělané peníze dával do tréninku letecké akrobacie, zatímco moji kolegové si kupovali byty. Do prvního ročníku si mě vybrali při mistrovství světa v letecké akrobacii, dostal jsem instrukce, kam se mám přihlásit a nakonec prošel kvalifikací. Když se soutěž vracela, měl jsem výhodu, že o mně věděli.
Organizátoři si totiž vybírají piloty, sledují, jak létají, ale také jak jsou aktivní na sociálních sítích nebo v médiích. Jelikož je to letectví a velmi se dbá na bezpečnost, nejde to udělat tak, že jen ti, co si to místo zaplatí, mohou závodit. Přestože se vybírá z akrobatické špičky, není tam tolik boháčů, co by si mohli dovolit investovat velké peníze. Takto to nefunguje. Ale jsou lidé, kteří se tam tlačí sami, volají a vyptávají se: „Já chci být pilot, co mám udělat?“
Díky loňskému titulu máte místo jisté a nemusíte se o ně bát?
Zatím ano. Bylo by zvláštní, kdyby mistr světa nestartoval. Ale pořád je to sport, kde si organizátor hledá a drží piloty, na které pak má práva. U nás to není jako u motorek nebo ve formuli 1, kde jezdec musí přinést peníze na fungování stáje.
Naopak my dostaneme peníze od organizátora na začátku sezony, abychom zaplatili tým a dokázali se nějak zúčastnit. Ale daní za to je, že když si seženete sponzora nebo když pořadatel některého ze závodů série sám dodá týmům sponzorské peníze, tak my se musíme vzdát nějakých reklamních ploch. Musím jim dát místo k dispozici a ty peníze, které přinese ten sponzor, nejdou mně, ale organizátorovi. On si to zpětně bere jako daň za to, že mám jistotu toho balíku peněz na začátku sezony.
Když si najdete své sponzory, Red Bull vám ty částky odečte z jeho plnění?
Ne. Je to složitější. Vedle Red Bullu jakožto výrobce energetických nápojů, který sice vlastní licenci na tuto sérii, vznikla dceřiná firma Red Bull Air Race GmbH, která pořádá celý šampionát, jehož je Red Bull hlavním partnerem. Já jsem navíc takzvaně Red Bull sportovec nebo Red Bull tým. Se mnou ještě Američan Kirby Chambliss. Ostatní mají jiné sponzory. Třeba druhý Čech v soutěži Petr Kopfstein se zapojil do projektu „Spielberg“, což je také svým způsobem Red Bull. Jde o závodiště, bývalý okruh formule 1 v Zeltwegu, nyní nazývaný Red Bull Ring. Vlastní ho přímo majitel Red Bullu Mateschitz, který na něj chtěl udělat reklamu. Takže do toho takto vstoupil.
Není to tak, že by přímo Red Bull dával někomu peníze, dává je Red Bull Air Race. Na pravém rukávu košile mám tři reklamní nášivky, které jsou moje a mohu je prodat komukoliv za kolik chci. A tyto peníze pak skutečně zůstanou mně a týmu. Ostatní je velice limitované a pak už všechno ostatní je mimo naši moc a peníze připadnou organizátorovi.
To je sice na jednu stranu kruté, ale na druhou stranu je to mnohem větší jistota pro nás, že se zúčastníme. Protože kdybychom nedostali na začátek sezony ten balík peněz, k čemuž to však do budoucna spěje, tak budeme mít problém. Protože když neseženeme sponzora anebo řekne: Já už nemám, nebudeme tě podporovat, znamená to, že nezávodím a mohu okamžitě skončit.
Kdyby to dál fungovalo i se sponzory, jak dlouho se dá takto závodit? Dovedete si představit, že byste i za deset let objížděl pořád tuto sérii?
Jasně. Ti nejstarší, kteří nedávno končili, jako Péter Besenyei, legenda tohoto sportu, odcházeli v 59 letech, Kirbymu Chamblissovi bylo také 59. Teď však zavedli nové pravidlo se stropem 50 let.
Takže vy máte těch deset let.
Mám ještě teoreticky šanci deset let závodit, pokud mě tam nechají. Ale vyhodnocuje se, kolik peněz přineseme organizátorovi, jaké máme výsledky, jak bezpečně létáme, kolik máme fanoušků, jak jsme aktivní na sociálních sítích. A jednoho dne třeba přijde nějaký šikula z Brazílie, kterého tam budou potřebovat dostat, protože je to Brazílie, fanatičtí fanoušci, obrovský trh. Podívají se na ten žebříček a řeknou: Šonka je neaktivní, nenosí nám sponzory, tak ho vykopneme a bereme tady Jean Paula z Brazílie, nebo jak by se jmenoval.
Ale v současné době to máte tak, že vás závodění živí? Platíte si sociální pojištění, abyste měl jednou na důchod?
Jasně. Založili jsme společnost s ručením omezeným, přes kterou jdou peníze pro závodní tým. Já jsem šéf týmu, což také není úplně standardní, protože většinou se má pilot starat jen o závodění a někdo nad ním řeší ekonomiku. U nás je to tak, že pilot je zároveň i manažer týmu. Do akrobacie dávám peníze, co zbude, utrácím za trénink, protože za závody v akrobacii se nedostávají žádné odměny. Za výhru na mistrovství Evropy nebo světa jen medaile a poháry. Pomáhají ještě exhibice, letecké dny a podobně, které znamenají nějaký další příjem, takže to tak různě skládám.
Shánějí se po zisku titulu mistra světa peníze jednodušeji? Přicházejí sponzoři za vámi, anebo musí váš tým pořád v uvozovkách žadonit?
Jak kdy. Když jsme v polovině listopadu 2018 vyhráli titul mistra světa, bylo to pro získávání peněz pozdě. Těsně před Vánocemi vám nikdo nic nedá. Marketingové rozpočty se dělají v září říjnu. Tím, že naše sezona končí tak pozdě, není moc šancí titul mistra světa hned zúročit. Ale samozřejmě jsem byl na očích, skončil jsem šestý v českém Sportovci roku, máme sponzorům co nabídnout. Že bychom je odháněli bičem, to určitě ne. Máme nabídky, konají se schůzky, ale vždy je to běh na dlouhou trať, to nedohodnete u jedné kávy.
Dá se létáním zabezpečit?
Záleží jakým. Jestli myslíte to moje, co nyní dělám, tak opravdu není moc lidí na světě, kteří by se jím zabezpečili až do důchodu. Živit se sportovním létáním není jednoduché. Záleží, co se vám pokazí na letadle, kolik do něj musíte investovat, kdo přijde s jakou technologií. Dřív jsme neměli simulátor, dnes to bez něj nejde. Takže potřebuji dalšího člověka, který ten simulátor vynalezne, bude se o něj starat. K tomu bude znát veškerá data v letadle. Mám to štěstí, že jsem jeden z mála, který se létáním dokáže živit. Ale musíte se dostat až na vrchol. Jinak do toho jenom sypete peníze.
Co když dojdou sponzorské peníze? Co bude dál? Půjdete do zaměstnání?
Jasně. Na to musím být připravený. Ale přece jen už mám nějaké zkušenosti a chápu, že když sponzor řekne, že je konec, tak je po všem. Musím vědět, co s penězi, které jsem vydělal, musím dál plánovat a mít nějaké cesty do budoucna. Určitou roli hraje také zdraví, musím vydržet. Stačilo by, kdybych se napíchl na vidličku, někde si vypíchnu oko a je hotovo. Šel bych určitě někam, kde bych mohl zůstat u letadel.
Máte představu, co byste dělal? Mohl byste jít zpátky do armády, nebo tam jsou zavřené dveře?
Nemyslím si, že bych tam měl dveře zavřené. Spíš jde o to, že mi je 40, než bych se rozlétal na gripenu, bude mi 43 nebo 44 a to už mě do něj nikdo nepustí, protože je věk, kdy se končí. Takže bych chtěl předat to, co jsem se naučil, abych o tom nemusel v důchodu jen vyprávět v hospodě. Tedy učit někoho létat. Nějaké nabídky už byly a přicházejí, takže zhruba tuším…
Na kolik vyjde taková roční pojistka akrobatického pilota?
Nevím úplně přesně, kolik platím, protože to mám spojené s nějakým spořením. Jelikož jsem držgrešle a pro korunu bych si nechal koleno vrtat, tak se mi nechtělo platit jen čistě pojistku. Tak abych měl pocit, že se mi z toho něco vrátí, tak to mám se spořením. Takže platím kolem dvou tisíc korun měsíčně.
Angažujete se v tom, aby se jednou závod Red Bull Air Race konal v Česku?
Zatím ne, ale až to bude aktuální, rád se v tom budu angažovat, rád pomohu. Organizátor prvně musí sehnat někoho, kdo to zaplatí. Buď města, nebo státy, kde by se závod konal. Peníze jsou jen jedna věc, pak je třeba najít lokalitu, která bude vyhovovat i bezpečnostním kritériím, protože Letecký úřad musí povolit všechny výjimky. Letecký zákon neumožňuje létat 15 metrů nad zemí ve městě nebo i kdekoli jinde. Takže věcí, které je potřeba vyřídit, je spousta.
Autor je spolupracovníkem redakce
