Československo vzniklo 28. října 1918 proto, že se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Tehdy ještě ne de iure, ale de facto. Státní moc ztratila iniciativu v řízení událostí, promyšlený záměr a řád vystřídala její dezorientace a následný chaos. Stalo se něco, co nebylo ještě na jaře 1918 zdaleka jisté, 300 let budovaná středoevropská říše se rozpadla na sedm nástupnických států. Přesnější otázka tedy je: Co by, kdyby... se rakousko-uherská monarchie se na konci první světové války nerozpadla?
Vznik Republiky československé byl výsledkem dlouhého historického vývoje Rakouského císařství, respektive rakousko-uherské monarchie minimálně v období, které my Češi spojujeme s naším „národním obrozením“, tedy od konce 18. století. Současně ho umožnila celá řada politických, ekonomických a národnostních procesů, které probíhaly nejen v Evropě v průběhu první světové války, tedy od poloviny roku 1914 až do listopadu 1918. Máme-li si v rámci takzvané alternativní historie zaspekulovat o tom, co by bylo, kdyby nevznikla první Československá republika, je nezbytné s takovou spekulací začít v kontextu událostí, které zdánlivě neměly se vznikem našeho státu bezprostřední souvislost, které však byly, jak se ukázalo, pro celý následující vývoj zlomové.
Mezi takové události bez jakýchkoli pochybností patřil podpis německo-rakousko-uherské smlouvy ve Spa 12. května 1918. Jemu v polovině dubna předcházela takzvaná Sixtova aféra, v rámci které byly odhaleny tajné pokusy mladého rakousko-uherského císaře Karla I. o podpis separátního míru s mocnostmi Dohody (Francie, Anglie a USA). Na rozdíl od válkou posedlého Viléma II. si totiž Karel, který nastoupil na císařský trůn ve Vídni po smrti svého prastrýce, stařičkého mocnáře Františka Josefa I., v listopadu 1916 jasně uvědomoval, že jeho říše už dalších bojů není schopná a nemá-li spolu s porážkou zaniknout, musí se z pokračujícího válečného šílenství, a tedy ze svých závazků vůči Berlínu, vyvázat.
Takto chystaná a prozrazená de facto zrada na válečném spojenci německého císaře ale rozzuřila a potvrzení dosavadního spojenectví ústředních mocností ve Spa si proto doslova vynutil. Ve valonském lázeňském městě tak pohasla nejen naděje na možnou záchranu staletého habsburského soustátí pro Karla, ale současně také na oslabení Německa a jeho případnou snadnější, a hlavně rychlejší porážku pro představitele zmíněné Dohody. Kdo naopak jásal, byli Masaryk, Beneš a další představitelé československé zahraniční akce. Po smlouvě ve Spa bylo totiž jasné, že západní spojenci už nemají proč se zájmy Habsburků dále kalkulovat, cesta k rozpadu jejich monarchie, a tedy ke vzniku mimo jiné suverénního československého státu se pootevřela opět významněji.
Chceme-li tedy spekulovat o nevzniku Československa, začněme zde: kalendář ukazuje 2. dubna 1918 a rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin ve svém projevu, který přednáší ten den z vídeňské obecní rady, diplomaticky neklopýtne a nezpochybňuje čest francouzského premiéra Clemenceaua, a ten tedy nemá důvod následně zveřejnit dopisy císaře Karla, ve kterých tento navrhuje podmínky případného separátního míru s Francií. Žádná Sixtova aféra proto nevzniká a tajná jednání mezi Vídní a Paříží, respektive Dohodou pokračují. Nakonec jsou dovedena do úspěšného konce, rakousko-uherská monarchie vypovídá spojenectví s Německem a vyhlašuje neutralitu.
V podmínkách separátního míru je zakotvena podmínka zachování existence habsburského soustátí v podunajské oblasti střední Evropy. V logickém důsledku toho se z českých a slovenských politických emigrantů, kteří do té doby přesvědčovali společenskou smetánku a nositele moci v Paříži, Ženevě, Londýně i Washingtonu nejprve o existenci české otázky a následně o jejím vyřešení cestou obnovení historické české státní suverenity v podobě společného státu Čechoslováků, stávají definitivní vlastizrádci a s největší pravděpodobností doživotní exulanti. Československé legie ve Francii, Itálii a Srbsku jsou rozpuštěny; ta ztracená kdesi v nekonečnu ruské Sibiře je ponechána svému osudu a rozmaru štěstěny v bojích s místní novou mocí bolševiků.
Německo je v časném létě 1918 definitivně poraženo a vystaveno na milost a nemilost vítězům. Zrádce Karel I. Habsburský sice na mírové konferenci ve Versailles nesedí po jejich boku, ale dál vládne, samozřejmě za podmínek nadiktovaných těmito vítězi, říši svých předků. Na světovém peněžním trhu získává potřebné úvěry, a to s částečnou garancí západních demokracií, které se mohou opřít o očekávání nebývalého rozvoje svých poválečných ekonomik. Ve vztahu vítězů války ke střední Evropě definitivně vítězí pragmatismus britského Foreign Office a všichni si uvědomují, že stabilita v Podunají je minimálně tou nejlepší ochranou proti případné infiltraci bolševické propagandy do této části Evropy.
Německá Výmarská republika jakožto nástupnický stát po poražené vilémovské monarchii je podmínkami míru neprozřetelně decimována, zejména Francie si na ní „chladí historickou žáhu“ a doslova drtí svého odvěkého soupeře na Rýně mimo jiné důsledným vymáháním nadiktovaných válečných reparací. Karel I. překračuje mentální stín všech svých předků a postupně mění svoji říši na národnostní federaci. Současně prohlubuje její ráz jakožto moderní konstituční monarchie.
Oficiální název státu je změněn na Spojené Podunají, do jehož armády je konečně přijat rodák z Braunau nad Innem, veterán z Velké války, desátník Adolf Hitler, a pomalu si zde buduje skrovnou kariéru poddůstojníka. Největší problémy má Karel už tradičně s maďarskou šlechtou, která se ukazuje jako nejkonzervativnější a nejméně pružná v přijímání vítězi vynucených státoprávních a národnostních změn. Opakovaně Vídni a světu vyhrožuje odtržením historických Zemí Koruny svatoštěpánské, ale postupně i ona pochopí, že politická stabilita ve střední Evropě a s ní přímo spojené narůstající investice západoevropských bank a koncernů do daného prostoru jsou nejjistější garancí zájmu vítězů boje o celý prostor střední Evropy.
Poválečné přehřátí americké ekonomiky a následná spekulativní mánie vyvolají na konci druhé dekády krach amerického úvěrového a burzovního systému, který kvůli transatlantické provázanosti trhů odstartuje hlubokou hospodářskou krizi také na starém kontinentě.
Její nejtěžší dopady nesou obyvatelé Výmarské republiky, jejíž ekonomika je už tak uměle podvázána poválečným mírovým diktátem. Dochází zde k politickým otřesům a k opakovaným neúspěšným pokusům o nastolení sociálně-nacionální diktatury, což nakonec přiměje západní demokracie revidovat tvrdé podmínky versailleského míru s Německem. 
Zejména Francie sníží své požadavky na válečné reparace; i do německých oblastí severně od Spojeného Podunají začínají proudit zahraniční investice. Sociální i politická situace zde se postupně uklidňuje.
Po několika letech odezní také výše zmíněná velká hospodářská krize a celý transatlantický prostor včetně ve Velké válce poraženého Německa se nadechne k ekonomickému rozmachu. Sovětský experiment na území bývalé Ruské říše přinese do této nejvýchodnější výspy křesťanského evropanství vedle řady vln mocenských represí také postupnou industrializaci, i zde takto proběhne průmyslová revoluce se všemi sociálními a politickými dopady.
Sovětská moc, přestože se ideologicky prezentuje jako nejpokrokovější společenské zřízení, je fakticky politickou diktaturou a metodami vlády se příliš neliší od bývalého carského samoděržaví, což Evropané chápou, protože si neumějí představit, jak jinak obrovské, pologramotné sibiřské říši vládnout. Sklon Kremlu k expanzionismu ale současně naráží směrem na západ už v první linii na politicky homogenní středoevropskou velmoc Spojeného Podunají. Její nejen vnitropolitický vývoj, ale také vnější bezpečnost navíc pozorně sledují západoevropské velmoci i USA minimálně proto, že jejich banky a koncerny zde v letech od Velké války už nainvestovaly skutečně významné prostředky.
Sovětské Rusko, které řeší své vnitřní nemalé problémy ekonomické, ideologické i politické, si na expanzi do střední a západní Evropy proto netroufá. Kdesi v nebi geopolitických géniů se po celou dobu usmívá František Palacký. Vždyť to, před čím varoval v polovině 19. století, totiž že se v případě rozpadu habsburského soustátí celý prostor mezi Německem a Ruskem přemění jen a pouze v kolbiště vzájemných bojů a politických zápasů mezi těmito dvěma velkými evropskými národy, nenastalo. Spojené Podunají, moderní, multijazyková konstituční monarchie sehrává celoevropskou stabilizační roli, přesně takovou, kterou jí český obrozenecký politik ve své době předpověděl.
Autor je pedagogem VŠE v Praze.
