Díky, Barťáku! Jediný Čech, který viděl i čelem a z Východu dokázal udělat cool místo
„Bílým šátkem mává, kdo se loučí…“ úvodní verše básně Jaroslava Seiferta o návratech domů a nových začátcích znějí v hlavě autorce následujícího textu, když opouští po filmovém festivalu Karlovy Vary. Letos budou mít zvlášť silný podtext. Práve dnes se lidé veřejně loučí s Jiřím Bartoškou v pražském Rudolfinu.
Poprvé jsem tam zavítala v roce 1998; to měl Jiří Bartoška ještě docela tmavé vlasy. Havranpírko! Byl to jeho pátý ročník v roli hlavy celé té trachtace, která potřebovala po normalizační zatuchlosti a obročním střídání s přehlídkou převážně socialistické kinematografie v sovětské Moskvě chytit druhý dech. Šarmantní divadelní, filmový a televizní herec a dabér – stejně jako já děčínský rodák, tudíž sympatie z mé strany byly okamžité a odvěké – tehdy potřeboval s pomocí umělecké ředitelky Evy Zaoralové dostat na kolonádu hollywoodský šmrnc.
Vydatně mu s tím pomáhal jeho zámořský kamarád Miloš Forman, o jehož nekompromisních telefonátech majiteli dvou Oscarů Michaelu Douglasovi kolují legendy: „Prosím tě, mám kamaráda, jmenuje se Barťák, má festival, je to v Čechách v červenci. Přijedeš, viď? Tak fajn, díky!“
Někdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, kterou brzy po seznámení oslovoval Madlenko, pro něj do Varů získala srovnatelně věhlasnou hvězdu Roberta Redforda… Pak už se slavní festivaloví hosté ráčili dostavovat sami a v hojném počtu, protože šeptanda v kalifornských filmových studiích hodnotila „východoevropský“ filmový festival jako přátelské cool místo plné batůžkářů, zeleně a dobrých bijáků.
Diváci i Travolta na větvi
Kdo všechno přijel? „Leonardo DiCaprio byl ve Varech s babičkou a dědou a nikdo si ho v podstatě nevšímal. Dnes je to jeden z nejlepších herců na světě,“ vzpomínal samotný Jiří Bartoška v jednom ze svých rozhovorů pro můj domovský týdeník Reflex. „V roce 1999 přijel Woody Harrelson a za rok se objevil znovu. Volal sám, atmosférou byl nadšený. John Travolta v roce 2013 nevěřil vlastním očím, když viděl, co se dělo v letním kině při promítání Horečky sobotní noci. Lidé tam viseli na stromech, jen aby ho spatřili…
A když tady byl Gregory Peck, který byl strašně milý, říkal jsem mu, že dabuju do češtiny jeho filmy. On na mě, chudák, chvíli koukal a říkal, že bohužel nedaboval ani jeden můj film. A tak jsem si u toho představoval, jak dabuje některý z mých starých filmů, třeba z toho pravěku,“ vyprávěl Bartoška.
Sama jsem, už jako redaktorka Festivalového deníku, na vlastní oči viděla rozdováděného Judea Lawa roku 2010 tančit a zpívat u mikrofonu ve varské vinárně Bokovka. Můj tehdejší redakční kolega Honza Dědek zpovídal skoro ještě puberťačky Keiru Knightleyovou i Scarlett Johanssonovou, křehká Ellen Page (dnes už Elliot Page) nám přímo u kávovaru v redakci Festivalového deníku v srdci brutalistního hotelu Thermal vyprávěla, že přijela s krosnou a z Puppu míří do transylvánských hor… A všechny je sem dostal Barťák.
Pokleknutí Richarda Gerea
Nemyslete si, Barťák jsme mu při našich letmých setkáních neříkali – pro nás „mlaďochy“ to byl pan prezident. Náš tehdejší vztah k tomu reprezentativnímu, okouzlujícímu kuřákovi, který nám tykal a i při letmém setkání v chodbách Thermalu či Puppu se často poptal, jak nám jde práce od ruky, asi nejlépe vystihuje gesto Richarda Gerea, který před ním před deseti lety za účasti více než dvanáctisethlavého publika ve Velkém sále rovnou poklekl.
Ovšem slova „Díky, Barťák“ stávala na hrnečcích, které nám, kdo jsme se podíleli na chodu festivalu (měla jsem tu čest tucet let), po skončení každého ročníku přistály na stole. Hrnek byl pokaždé jiný, s vizuálem daného ročníku festivalu z dílny grafického Studia Najbrt a s rukou psaným vzkazem. Teď při čtení textů pro karlovarské číslo e15 magazínu popíjím černý čaj z toho nejpěknějšího, s Barťákem v odstínech šedé a s brýlemi na očích, nikoli na čele, jak je nosíval obvykle – je to jediný Čech, který dokáže vidět čelem, smávali jsme se s láskou.
Připíjím panu doživotnímu prezidentovi nahoru. On dobře ví, že jeho nástupci, kteří na festivalu jen o pár roků dřív než já začínali jakožto cinefilové-batůžkáři rovněž s nadšením brigádničit a dnes zastávají funkce výkonného ředitele (Kryštof Mucha), uměleckého ředitele (Karel Och) a vedoucího produkce (Petr Lintimer), v započatém díle skvěle zvládnou pokračovat. A Jiří Bartoška si bude moci dát čouda na obláčku a být tím pánembohem jako ve Strachově pohádce Anděl Páně – jenže teď už doopravdy a nafurt.
