Havel byl můj nejlepší šéf, Zemana jsem se zřekl, říká signatář Charty 77 Jan Šolc

Chartista Jan Šolc

Chartista Jan Šolc Zdroj: profimedia.cz

Chartista Jan Šolc
Chartista Jan Šolc
Jan Šolc a Ivan Gabal
Jan Šolc
5
Fotogalerie

Když přijely sovětské tanky, vzbudili ho brzy ráno sousedé. „Vojákům politrukové vštěpovali, že jedou zachraňovat socialismus, ale když sem přijeli, nikdo zachránit nepotřeboval. Lidi lezli na tanky a malovali na ně hákové kříže,“ vzpomíná na srpen roku 1968 v Liberci devětasedmdesátiletý chartista a liberecký patriot Jan Šolc. Ten se později stal poslancem Federálního shromáždění, mluvčím Občanského fóra i šéfem odboru vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta Václava Havla.

Příběh Jana Šolce by vydal na román. Dětství prožil na předměstí Prahy, s pousmáním říká, že je starší než druhá světová válka, protože se narodil deset měsíců před jejím začátkem. Jeho otec byl lékařem. „Když táta 5. května 1945 zjistil, že propuklo Pražské povstání, utíkal do sklepa, kde si sundal bílý plášť a běžel k mlýnu, odkud jel nákladní automobil do Prahy na pomoc rozhlasu. Po cestě je zastavil motocyklista, který potřeboval, aby se s ním otec vrátil zpátky k nám, protože to mělo být nárazníkové místo,“ vzpomíná signatář Charty 77.

Nákladní auto, ve kterém otec pana Šolce původně jel, dostalo na kraji Prahy zásah pancéřovou pěstí. „Táta, když se to dozvěděl, si chvíli promýšlel, jaké budou jeho další kroky. Nakonec se rozhodl, že by rád změnil místo. Tak jel do Prahy za generálem Kutlvašrem, který mu řekl, že ho potřebuje na severu a táta si vybral maminčin oblíbený Liberec,“ vysvětluje, jak se rodina přestěhovala do města u řeky Nisy, kde v té době vládl jakýsi sovětský podplukovník, takže se Šolc starší hodil mimo jiné k tomu, aby ve městě vyrovnal přesilu Sovětského svazu.

Do událostí kolem okupace se pan Šolc, který v té době už učil na základní škole a dálkově studoval, dostal až těsně před jednadvacátým srpnem. V den příjezdu okupačních vojsk zaklepali na jeho byt sousedé a brzy ráno ho probudili. „Liberec bylo první velké město, jímž okupační vojska projížděla. Bydleli jsme na jeho okraji a ten den nejezdily tramvaje, takže jsme šli pěšky do centra. Vojáci jeli od Frýdlantu a Rusové nevěděli, co mají dělat, protože jim sovětští politrukové celou dobu vštěpovali, že jedou zachraňovat socialismus, ale když sem pak přijeli, nikdo zachránit nepotřeboval. Lidi lezli na tanky a malovali na ně hákové kříže,“ vzpomíná.

Doprostřed náměstí vedení okupačních vojsk postavilo devatenáctiletého kluka, který stál u radnice, a třicet lidí okolo na něj křičelo. Nikdo tam tehdy neuměl rusky.

Nebezpečné byly i tanky, které projížděly městem. Jeden z nich srazil podloubí domu na náměstí Bojovníků za mír (dnešní náměstí Dr. E. Beneše - pozn. aut.) a tak vznikla asi nejslavnější liberecká fotografie.

„My jsme vlastně nezažili přímo ten náraz, ale stáli jsme na tom náměstí v sutinách, které byly všude kolem, a vedle nás se objevil herec Jan Tříska. A byl tam s ním jeden muž, kterého jsme neznali. Tříska kolem sebe pořád plival a nadával a ten jeho přítel se tak jako usmíval, ale moc nemluvil. V tu dobu tam projížděli tanky a na jeden z nich najednou letěl nějaký kus dřeva, a jak byl ten tankista ve věži, tak se tak strašně vylekal, že okolo sebe začal střílet,“ popisuje Šolc.

Kulometčík měl pravděpodobně slepé náboje, ale to v tu chvíli nikdo nevěděl. Celé náměstí si lehlo na zem a pan Šolc s manželkou, hercem Třískou a jeho tichým přítelem se plazili do průjezdu, odkud k nim vyběhl nějaký člověk, který je ukryl u sebe ve sklepě, aby je Sověti nenašli. Mlčenlivý muž se šel podívat na náměstí, jestli jsou všichni v pořádku. „Byl to Václav Havel,“ říká Šolc.

KSČ, do níž vstoupil na jaře roku 1968, upustil po rezignaci Alexandra Dubčeka. Byl prohlášen za antisovětský a antisocialistický živel a dalších dvacet let strávil jako montér a betonář. Mezitím stihl podepsat Chartu 77.

Rok 1989 ho zastihl na montážích. „Poslal jsem kluky domů na víkend a jednou, když jsem tam sám pracoval, přišel na lešení hlídač a dal mi telegram. Stálo tam, že rozhodnutím Občanského fóra Liberec a Jablonec jsem doporučen do Federálního shromáždění. Jel jsem do hospody, kde jsem si dal láhev vína a přemýšlel, jaký asi budu poslanec. Vždyť jsem nic neuměl,“ vzpomíná Šolc, který se nakonec dostal i do branného výboru, což je paradoxní, protože do jeho kompetencí spadala i Vojenská kontrarozvědka, která mu často znepříjemňovala život během základní vojenské služby.

Po práci ve Federálním shromáždění se bývalý mluvčí Občanského fóra vrátil do Liberce, kde učil etiku na vysoké škole. „A pak přišla nabídka, že bych mohl vést odbor vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta Václava Havla. Moje hlavní práce byla ta, že jsem objížděl místa, kam prezident třeba nemohl dorazit, a mluvil jsem za něj, což bylo pro lidi zklamání, protože čekali Havla a přijel úředník. Byly to ale krásné čtyři roky,“ popisuje Šolc, jemuž se objeví úsměv na rtech při každé zmínce o prvním českém prezidentovi. Říká o něm, že byl jeho „nejlepší šéf“.

Když pak jednou s Havlem přespávali v hotelu, začal se s ním bavit o dávném setkání v Liberci. „To byl nejkrásnější večer, který jsem na cestách zažil. Lidé chodili a nosili účtenky a jídelní lístky a Havel to všechno podepisoval a já se s ním začal bavit o tom libereckém příběhu,“ vzpomíná držitel ocenění Osobnost libereckého kraje.

Jan Šolc měl po Sametové revoluci výborný vztah i se současným prezidentem Milošem Zemanem. „Byl to můj velký kamarád, vystupovali jsme spolu v Semaforu v jedné skeči, kam nás zval Jiří Suchý. Miloš byl skvělý, byl samý bonmot a dokázal bavit všechny lidi okolo. Na rozdíl od Klause uměl dělat show. Navíc ho jako ekonoma každý uznával. Já dnes ale říkám, že Miloš je bývalý kamarád,“ říká. Prezident je podle něj ve fázi zhoubného narcismu.

Přátelství Jana Šolce a Miloše Zemana prý skončilo, když zemřel někdejší izraelský premiér Šimon Peres. Prezident se tehdy místo jeho pohřbu zúčastnil konference Dialog civilizací na ostrově Rhodos. „Sjel se tam celý svět, ale omluvil se a jel k Jakuninovi na Rhodos. To jsou věci, které nepotřebují další komentář. Zemana jsem se pak veřejně zřekl. Už se nevídáme. Ale kdyby mu bylo zle a nestačil mu ten jeho plat, tak vždycky jako kamarád přispěchám s husou a slivovicí,“ říká liberecký patriot a začíná mluvit o současné politice.

Spíš ho rozčiluje: „Mám na lidi hrozný vztek, hlavně na dvě starší generace. Vadí mi, jak se bojí a jsou nejistí. A když se ptají, co mají dělat, tak já jim dám pár adres. Webové stránky, které mají číst a dívat se na ně, aby vnímali fakta a ne nějaké dezinformace. Já se chci ve svých osmdesáti letech věnovat hlavně mládeži. A když se mě ptají, jaká je, tak říkám, že jiná.

Události roku 1968 si připomeňte prostřednictvím speciálu serveru info.cz >>>

Narodila se do svobody a už nemá strach. Má různé výkyvy, ale když se k ní mluví pravdivě, tak vám všechno řekne a naslouchá,“ je přesvědčený emeritní učitel.

Jan Šolc
Narodil se v roce 1938 v Praze. Po druhé válce se společně s rodinou přestěhoval do Liberce, který mu přirostl k srdci a žije tam dodnes. Během své bohaté kariéry byl učitelem, montérem, poslancem Federálního shromáždění, mluvčím Občanského fóra i šéfem odboru vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta Václava Havla. Je signatářem Charty 77. Na podzim mu vyjde kniha pamětí, kterou nazval Žít v Liberci.