V dohodě, kterou ODS a HZDS uzavřely rovněž v Bratislavě, se už mimo jiné počítalo s tím, že po vytvoření dvou samostatných států by poslanci zvolení do Federálního shromáždění přešli do národních rad a tam tvořili takzvanou druhou komoru. Události šly rychlým tempem vpřed.
Hned koncem týdne se konala volba hlavy státu a jediný kandidát na úřad prezidenta ČSFR – Václav Havel – navržený poslaneckým klubem ODS, nebyl zvolen. A to ani ve druhém kole tajné volby, kdy potřeboval získat nadpoloviční většinu všech poslanců ve všech třech komorách parlamentu.
To, čím byl vzduch v republice prosycen už několik týdnů, se stalo skutečností. Ve druhém kole zablokovala Havlovi cestu k úřadu slovenská část Sněmovny národů, kde obdržel jen osmnáct hlasů. Slovenští poslanci dali jasně najevo, že Václav Havel jako prezident společného státu je pro ně nepřijatelný.
Lidé volbu bedlivě sledovali a dali najevo roztrpčení. Vytvořili uličku před Federálním shromážděním a poslance odcházející z budovy vyprovázeli hvízdáním i pokřiky Slováci, jděte domů. Potlesku se dočkali jen zákonodárci ODS.
„Nezvolení Václava Havla prezidentem ČSFR je dalším krokem k rozdělení státu,“ prohlásil místopředseda federální vlády a místopředseda ODS Miroslav Macek. Odhadl, že není možné, aby byl Havel ve stávajícím parlamentu znovu zvolen. Přesto oznámil, že ODS bude Havla navrhovat i do případného třetího kola, pokud on sám kandidaturu přijme.
Schůze Federálního shromáždění byla přerušena do 16. července, kdy se měla konat nová prezidentská volba. Pokud by hlava státu nebyla zvolena, měly se volby opakovat podle týchž zásad až do 5. října. Havel mohl opět kandidovat až v případné třetí dvoukolové volbě. Sám však zamýšlenou proceduru rázně utnul. Federálnímu shromáždění oznámil, že dne 20. července v osmnáct hodin odstupuje z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky.
Svoje rozhodnutí zdůvodnil v televizním projevu: „K tomuto kroku jsem se rozhodl po zralé úvaze a vedlo mne k němu zjištění, že závazky vyplývající ze slibu věrnosti ČSFR a její ústavě nemohu už nadále plnit způsobem, který by byl v souladu s mým založením, přesvědčením a svědomím. Pokusem o důsledné plnění tohoto slibu bych se mohl stát dokonce překážkou rozsáhlých změn naší státnosti, k nimž naše země po posledních parlamentních volbách směřuje, a emancipačních snah Slovenské republiky, jejichž politickým výrazem je i Deklarace o svrchovanosti přijatá Slovenskou národní radou. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv.“
Tehdejší ministr vnitra Jan Ruml vzpomíná, že byť si hned při prvních povolebních jednáních uvědomil, že na záchranu federace je pozdě, fakticky to vzal na vědomí právě až v okamžiku, kdy Pražský hrad opustil Václav Havel. Přesto si neuměl představit, že vznikne samostatné Česko a Slovensko: „První indicie o tom, že společný stát bude mít potíže, jsem zaznamenal ještě jako federální ministr vnitra na jaře 1992. Tehdy jsem zjistil, že mi federální složky na Slovensku vypověděly poslušnost.“ Ano, dokonce se tam už tenkrát objevily slovenské kameny s názvem Slovenská republika.
Na shledanou v lepších časech, popřál prezident
S občany společného státu se prezident Václav Havel definitivně rozloučil v pravidelném rozhlasovém pořadu Hovory z Lán. Zdůraznil v nich, že podle jeho názoru abdikací pomohl k pročištění vzduchu, k pojmenování věcí a popřel, že by rezignoval pod nějakým bezprostředním dojmem z přijetí deklarace samostatnosti, kterou přijala Slovenská národní rada.
„Já jsem opravdu udělal, myslím, dost pro existenci našeho společného státu. Trošku mě překvapuje, když ti, kteří po celou dobu všelijak toto mé státotvorné úsilí kritizovali, teď najednou říkají, že bořím společný stát, ve chvíli, kdy opravdu už není v možnostech stát nějakým způsobem zachraňovat. Jsem realista a vidím existující politický pohyb, nemám klapky a očích a musím vzít tuto realitu na vědomí, vyvodit z ní důsledky,“ prohlásil.
„Jak víte, v počátcích jsem vícekrát řekl, že to své prezidentování chápu jako dočasný úkol, který na sebe beru. Je mi také občas vyčítáno, že jsem pořád říkal, že je to dočasně, a pořád setrvával a dokonce dál se nechal volit, ač neúspěšně. Pokud jsem dál a dál setrvával a i do budoucna míním setrvávat v politice, tak je to především a hlavně proto, že reaguji na tlak, který mí spoluobčané na mě vykonávají,“ vysvětloval.
Jak volil parlament
V opakované volbě se pro zvolení Václava Havla vyslovilo osmdesát poslanců Sněmovny lidu (bylo třeba 76), 45 poslanců české části Sněmovny národů (stačilo 38) a 18 poslanců slovenské části téže sněmovny. Druhé kolo hlasování ukázalo ještě větší nesouhlas slovenské časti Sněmovny národů. Potřebný počet hlasů – tři pětiny – nezískal při prvním kole ani ve Sněmovně lidu, kde se pro jeho kandidaturu vyslovilo 79 poslanců, zatímco třeba bylo 90 hlasů. Jedinou komorou, která v prvním kole volby prezidenta Havla podpořila, byla česká část Sněmovny národů se 47 hlasy pro, tedy o pouhé dva více, než bylo třeba. Podle ústavy Havel nadále zůstal prezidentem ČSFR a mandát mohl zastávat až do 5. října 1992.
Kabinet premiéra Jana Stráského
(červenec 1992) Horní řada zleva: ministr zahraničních věcí Jozef Moravčík (HZDS), ministr obrany generálporučík Imrich Andrejčák (nezávislý, nominován HZDS), ministr vnitra Petr Čermák (ODS), ministr financí Jan Klak (ODS), ministr hospodářství Jaroslav Kubečka (HZDS), pověřený rovněž řízením ministerstva pro strategické plánování Dolní řada zleva: místopředseda pověřený legislativní činností Milan Čič (HZDS), pověřený rovněž řízením ministerstva pro hospodářskou soutěž, první místopředseda Rudolf Filkus (HZDS), pověřený rovněž řízením ministerstva kontroly, prezident Václav Havel, premiér Jan Stráský (ODS), který je pověřen i řízením ministerstva zahraničního obchodu, místopředseda Miroslav Macek (ODS), pověřený rovněž řízením ministerstva práce a sociálních věcí a Federálního výboru pro životní prostředí, místopředseda Antonín Baudyš (KDU-ČSL), pověřený také řízením ministerstva dopravy a ministerstva spojů
