Navrhované nové pravomoci Vojenského zpravodajství umožňují velké zásahy do ústavních svobod bez jasné kontroly.
S tím, jak se díky technologiím rozšiřují nejrůznější druhy komunikace a dochází k propojování jednotlivých komunikačních sítí, vzniká čím dál větší nebezpečí neoprávněného průniku do kyberprostoru. Problém se netýká pouze firem či jednotlivých osob, ale může mít i závažné důsledky pro bezpečnost státu.
Povinností státu je občany před takovými útoky chránit. Problém nastává, když pod záminkou takové ochrany získávají speciální složky státu pravomoci, které se mohou hravě obrátit i proti těm, které mají chránit. Nastává situace, kdy začne jeden veřejný zájem kolidovat s jiným – v tomto případě s ústavně zajištěnými právy.
Přesně to se týká návrhů novel zákonů o zpravodajských službách a Vojenském zpravodajství, jimiž se právě zabývají poslanci a které mají reagovat na zákon o kybernetické bezpečnosti. Problém je v tom, že některé státní orgány jsou již dnes vybaveny technickými prostředky určenými k ochraně českého kyberprostoru.
Použití těchto prostředků v případě zásahu do ústavou chráněných základních práv podléhá schválení nezávislého soudu. A nyní by tedy měly také tajné služby disponovat prostředky určenými k aktivní obraně v kyberprostoru a příslušnými pravomocemi. Jejich činnost ale schvaluje vláda. A zmíněné návrhy zákonů nijak nedefinují rozdělení pravomocí mezi tyto dvě oblasti.
Zcela vágní vymezení konkrétních prostředků v návrzích musí nutně budit znepokojení. Vláda to zdůvodňuje tím, že je není možné blíže popisovat kvůli tomu, aby se neprozradilo, jakými prostředky tajné služby disponují. Jenomže to zní jako výmluva a alibismus. Určitě by nebyl problém typově tyto prostředky popsat, aniž by musel zákon uvádět nějaké jasné specifikace jednotlivých technických nástrojů.
Tím spíše, že novely počítají s pravomocemi tajných služeb, jež jim umožní zřídit si v rámci sítí komunikačních operátorů vlastní tajné rozhraní pro připojení vlastních technických prostředků kybernetické obrany. Tím vzniká situace, která umožňuje zpravodajským službám nejen monitorovat obsah komunikace, nýbrž i aktivně vstupovat do přenosu dat, a to vše bez vědomí operátora, natož jeho klienta.
Lze si přitom představit, že zpravodajské služby mohou v rámci deklarovaného účelu ochrany kyberprostoru data i různě pozměňovat, přesměrovávat a podobně. Přitom není jasné, u kterých z těchto případů půjde o oprávnění, k němuž potřebují souhlas soudu, protože jde o zásah do ústavních práv, a kde naopak takový souhlas potřeba není.
Navíc není jasné, pokud půjde o zařízení způsobilé monitorovat nejen metadata, nýbrž i samotný obsah komunikace, kdo a určí, kdy nastává okamžik, v němž musí zpravodajské služby požádat o povolení k monitorování obsahu zpráv, a jak s těmito údaji smějí dále naložit.
Česká advokátní komora přijala k novelám silně odmítavé stanovisko, v němž připomíná citát Benjamina Franklina – kdo vymění svobodu za trochu bezpečí, ten si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí. Je to přesné. Doufejme, že tuto zásadu budou mít na paměti i zákonodárci, až o nových pravidlech pro Vojenské zpravodajství budou rozhodovat.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
