Česko je jediným územím někdejšího Rakouska-Uherska, jehož obyvatelé nadále platí korunou. A to již sto let. První československý ministr financí Alois Rašín se samostatnou měnou spojoval i nemalé ekonomické ambice, jejichž plnění se ale neobešlo bez potíží. Přesto politici do české veřejné sféry opakovaně vracejí snění o úspěších prvních republiky.
Přání, aby země hrála o něco významnější roli, provázelo i měnovou odluku Československa od rozvalin mocnářství drcených poválečnou inflací.
Cestu k československé měně před sto lety odsouhlasilo na Rašínův návrh Národní shromáždění. V noci na 26. února už hranice republiky uzavřela armáda a začala veškeré oběživo konfiskovat kvůli kolkování. „Rašín byl mistr svého oboru. Vymyslel kolkování starých platidel a vůbec poprvé v historii něco podobného provedl. Označil jen polovinu bankovek, druhou vzal jako zúročitelnou půjčku a nechal ji v sejfech státu,“ říká historička z Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové Věra Němečková. „Rašín vnímal měnu až mysticky, viděl v jejím nastolení sám smysl revolučního převratu. Kde dřív šustily tisícové bankovky, tam teď stačilo pár mincí; lidé si začali nové měny vážit,“ doplňuje spisovatel a scenárista Pavel Kosatík.
Nová československá koruna měla podle rašínovských ideálů ztělesněných heslem „pracovat a šetřit“ patřit k tvrdým měnám. Svou pevnost však odvozovala od faktorů, které lze podle Antonie Doležalové z Institutu ekonomických studií FSV UK vnímat problematicky. „Československá měna vznikla způsobem, který budí ještě dnes úžas. Zpočátku se koruna skutečně zdála být silnější než okolní měny. Ale za to vděčila spekulantům.
Když ti ji po pár měsících opustili, udržoval její hodnotu stát masivními státními intervencemi, za které utratil téměř celý poklad republiky. Koruna se navíc nikdy nestala hlavní středoevropskou měnou a Praha nebyla sídlem středoevropské burzy,“ připomíná Doležalová. Krátce po reformě dosahovala inflace dvouciferných hodnot. V roce 1922 se Rašín v přednášce pro Českou národohospodářskou společnost jasně vyslovil ve prospěch deflace, tedy jevu, který v ekonomických dějinách nebývá příliš častý. 
Ten se povedlo přivolat poměrně záhy. Kupní síla koruny vzrostla, historici ale připomínají řadu vedlejších efektů takového kroku. Ještě téhož roku například mzdy poklesly až o třetinu, platy o desetinu. Desítky procent umazaly ceny. „Tvrdá deflační politika, kterou Rašín prosazoval, vyvolávala radost spotřebitelů z nízkých cen, ale zruinovala československý průmyslový export. Ten poklesl na polovinu, což ztrojnásobilo počet nezaměstnaných,“ popisuje Kosatík. Ačkoliv reforma z roku 1919 vzbudila důvěru k nové státní měně, Rašínovy ideály a představy Čechoslováků se stále více rozcházely.
Vychovat obyvatelstvo ke stejně asketickým ctnostem, jejichž nositelem byl i Rašín sám, se mu nepovedlo, míní Kosatík. „Rašín byl přílišným radikálem v situaci, kdy i na opačných stranách politického spektra bylo přeradikalizováno. Krajní levice svůj souboj s Rašínem nakonec vyhrála. Zlikvidovala ho. Že je Rašín radikálem přílišným, si v předvečer jeho smrti v roce 1923 myslela celá politická scéna,“ dodává spisovatel.
Hlavní výzvu rašínovskému étosu zhodnocování měny ale představovala ekonomická krize třicátých let. V roce 1929 sice zákon stanovil, že koruna československá je hodnotou rovna 44,58 miligramu zlata, politickou tendencí let příštích bylo zlaté krytí snižovat. Československé oběživo ale přece jen bylo již tehdy ve středoevropském kontextu unikátní. Peníze s korunou v názvu si jistou dobu po rozpadu mocnářství udržovaly všechny jeho osamostatněné části, postupně je však nahradily novými měnami. Koncem dvacátých let se „koruna“ udržela jen v Československu.
Její nahrazení nelze dnes vyloučit ani v Česku. Zatímco ale měnová odluka od Rakouska představovala de facto ekonomickou nutnost, otázka přijetí eura dnes platí spíš za otázku politickou.
