A přiznejme si, že český stát prostě registry, databáze a obecně elektronizaci informací dlouhodobě neumí. Možná je za tím neodolatelná temná síla výnosných čachrů, které se pak projevují na funkčnosti. Možná za to může hloupý politický imperativ českého „pangejtismu“, podle nějž každý nový ministr cupuje na kusy veškerou práci i smlouvy svých předchůdců a začíná z opačné strany od píky.
Možná je to kombinace obojího. Ale stačí si vzpomenout namátkou na problémy s padajícím registrem vozidel, nekonečné tance kolem centrálního úložiště elektronických receptů nebo na potíže exministra Drábka se systémem výplaty sociálních dávek a sKartou.
Bídné vizitky e-governmentu
Všechny tyto bídné vizitky českého e-governmentu stačí, aby vyvolaly nedůvěru ke kontrolním hlášením DPH, elektronické evidenci tržeb nebo registru bankovních účtů. Přičteme-li k tomu fakt, že zdatní hackeři a crackeři dnes vystupují na všech stranách elektronických konfliktů, bylo by namístě znervóznět i v případě, že by na ministerstvu financí seděl anděl bez jediné zájmové vazby. Což nesedí.
Rizika zneužití by u podobných elektronizačních projektů měla být bohatě vyvažována přínosy. A to především pro ty, o něž by politikům mělo jít v první řadě, tedy pro občany. To je v případě zákonů připravovaných Sobotkou a Babišem více než sporné.
Tvrzení, že se slušný člověk nemá ve společnosti prošpikované registry čeho bát, je velmi oblíbený nesmysl.
Data sesbíraná přes kontrolní hlášení či EET, stejně jako data v registru bankovních účtů pomohou výhradně státu a jeho úředníkům – usnadní jim práci a dohled. Občan-zaměstnanec z nich nebude mít nic, občan-podnikatel pocítí přítěž. Stát přinejlepším vybere nějakou kačku navíc na daních a najde o pár padouchů víc. Ten obchod prostě nevychází.
V různých obměnách zaznívá argument, že slušní lidé se ve společnosti prošpikované sledováním a registry nemají čeho bát. Je to asi nejnebezpečnější nesmysl současné veřejné debaty. Když pro nic jiného, tak minimálně proto, že dnešní vláda vyrábí mocné nástroje, s nimiž bude zacházet i vláda příští a každá další.
Definice „slušného člověka“ je v rukou toho, kdo tyto nástroje třímá, tedy politika a úředníka. Jestliže se třeba s dnešní vládou na této definici jakž takž shodneme, tak s tou příští už ani zdaleka nemusíme. Zvláště pokud uvážíme, kdo všechno je už dnes ochoten se schovávat za nálepku slušného člověka a jaké marginálie mohou jedince vyloučit mezi neslušné. V tom je zdaleka největší riziko posedlosti Sobotkova kabinetu kontrolou a sledováním.
