Z hlasování mezi 2200 signatáři Kroměřížské výzvy vzešel seznam 25 lidí, kteří by teoreticky mohli získat podporu této iniciativy v boji o Pražský hrad. Zejména tedy pokud by o ni stáli.
A pokud by se tedy rozhodli, že vůbec kandidovat chtějí. Bývalý diplomat Petr Kolář a europoslanec Jiří Pospíšil, kteří na seznamu figurují, se zúčastnili tiskové konference, kde iniciativa seznam představila, ale dokonce ani oni nevyužili tuto příležitost a kandidaturu neoznámili. Stále přinejmenším naoko váhají.
Onen seznam 25 jmen není nijak objevný. Kdo jen trochu sleduje aktivity zakladatelů výzvy kolem Michaela Kocába, dokázal by jej během pár chvil sestavit z hlavy a trefil by se tak z 80 až 90 procent. Nechybějí na něm lidé, kteří už svou kandidaturu více nebo méně silně vyloučili (Táňa Fischerová, Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík nebo předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel).
Jsou tam jména s velmi silným stranickým puncem (Jiří Pospíšil, Miroslava Němcová, Jiří Dienstbier či Zuzana Roithová). A jsou tam i taková, která seznam posouvají kamsi k recesi (Zdeněk Svěrák, Marek Eben). Celkově proto seznam neposkytuje žádnou jasnější představu o příštím prezidentovi a je těžké v něm najít nějaký hlubší smysl.
Favoritem signatářů Kroměřížské výzvy je někdo, kdo se od ní jasně distancoval. Jestli takhle nevypadá zoufalství, tak už nijak.
Ten se ztrácí ještě více při pohledu na první místo, kde figuruje pomyslný vítěz celé ankety Michal Horáček. Ten sice prezidentskou kandidaturu ještě také oficiálně neoznámil, ale vzhledem k tomu, kolik už rozdal rozhovorů a kolik už toho najezdil po mítincích a setkáních s občany, se s jeho bojem o Hrad dá celkem počítat. Jenomže tento poměrně nadějný kůň projevil na rozdíl od mnoha signatářů výzvy elementární politický instinkt a od iniciativy svého přítele Kocába se hned po jejím vyhlášení dost důrazně distancoval.
S obratností dostihového sázkaře si spočítal, že ovace úctyhodné, leč provařené intelektuální ekipy by mu dnes v tažení za prezidentstvím spíše překážely. Takže hlavním kandidátem na podporu signatářů morálně jistě hodnotné výzvy je někdo, kdo o tuto podporu v nejmenším nestojí. Jestli takhle nevypadá zoufalství, tak už nijak.
Přes všechny výtky ale není na místě se Kroměřížské výzvě jen vysmívat. Její poselství svůj smysl má, její požadavky na kvality prezidenta lze těžko zpochybnit stejně jako fakt, že za ní stojí řada slovutných mužů i žen. Smutný je ten nedostatek realismu. Ona neochota připustit, že to, co mohlo fungovat jako morální a demokratické vehikulum v devadesátých letech, v dnešní společnosti a v dnešní atmosféře prostě fungovat nemůže. Že nezvratná změna prostředí nutně vyžaduje přizpůsobení prostředků.
