Nejstarší stanicí pražského metra je Hlavní nádraží, která se začala budovat ještě v době, kdy podle plánů měla v Praze jezdit podpovrchová tramvaj. Pět měsíců poté, co se 15. března 1967 u železničního uzlu poprvé koplo do země, však československá vláda rozhodla o tom, že se v pražském podzemí objeví klasické metro. Rozestavěná stanice se však už nepředělávala, a proto je na Hlavním nádraží pro pražské metro netypické boční uspořádání nástupišť.
Důvod je jednoduchý, vozy podpovrchové tramvaje měly mít dveře na pravé straně podobně jako ty běžné (zatímco u vozů metra lze vystupovat na obě strany). Stopy po původních plánech ostatně nese i druhá stanice, která se začala rodit ještě před změnou kurzu, Muzeum na dnešní trase C, s níž stavbaři začali v květnu 1967. Ta je neobvykle prostorná, projektanti totiž navrhli, že na Muzeu vzniknou čtyři koleje pro dvě trasy, mezi kterými se mělo přestupovat přes vyvýšené patro.
Do provozu se stanice Hlavní nádraží dostala po sedmi letech od zahájení stavby, v květnu 1974, a to spolu s prvním úsekem pražského metra mezi Sokolovskou (dnes Florenc) a Kačerovem. V té době už nad ní rostla nová odbavovací hala železniční stanice architektů Josefa Dandy, Jana Bočana, Julie Trnkové, Zdeňka Rothbauera a manželů Aleny a Jana Šrámkových. Hala, jejíž podoba vzešla z architektonické soutěže pořádané začátkem 70. let, byla zcela dokončena až v roce 1979.
Hlavní nádraží je v síti pražského metra netypické zejména svými bočními nástupišti, není ale jedinou takto koncipovanou ze 61 stanic. Podobné řešení zvolili projektanti na první trase v případě Vyšehradu (původně Gottwaldova), kde jiný způsob ani nepřipadal v úvahu kvůli tomu, že leží těsně u výjezdu z Nuselského mostu. Boční nástupiště pak mají i některé stanice na koncích nejnovějších úseků metra (Střížkov a Prosek na trase C, Černý Most na trase B a Nemocnice Motol na trase A).
Vedle netradičního řešení nástupišť, které často komplikuje přestupy lidem, kteří si v metru spletou směr, se Hlavní nádraží vyznačuje ještě jednou zvláštností. Tunel mezi touto stanicí a Muzeem je vůbec nejkratším úsekem pražského podzemky, měří jen 425 metrů. Podle přepravního průzkumu z listopadu 2015 projde ve všední den Hlavním nádražím 75 121 cestujících (pro srovnání, nejvytíženější nepřestupní stanicí je I. P. Pavlova, také na trase C, kterou využívá 102 379 cestujících).
Vedení trasy podzemní dráhy kolem nejdůležitějšího pražského železničního uzlu se objevovalo už v plánech na výstavbu metra z meziválečného období. A je to logické vzhledem k významu, který Hlavní nádraží dodnes má. Historie úvah o přesunutí dopravy v Praze do podzemí je přitom ještě starší, nápad poprvé přednesl majitel pražského železářství Ladislav Rott v roce 1898. Jeho návrh, podobně jako idea městského inženýra Bohuslava Vondráčka z roku 1912 na podzemní tramvaj, se ale realizace nedočkal.
Podobně dopadly i návrhy z 20. a 30. let, ačkoli začátkem 40. let, tedy již za protektorátu, byly plány na vybudování trojice tras pražského metra v pokročilém stádiu příprav. V dekádách po konci války však začala být dopravní situace v centru Prahy neúnosná a další odkládání jejího řešení nebylo možné. V červnu 1965 vláda nakonec schválila realizaci projektu podpovrchové tramvaje, ve výhledu se uvažovalo s přestavbou na klasickou podzemní dráhu.
V lednu 1966 tak v centru města začaly přípravné práce a na které na jaře dalšího roku se už stavěly první dvě stanice. V srpnu 1967 ale vláda rozhodla o stavbě metra bez mezietapy s podpovrchovou tramvají a plány se musely předělat. Za necelých sedm let byl hotov první úsek na lince C, po druhé trase A začaly jezdit vlaky v roce 1978, třetí trasa B se rozjela v roce 1985. S nejnovější částí "áčka" otevřenou na jaře 2015 má nyní metro 61 stanic a měří 65,6 kilometru.
