Pohřeb prezidenta-zakladatele T. G. Masaryka, ke kterému bývá Havel pro své renomé přirovnáván, probíhal v předvečer druhé světové války. Obavy z hitlerovského Německa přerůstaly v pocit ohrožení a pohřeb státníka proto připomínal vojenskou přehlídku. Smuteční průvod z Pražského hradu na Wilsonovo nádraží osobně vedl šéf ozbrojených složek generál Syrový, doprovázelo ho jezdectvo, pět praporů pěchoty, 16 děl a 160 letounů. Příchuť blížící se války měl i jazyk novinářů. „Velkolepá přehlídka kázně a síly Československa“ a „Den posledního holdu symbolem jednoty republiky“ hlásaly 22. září 1937 titulky Národních listů.
Z Wilsonova nádraží odvezl Masarykovu rakev vlak do Lán, kde byl ještě téhož dne pohřben. Ve srovnání s Havlem, na jehož pohřeb přijede šestnáct prezidentů a řada premiérů, byla mezinárodní účast na pohřbu TGM skromná: nejvyššími státníky byli premiéři Jugoslávie a Rumunska. Za Británii a Francii, velké spojence meziválečného Československa, přiletěli pouze ministři.
Hácha neměl ani parte
Státního pohřbu se vůbec nedočkal nešťastný protektorátní prezident Emil Hácha. Poválečnou vládou byl pasován na prvního „zrádce mladé republiky“ a rodina dokonce nesměla vystavit ani jeho parte. Ač nebyl prezidentem, vojenský pohřeb s poctami měl 13. března 1948 první ministr zahraničí Jan Masaryk. Jeho odchod ale odrážel nástup komunismu: lafetu s rakví táhl z pantheonu Národního muzea „traktor s posádkou samopalníků“, píše dobové Rudé právo.
Odpůrce komunistického puče Jan Masaryk byl pohřben vedle svého otce v Lánech. Když o několik měsíců později zemřel prezident Edvard Beneš, vláda Klementa Gottwalda se obávala, že protikomunistická část veřejnosti využije příležitost ke státnímu převratu. Průvod doprovázely tisíce ozbrojených milicionářů a Rudé právo psalo o pohřbu v duchu „Nedopustíme, aby naše cesta k socialismu byla mařena reakcí“. Snahy „reakčních zrádců a sudetských Němců“ ale byly zmařeny, Beneš byl pohřben 10. září 1948 v Sezimově Ústí.
Gottwaldovi přijeli hosté z Východu
Zatímco pohřeb Václava Havla symbolicky spojí státníky z Východu i Západu, smuteční průvod za prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda v roce 1953 odrážel studenou válku – přijeli jen zástupci tábora Varšavské smlouvy.
Nejvyššími „šaržemi“ tu byli komunističtí předáci z Polska a Bulharska Bolesław Bierut a Todor Živkov, Sovětský svaz poslal ministra obrany N. A. Bulganina a Čína šéfa své diplomacie Ču En-laje. Gottwaldovo tělo bylo po průjezdu hlavním městem uloženo na vrchu Vítkov.
Státní pohřeb s poctami měl i Antonín Zápotocký, nedočkali se ho však Antonín Novotný a Gustáv Husák. Oba prezidenti měli tu smůlu, že se za jejich života změnily poměry: Novotný přišel za Pražského jara o všechny funkce, Husák zase umřel až po pádu komunismu v roce 1991. Posledním pompézním pohřbem tedy zůstává rozloučení s generálem Ludvíkem Svobodou v září 1979.
