I filharmonici odložili svoje housle, violoncella a klarinety a stojí na nohou. Do naprostého ticha pak sálem katedrály mohutně zazní jediným hlasem: „Svatý Václave, vévodo České země. “ Za doprovodu varhan se svatým Vítem nese gregoriánský chorál. V tu chvíli běhá mráz po zádech. Kvůli tomuhle okamžiku stálo za to být uvnitř katedrály svatého Víta na pohřbu Václava Havla.
Další takový okamžik, který se člověku vryje do paměti zřejmě nadosmrti, přichází o chvíli později. Zrovna domluvil biskup Václav Malý, filharmonici vedení Jiřím Bělohlávkem berou do rukou nástroje. Zazní první tóny a české hymny, všichni opět stojí. Vtom se náhle ozve dunivý zvuk, a pak znovu a znovu: bum, bum, bum… Notoricky známá slova Kde domov můj se nesou za zvuků dunivé kanonády. To dělostřelci na Petříně právě vypálili poslední salvu na rozloučenou.
Co v televizi vidět nebylo
Ano, projevy státníků byly jistě zajímavé. Popravdě řečeno si je ale více užili lidé, kteří stáli venku na druhém nádvoří Pražského hradu nebo sledovali rekviem za Václava Havla na televizních obrazovkách. Na zaprášeném kůru vyhrazeném pro píšící reportéry nebylo bohužel rozumět ani krátkému čtení z knihy Jób v podání očividně pohnutého Josefa Abrháma, který ztvárnil hlavní postavu kancléře Riegra v Havlově filmu Odcházení. Ani Davida Camerona, manžele Clintonovy nebo Nicolase Sarkozyho nebylo v katedrále zezadu z novinářského bidýlka skoro vidět – na to by člověk potřeboval dalekohled.
V čem byl zážitek z nitra katedrály jedinečný a ničím nenahraditelný byl tedy především zážitek hudby. Organizátoři udělali dobře, že z dvouhodinového obřadu dali tak velký prostor skvělému orchestru. Dvořákovo smuteční Rekviem vede přes táhlé, ponuré smyčcové tóny, pak ale zní vítězoslavné Händelovo „Aleluja“, které vrací naději. Pravdu měl přítomný Lech Walesa, když řekl, že hudba byla krásná, a že jí mohlo být více. Kdyby nebylo tak zima. Pravdu měl i v tom druhém.
Na pohřbu někdejšího českého a československého prezidenta samozřejmě nechyběla slovenská politická reprezentace
Pokoj s tebou
Hezká chvíle nastala také těsně před svatým přijímáním, kdy arcibiskup Dominik Duka sloužící mši vyzval přítomné „pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Bylo hezké vidět světové lídry politiky a herce a „máničky“, jak si podávají ruce se slovy „pokoj s tebou“. I někteří novináři na kůru se přidali. V tuhle chvíli by měl radost i Havel, který ovšem sám katolíkem nebyl.
Je čas
Jedním z mála řečníků, kterým bylo z novinářského stanoviště rozumět, byl prezident Václav Klaus. Jeho projev byl krátký. Jak už ocenila řada komentátorů po jeho prvním proslovu na středečním smutečním průvodu, Klaus, ač se s Havlem v názorech rozcházel, svého rivala ocenil. Ve svatém Vítovi mluvil o „velké osobnosti“, „politikovi, umělci, intelektuálovi“. Klaus se zmínil i o Havlově hře a filmu Odcházení. A řekl, co by podle něj po dramatikově smrti odejít nemělo: „Za pravdu, když je o ní člověk přesvědčen, by měl bojovat a být ochoten přinést oběti.“
Dojemně autenticky zakončila svůj proslov i Madeleine Albrightová. „Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme,“ řekla bývalá americká ministryně zahraničí.
Britský předseda vlády David Cameron vyjadřuje českému premiérovi Petru Nečasovi účast s úmrtím Václava Havla
Ten nejsilnější moment jsem si ale schoval na závěr; je konec, všichni řečníci už promluvili, hudba odehrála své, všechno bylo řečeno. V katedrále panuje naprosté ticho. Dva slavnostně oblečení příslušníci Hradní stráže odnášejí Havlovy řády. Přichází četa vojáků v červených baretech, zvedají rakev na ramena a před očima tisícovky Havlových přátel ji odnášejí ven z chrámu. Už ji vícekrát neuvidíme. Rozeznívají se svatovítské zvony Zikmund a Václav. Když vojáci s rakví zmizí z dohledu a vynesou ji ven na nádvoří, ozve se zvenku tak hlasitý potlesk, že projde i stěnami gotického kostela. To Havlovi jeho publikum naposledy zatleskalo.
