Rozpad ČSFR: Spory o majetek se uzavřely až po sedmi letech

Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda

Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda Zdroj: profimedia.cz

Výstřely tenkrát nepadly, ale emoce samozřejmě vybuchovaly. Nakonec není divu. Při rozpadu federace Čechů a Slováků se jednalo hlavně o rozdělení miliardového majetku společného státu. Přesně o 475 miliard korun. Spory se vlekly sedm let.

Všichni politici – čeští, slovenští, koaliční či opoziční – se před pětadvaceti lety vzácně shodli na tom, že dělení federálního majetku musí být spravedlivé. Jejich představy o spravedlnosti se ovšem lišily v řádu miliard. Česká strana ze začátku trvala na tom, že federální majetek se bude dělit podle území, Slováci zase na tom, že to bude v poměru 2 : 1. Uplatnily se oba principy.

Podle územního nemovitý majetek zůstal té republice, na jejímž území se nacházel. Dělení podle počtu obyvatel, tedy dva díly Česku, jeden díl Slovensku, se vztahovalo na movitý a zahraniční majetek. Naprostou většinu všeho, pětadevadesát procent, rozdělily speciální vládní komise během dvou let, některé spory se ale vlekly dál.

Kardinálním konfl iktem byla bilance Státní banky Československé. Jejím základem byla pohledávka ČR vůči Slovensku ve výši 24,7 miliardy korun, kterou Slovensko odmítalo uznat. Dluh vyplýval z toho, že při dělení SBČS na konci roku 1992 v poměru 2 : 1 získala Národní banka Slovenska více aktiv než pasiv (Slovensko vyčerpalo více zdrojů, než vytvořilo). Proti pohledávce, kterou Slováci nechtěli uznat, zadržovala česká strana slovenské zlato.

Problémy ukončili až Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda v květnu 2000. Oba předsedové vlád podepsali společné prohlášení, v němž konstatují, že Česká republika a Slovensko vůči sobě nemají žádné nároky týkající se federálního majetku. Symbolickou defi nitivní tečkou pak byl akt, při němž český premiér předal Dzurindovi čtrnáctikilovou cihlu slovenského zlata. Čtyři tuny zlata, které od rozdělení federace kvůli dluhu zadržovala ČNB, putovaly na Slovensko o týden dřív. Bratislava pohledávku nikdy neuznala. Podle Zemana nemělo smysl se úhrady dluhu domáhat a konečná dohoda stála daňové poplatníky jen symbolickou korunu.

Malé, ale urputné boje
Tak trochu ve stínu velkých událostí, jako bylo dělení státních podniků či armády, se odehrávaly dohady o vypořádání kulturního dědictví. Praha se například jen tak nehodlala vzdát Bojnického oltáře, díla fl orentského mistra Nardi di Cione ze čtrnáctého století. Deset vzácných deskových obrazů se na Slovensko vrátilo v roce 1995. Vítězstvím Česka naopak skončil spor o 105 tisíc let starý výlitek mozkovny neandertálského člověka, patrně ženy, který byl náhodou objeven ve dvacátých letech minulého století v travertinovém lomu v Gánovcích na Slovensku. Traduje se, že posléze se také náhodou, za celých sto korun českých, dostal do rukou amatérského paleontologa Jaroslava Petrboka. Okolnosti nálezu jsou zkrátka dost nejasné. Důkladně byl ostatně prozkoumán až po druhé světové válce. Na světě se podobný pozůstatek neandertálce nevyskytuje, jeho cena je v podstatě nevyčíslitelná. Je uschován v trezoru Národního muzea.
Drhlo to i v dopravě
Obecně přijatý poměr dělení majetku 2 : 1 nepočítal s tím, že na českém území je mnohem rozsáhlejší železniční síť. Takže se například musely spočítat nejen vagony osobní přepravy, ale také fi nanční kompenzace pro českou stranu za ty, které chyběly. Ještě komplikovanější bylo dělení letecké dopravy. Nebylo to o počtu letadel – k rozdělení ČSA došlo na návrh slovenské vlády kompetenčním zákonem už v roce 1991, když bylo Československo reálně federalizováno. Tehdy se aerolinie rozdělily mezi transformovanou českou společnost Československé aerolinie a Slov-Air. To byla fi rma původně spadající pod ČSA. Po rozpadu federace se pak vedly tvrdé spory především o zachování leteckých linek a také o historickou značku ČSA.