Podle dřívějších informací šlo ve sporu o třicet tisíc hektarů pozemků v katastru dvou desítek obcí. Nejdříve se Thun-Hohenstein obrátil na pozemkový úřad, posléze podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Justice mu ale nevyhověla, a to zejména s odkazem na důležité stanovisko Ústavního soudu z roku 2005, podle kterého nelze určovacími žalobami obcházet restituční předpisy.
V ústavní stížnosti Thun-Hohenstein uvedl, že podobný vývoj rozhodovací praxe nemohl očekávat. Zamítnutí žaloby označil za projev formalismu. Stížnost také obsahuje argument, že pro konfiskaci majetku podle Benešových dekretů nebyl důvod. Rod se prý proti tehdejší Československé republice nijak neprovinil. Stížnost zpochybňuje také formální správnost provedení konfiskace.
Ústavní soudci ponechali verdikt beze změn. „O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde evidentně nejde,“ stojí v usnesení. Berthold Thun-Hohenstein vedl i další restituční spory. Od roku 1992 se neúspěšně u soudů všech stupňů včetně Ústavního domáhal zámku v Cholticích na Pardubicku a dalších nemovitostí.
