Na svůj věk jste toho dokázal poměrně hodně, napadlo vás někdy, že byste se mohl stát inspirací pro druhé?
Není pro myslitele či akademika nic závažnějšího, než být inspirován hlubokými i mělkými věcmi, rozeznávat pozorně vše, nač se dívá, čte, slyší či cítí a být inspirací pro jiné a vidět, jak se s jeho myšlenkami dál pracuje. Nevím, jak to říct, když spolu mají myšlenky sex a něco z toho je, třeba dítě, nový, lepší, další nápad, další zajímavější otázka, jiný pohled na věc. Akademická půda by měla být takovým veřejným domem, kde se propojují nikoli těla, ale myšlenky, duše, zápolí spolu v úzkém kontaktu nikoli s účelem ranit, ale naopak vytvořit něco lepšího než je člověk schopen sám. Teprve pak se budou studenti i kantoři do školy těšit.
Já jsem se chtěl vždycky především vzdělávat, ten šílený hlad začal, když jsem se v patnácti přestěhoval do Dánska. Dostal jsem se do třídy s běženci a i v dánské třídě byla látka na můj věk triviální. Tehdy jsem si uvědomil hodnotu vzdělání. Začalo mě zajímat spíše samotné vědění, víra ve způsob vědeckého poznání, než jen procházení tou školou, což mi přišlo v podstatě jednoduché. Paradoxně v této intelektuální poušti, v temném období, kdy jsem neměl kamarády ani žádnou inspiraci či tlak, jsem začal hltat knížky a různé úvahy. Začal jsem se těmi tématy zabývat více do hloubky, protože mě do toho nikdo nenutil a bavilo mě to samo od sebe. Zápal jsem našel právě v té absenci.
Tušil jste už tenkrát, že budete převážně působit v akademických kruzích?
Nikdy jsem si pochopitelně nepředstavoval, že se budu moci živit vlastními myšlenkami a probírat je s lidmi, o kterých jsem se učil na škole, že budu moct cestovat po světě díky věcem, které jsem napsal, a že bych mohl být vítán i mezi jinými obory než je ekonomie. Zrovna teď mimochodem jedu z přednášky ze Švýcarska, kde na motivy knihy udělali překrásnou výstavu - ekonomii jako obrovský kostel - to mi přišlo jako bezvadný nápad. Zpracovali to tak krásně, že to dostalo i mě. Výstavu navštívilo přes 80 000 lidí a rozvířila debatu na téma ekonomie jako náboženství. Debatami a přednáškami je vyplněn můj život od momentu publikace Ekonomie dobra a zla až dodnes. Přeji si, aby takhle mohlo žít v Česku více lidí. Ono to asi k tomu i globálně spěje, že už se nebudou vyrábět věci, ale spíše myšlenky, touhy a abstraktní struktury a debatovat hodnoty samotné. Hodnota materiálních věcí bude klesat.
Přečtěte si starší rozhovor s Tomášem Sedláčkem o krizi:
O tom jste vlastně mluvil v rozhovoru pro Newsweek, že směřujeme k určitému digitálnímu zadarmistánu…
Ano - a výhoda nadšenců do vzdělání je právě v tom, že oni to vzdělaní nechtějí proto, aby měli lepší výsledky ve škole nebo aby měli diplom a lepší práci, ale protože je ten obsah zajímá. Pokud mohu někoho inspirovat v tomto směru, pak jsem naprosto spokojen.
V Dánsku jste chodil ještě na jednu střední školu. Předpokládám, že byla lepší než ta první, kterou jste zmínil. Mohl byste ji zkusit porovnat se středními školami v Čechách?
Ta druhá střední škola byla mezinárodní, fungovala v rámci systému International Baccalaureate, IB. Tam se do třídy chodilo diskutovat. Trvalo mi chvíli, než jsem to pochopil, ale hlavní rozdíl byl ten, že se četlo doma. Vycházelo se z předpokladu, že studenti umí číst a kantoři umí psát - nebo alespoň vybrat dobrý text. Látku si tedy člověk pročetl doma a ve škole jsme se jen dohadovali o obsahu a snažili se ho nějakým způsobem doplnit nebo kritizovat.
Dále tam bylo povinných 200 nebo i 300 hodin dobrovolných prací, jejichž splnění bylo podmínkou připuštění k maturitě. Ve škole se často docházelo k nějaké teorii teprve až na základě praxe. Cílem nebylo naučit se vzoreček, ale pochopit realitu a skrze nějaký konkrétní příklad dojít k nějakému abstraktnímu vzorci a vydedukovat si ho. Sám se to se svými studenty snažím dělat podobně.
Já jsem psal článek o povinné četbě, kde jsem řešil rozdíl mezi tím, co nutí číst nás a tím, co se čte na západě…
Tam když se řešil Kafka, tak se četl Kafka. Neřešilo se, kdy umřel a jestli to byl surrealista nebo kubista, ale přečetla se Proměna a ve třídě na hodinách literatury jsme se bavili o tom, jaký dojem to v nás zanechalo. Když jsem pak přijel do Čech udělat rozdílové zkoušky z literatury, komisi zajímaly jen jména a data úmrtí. Nezajímalo je, co jsem od koho četl, ale spíš kam patřili a kdy žili. Zakládat na tomto středoškolské nebo i vysokoškolské vzdělání mi v době internetu přijde poněkud mimo.
Mám pocit, že povinná četba je v Čechách dost chudá. Spousta češtinářů není schopna do výuky literatury zakomponovat třeba film…
To máte pravdu, v Dánsku jsme si pouštěli filmy a potom jsme o nich debatovali - stejně jako o těch knihách.
Kdy přišel prvotní impuls, že se chcete věnovat ekonomii? Bylo to už na střední škole?
Já jsem chtěl původně dělat spíše historii, filosofie mě začala lákat až později. Hodně jsme o tom mluvili s tátou, který nás vozil každé ráno do školy. Ten právě říkal: „Hele, zkus dát něco konkrétního. Na historii bude ještě čas, ale Česká republika teď potřebuje ekonomy.“ Já jsem si tehdy ve svých patnácti říkal, že otec opět přehání a do svého syna vkládá příliš velké naděje, ale nakonec se jeho úvaha ukázala celkem funkční, protože ta generace v ČR opravdu chyběla. Díky tomu jsem se vlastně dostal k Václavu Havlovi.
Ano, jak se čtyřiadvacetiletý ekonom stane poradcem Václava Havla?
To byla ještě taková doba, kdy se, když to trošku přeženu, hledali velvyslanci na ulici. A když kdokoli něco trošku uměl a nebyl k tomu veden komunistickou školou, tak mu ta příležitost byla dána. Takže jsem rád, že jsem v tomto případě poslechl moudrou radu mého otce a stal jsem se ekonomem. Ekonomie má výhodu v tom, že umožňuje volný pohyb z toho rigorózního základu do dalších směrů. Když někoho baví historie, tak může dělat historii ekonomie, někdo se může věnovat právu, filosofii, metodologii…
Celý rozhovor si můžete přečíst na
