V neděli zemřela divadelní a filmová herečka Vlasta Chramostová, která patřila k prvním signatářům Charty 77. Bylo jí 92 let. Nad úmrtím umělkyně vyjádřili lítost umělečtí kolegové, politici i souputníci z disentu. Kromě hereckých kvalit ocenili také její občanskou statečnost. Poslední rozloučení s herečkou chystá Národní divadlo na 14. října. Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského by si Chramostová zasloužila pohřeb se státními poctami.
Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. O necelých deset let později patřila k signatářům Charty 77. Její podpis byl podle historičky a disidentky Petrušky Šustrové velmi významný díky hereččině známosti mezi veřejností. Důležitá byla podle Šustrové i schopnost Chramostové sdružovat lidi.
Velmi důležitou osobností byla Chramostová také pro ombudsmanku a někdejší mluvčí Charty 77 Annu Šabatovou. "Dokázala se po roce 1968, ještě dlouho před podpisem Charty, zachovat zásadově, i když tím nasměrovala svůj další život mimo divadlo," řekla Šabatová. Podle politika a disidenta Jana Rumla vyjadřovala Chramostová ve svém životě, knihách a divadelních rolích vždy statečnost. Ať se dělo cokoliv, tak se vždy řídila svým vlastním názorem a nikdy z těchto kritérií neslevila, řekl Ruml.
Chramostová spojovala 20. a 21. století české kultury a politiky a nikdy neztratila schopnost kritického pohledu a odstupu, uvedl ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. Herec David Prachař vyjádřil obdiv nad schopností Chramostové vrátit se na jeviště po dlouhé pauze, vynucené podpisem Charty 77. Podle Prachaře byla navíc jedním z mála lidí, kteří dokázali otevřeně psát o svém vstupu do komunistické strany.
"Jako herečka v nejlepších letech, v rozkvětu divadelní i filmové kariéry, se dokázala milované práce vzdát, aby dostála svým pevným morálním zásadám a postojům. Ale nepodlehla tíži své situace, naopak, napřela síly do pořádání soukromých představení u sebe doma," uvedl Institut umění — Divadelní ústav. Bytové divadlo Chramostové se podle institutu stalo pozoruhodným fenoménem divadelní kultury sedmdesátých let minulého století.
Premiér Andrej Babiš (ANO) označil úmrtí Chramostové za velmi smutnou zprávu. "Odešla vynikající herečka a statečná žena," uvedl na twitteru. Zármutek nad úmrtím Chramostové vyjádřilo i ministerstvo kultury. "Skvělá divadelní a filmová herečka, jedna z prvních signatářek Charty 77, odvážná žena, vzácný člověk," charakterizovalo ji ministerstvo.
Chramostová zemřela jen několik dní po úmrtí české popové hvězdy Karla Gotta. Oblíbený zpěvák bude mít pohřeb se státními poctami.
"Pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to nepochybně právě Vlasta Chramostová," uvedl předseda Ústavního soudu a rovněž signatář Charty 77 Rychetský. Jeho výrok kritizoval na sociálích sítí mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, podle kterého Rychetský svým "nehumánním a neetickým prohlášením" ublížil posmrtně Chramostové i Gottovi. Není ale jasné, zda jde o jeho názor, nebo o prezidentův.
Poslední rozloučení s Chramostovou chystá na pondělí 14. října Národní divadlo, uvedl na dotaz mluvčí scény Tomáš Staněk. Program a seznam řečníků zatím není znám, bude ale podobný, jak tomu bývá v případech, kdy se česká první scéna loučí s významnými osobnostmi.
Zasloužilá umělkyně, jíž bylo zakázáno vystupovat, signatářka Charty 77 a disidentka, která předtím podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností (StB) - to je jen část paradoxů z nevšedního života herečky Vlasty Chramostové, která v neděli zemřela. Životní příběh filmové a divadelní umělkyně, která by letos 17. listopadu oslavila třiadevadesátiny, v sobě zvláštním způsobem reflektuje vývoj českých dějin druhé poloviny dvacátého století. "Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu," charakterizovala kdysi Chramostová svoji životní pouť. "Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé..." Herečka vlastního bytového divadla, později doyenka Národního divadla, se v roce 2015 stala laureátkou Síně slávy první české scény, už v roce 2008 převzala rovněž zvláštní cenu Thálie. Za zásluhy o demokracii a lidská práva jí pak prezident Václav Havel v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Herecký život Chramostové začal v jejím rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tehdejšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá zakotvila v roce 1950 v pražském Divadle Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech). Slibně rozjetou kariéru ovšem ohrozilo manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu s jeho známým Ottou Šlingem upadl v 50. letech v nemilost. Mnohem tvrdší ranou však byla pro Chramostovou smrt jejich čtyřletého syna, který zemřel při dopravní nehodě v roce 1963. Na Vinohradech Chramostová ztvárnila řadu výrazných rolí, například Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noc s leguánem. V roce 1950 debutovala také ve filmu, a to snímkem Past. V následující dekádě mohli Chramostovou diváci vidět ve filmech Až přijde kocour (1963), Bílá paní (1965), Klapzubova jedenáctka (1967) nebo jako Lakmé ve slavném Spalovači mrtvol (1968). V roce 1970 odešla Chramostová z Vinohrad do Divadla za branou Otomara Krejči, které však bylo krátce poté zrušeno. V chebském divadle si ještě v roce 1973 zahrála v Matce Kuráži, po níž už ale následoval zákaz veřejného vystupování. Jeho příčinou bylo angažmá Vlasty Chramostové v roce 1968. Při obsazení Československa vojsky "spřátelených zemí" pomáhala druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi (83), pořizovat záběry okupantů. Svůj nesouhlas s invazí dala herečka najevo také odchodem z Vinohrad a vystoupením z KSČ. Po zákazu vystupování začal pro Vlastu Chramostovou druhý život - disidentský. Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všechny krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta nebo Hra na Mackbetha, Appellplatz či Dávno, dávno již tomu. V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu. O to překvapivější bylo pak po listopadu 1989 uvedení jejího jména na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. Herečka přiznala, že v 50. letech StB podepsala vázací akt. "Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky," popsala ve svých pamětech. Nové období - život návratu - začal Chramostové po listopadu 1989. Přišla nabídka angažmá v Národním divadle. "Vrátit se pro mě bylo nepopsatelně těžké. Proto jsem půldruhého roku váhala," řekla. Stálou členkou činohry "zlaté kapličky" se stala v roce 1991. Objevila se v inscenacích Falkenštejn, Oblak a valčík, Bloudění, Maryša, Lucerna nebo ve své benefici Tři životy. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové. V 90. letech se Chramostová vrátila opět k filmu. Za své výkony ve snímcích Je třeba zabít Sekala (1998) a Kuře melancholik (1999) byla nominována na Českého lva. Zahrála si také v televizní inscenaci PF 77, dramatickém příběhu o cti, morálce a důstojnosti, za nějž získala Cenu České filmové a televizní akademie ELSA. Účinkovala rovněž v seriálu Hraběnky (2007) či ve filmu Odcházení (2011), stejně jako v inscenaci této divadelní hry Václava Havla. Minulý režim prý Chramostové a Milotovi pomohl přežít humor. "Člověk se musí dopracovat k nadhledu nad sebou samým. Nás tehdy držela jedině sranda. Bylo to nutné, protože připustit si řadu věcí bylo velmi bolestné," řekla herečka. Milota zemřel ve věku 85 let letos v únoru. |
