Prezident v předvolební kampani několikrát řekl, že o budoucích ústavních soudcích se bude radit s odborníky, a slíbil, že jednat bude bez průtahů. Rozsáhlá obměna patnáctičlenného soudního sboru, kterou letos Ústavní soud prochází, tak zatím běží bez zádrhelů. První nováčky ze Zemanova výběru už horní komora parlamentu schválila, o jmenování dalších tří by mohlo být jasno už ve druhé polovině června.
Miloslav Výborný
Právník tělem i duší, významný lidovec. Miloslav Výborný byl jako politik nepřehlédnutelný, ostatně i jako člen ústavněprávního výboru dolní komory parlamentu se věnoval důležitým úkolům práva, v roce 1992 byl členem vládní komise pro přípravu ústavy, zabýval se i přípravou zákona o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie. Ve sněmovně byl prostě velmi uznávaným právníkem
Jeho jmenování ústavním soudcem však zprvu vzbuzovalo rozpaky, možná právě kvůli jeho stranickému i vládnímu angažmá. Ty ale dokázal rozptýlit. A podíváme li se na jeho činnost u Ústavního soudu, pak čísla mluví jednoznačně. Patří mezi nejefektivněji pracující členy a ty, kteří nejčastěji vyhoví žadatelům.
Také je ochoten poměrně otevřeně hovořit o tom, zda je Ústavní soud politicky ovlivněn. Na otázku, jestli je Ústavní soud zpolitizovanou institucí, jak mnozí v poslední době říkají, jednoznačně prohlašuje, že nikoli. „Přirozeně, rozhodujeme také věci, které jsou velice politické. A bývá obvyklé, my jsme si na to všichni zvykli a museli jsme si na to zvyknout, že když vyhovíme pravicovým poslancům, tak jsme od levice kritizováni, že jsme rozhodli špatně a politicky, a to proto, že nás jmenoval pan prezident Klaus.
„Když vyhovíme levicové straně spektra, tak jsme zase kritizováni od pravice, a to někdy velice brutálně. Předkládají-li nám politikové politické kauzy, tak se nemohou divit, že na ně máme nějaké názory,“ říká Výborný. Jak ale zdůrazňuje, ústavní soudci nemohou být bez názoru a to bez ohledu na to, z jakého prostředí kdo k Ústavnímu soudu přišel. Je zastáncem konzervativního přístupu k právu. Ukvapené a rychlé novely právních předpisů podle něj spíše rozvrací cit pro spravedlnost a pro právo, než aby ho upevňovaly.
Když Výborný rozhodoval ve věci lednové amnestie exprezidenta Václava Klause, ztotožnil se s většinovým nálezem, který říkal, že „vyhlášení amnestie považuje Ústavní soud za výsadní právo prezidenta republiky, jde o ústavně zakotvený akt milosrdenství, na nějž není právní nárok a který neobsahuje odůvodnění. Takový akt je ze své podstaty z právního i soudního přezkumu vyloučen.“
Přesto zveřejnil i svoje odlišné stanovisko. Souhlasí v něm s výrokem o odmítnutí stížnosti, námitky však má k některým zdůvodněním. Zdůrazňuje, že důsledky amnestie měl zkoumat předseda vlády, ne soud: „Právě v rámci úvah, nikoliv prezidenta republiky, ale předsedy vlády, měly být vzaty předsedou vlády v potaz všechny souvislosti s aboličním amnestijním rozhodnutím spojené i všechny důsledky, které takové rozhodnutí může přinést,“ uvádí Výborný.
A už jenom na okraj. Znovu se začíná mluvit o změně volebního systému, některé návrhy jsou velmi podobné návrhu změny zákona z doby opoziční smlouvy, kterou tehdy zamítl právě Ústavní soud. Miloslav Výborný, tehdy poslanec, hlasoval proti přijetí. Byl a je přesvědčen, že úprava, kterou schválila sněmovna a o jeden hlas i Senát, byla v rozporu s ústavou.
Kateřina Šimáčková
Prioritou Kateřiny Šimáčkové jsou lidská práva, věnuje se jim víc než dvacet let. Vyučuje na brněnské právnické fakultě v kurzech ústavního práva, lidských práv a soudnictví, politologie, státovědy, mediálního práva, církevního práva, vede kliniku mediálního i zdravotnického práva a předmět lidská práva v aplikační praxi. Působí jako náhradnice členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva za Českou republiku, a o této materii také nejčastěji publikuje.
V poslední době se zabývala i problematikou právní pomoci nemajetným – na toto téma vznikla i studie nazvaná Denegatio iustitiae aneb Zamyšlení nad nejnespravedlivějšími rozsudky. Aby bylo jasno, za ty považuje případy, které nikdy nepřišly před soud, protože poškození nevěděli jak na to, anebo jim zkrátka scházely finance.
Když se Šimáčkové Lidové noviny ptaly, kolika lidí nebo kterých oblastí práva se to může týkat, mimo jiné odpověděla: „Těžko říkat, co všechno se mohlo stát, a nestalo. V České republice jsou například kvalitní nevládní organizace pro pomoc cizincům, takže otevírají spoustu témat v otázkách migrace. Naopak tu nejsou aktivní organizace na ochranu spotřebitelů jako v Německu, takže spory tohoto typu u nás tolik nejsou – ačkoli by mohly být. Zčásti si lze také udělat představu podle dopisů, které chodí ombudsmanovi, například se to může týkat exekucí.“
Velký nárůst sporů očekává v bytovém právu, až lidé začnou přicházet o bydlení. A jak řešit problém nemajetných? Podle Šimáčkové je zásadní otázkou, co stát chce. Mohlo by to být například státem placené centrum právní pomoci s pobočkami po celé zemi, jak tomu je na Slovensku. Anebo by to mohly být soukromé subjekty podporované granty. Momentálně sice stát poskytuje advokáta ex offo každému, kdo řekne, že ho potřebuje, ale to je podle Šimáčkové často pozdě. „Spousta lidí potřebuje právní službu dřív, než se věc dostane k soudu, a tady stát zatím mlčel.“ Soudkyně je zkrátka přesvědčená, že ve státě chybí právní pomoc pro lidi, kteří jsou příliš chudí, unavení či hloupí, než aby šli k soudu.
Šimáčková nešetří ani politiky. Ostře kritizuje takzvané přílepky k zákonům a snahu legislativců vyhnout se důvodovým zprávám při přijímání zákonů. Absence odůvodnění podle ní vede k libovůli. Na jedné z přednášek, kde se debata dotkla právě této problematiky, dokonce prohlásila, že při vyhledávání škodlivin ve státě by se deratizátor jako první měl podívat do parlamentu, kterému jsou transparence a odpovědnost za vlastní jednání vzdáleny na míle daleko.
A mimochodem, pokud jde o mediální právo, přílišné zásahy práva do mediální oblasti, které by konkretizovaly výstupy novinářů, by podle ní byly nešťastné a ničemu by neprospěly. Je sice přesvědčená, že povinností novináře je například autorizovat rozhovory anebo alespoň autenticky přenášet myšlenky lidí, s nimiž se baví, ale považuje to za otázku, která spíše než do oblasti práva spadá do novinářské etiky a samoregulace daného média.
Ludvík David
Právu se věnuje celý život a i jeho kariéra byla poměrně přímočará. Po promoci na Masarykově univerzitě v Brně zůstal jako pedagog na její právnické fakultě, kterou vystudoval. Následovala osmiletá peripetie podnikového právníka a potom už působil jenom u soudu. Nejdřív jako advokát, od roku 2003 jako soudce. Zkušenosti a erudice ho pak vynesly na dosud nejvyšší post.
Přes deset let působí na Nejvyšším soudu, který rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích – dovoláních a stížnostech proti porušení zákona. Jeho doménou je občanské právo, je spoluautorem řady odborných publikací včetně komentáře k občanskému soudnímu řádu, neváhá komentovat ani rozhodnutí jiných soudních instancí. Pochválil třeba nález Ústavního soudu v kauze Melčák.
Řadu verdiktů má samozřejmě i na svém kontě. Pro zajímavost, senát pod jeho vedením například odmítl žalobu zpěvačky Heleny Vondráčkové proti České republice, ve které se domáhala čtrnácti milionů korun za to, že ji stát dostatečně neochránil před útoky bulvárních médií. V říjnu 2007 odstoupil spolu s dalšími dvěma členy ze soudcovské rady, která je poradním orgánem předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Nesouhlasil s tím, jakým způsobem chtěla Brožová přijímat na soud nové lidi.
A co je pro něj charakteristické – je přesvědčený, že komplexně uvažující soudce, soudí-li kauzy dotýkající se celospolečenských otázek, má přihlížet i k tomu, jak se k nim staví aktuální společenské mínění. Jeho výběr, stejně jako dvou dalších kandidátů, považují za šťastnou volbu i politici, kteří budou o jeho osudu rozhodovat. V Senátu sice ještě debata nezačala, ale žádné námitky z komory dopředu nezazněly.
Miloslav Výborný
» narozen 1952
» absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, působil jako advokát v Chrudimi
» 1990–2003 zasedal za lidovce v České národní radě a pak v Poslanecké sněmovně
» 1996–1998 ministrem obrany ve druhé vládě Václava Klause
» leden – červen 1998 ministr bez portfeje, předseda Legislativní rady vlády v kabinetu Josefa Tošovského
» 1998–2003 starosta Heřmanova Městce
» 2003 jmenován ústavním soudcem
Kateřina Šimáčková
» narozena 1966
» absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity
» 1992 asistentka ústavního soudce Antonína Procházky
» 1994 se stala advokátkou
» 2001 od tohoto roku působí jako odborná asistentka na brněnských právech
» 2007 Legislativní rada vlády
» 2008 členka Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU
» od r. 2009 soudkyně Nejvyššího správního soudu
Ludvík David
» narozen 1951
» absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity
» pracoval jako podnikový právník, 1985–1993 advokát
» 1993 jmenován soudcem, začínal na Městském soudu v Brně
» na Nejvyšším soudu působí přes deset let
» přednáší na katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity
