Po krátké těžké nemoci zemřel právník a někdejší poslanec, disident a signatář Charty 77 Zdeněk Jičínský. Bylo mu 91 let. O jeho úmrtí informoval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a Jičínského syn Štěpán. Termín posledního rozloučení zatím nebyl stanoven.
„V hlavě to měl tatínek srovnané, bohužel ale tělo vypovědělo službu. Před asi dvěma týdny v nemocnici při vyšetření se mu udělalo nevolno a lékaři zjistili, že má akutní leukémii. Jeho organismus ale nebyl schopen regenerace a bohužel v noci došlo k selhání ledvin, koronavirus to nebyl,“ řekl Právu jeho syn Tomáš Jičínský.
Jičínský byl doyenem české a československé politické scény. Po listopadu 1989 byl členem Občanského fóra a v prosinci 1989 byl kooptován do Sněmovny národů a stal se členem vedení Federálního shromáždění. V roce 1992 vstoupil do ČSSD.
Byl také autorem řady odborných knih, statí a učebnic, a mnozí ví, že také vlídný mentor řady novinářů, kteří po listopadu 1989 pracovali ve Federálním shromáždění. I pro ty, kteří názorově a politicky stáli na opačném břehu nežli on. Zvláště ústavní právo byl ochoten trpělivě vysvětlovat nekonečně dlouho.
Cesta tam a zase zpět
Když mu bylo devatenáct let, v roce 1948, vstoupil Zdeněk Jičínský do KSČ. Vzpomínal, že nejvíc ho v tomhle rozhodnutí vlastně ovlivnil spisovat John Steinbeck. Jeho román Hrozny hněvu a další. Pro něj osobně to byl popis vykořisťování ve své holé podstatě. A své sehrála také poválečná atmosféra, orientovaná podle Jičínského jednoznačně levicově. I díky členství v komunistické straně ovšem kariérně stoupal k vrcholu, patřil k lidem, kterým se později říkalo nomenklaturní kádr.
Jako odborník na teorii státu a práva se podílel i na přípravě první socialistické ústavy. V komisi pro přípravu nové ústavy působil Jičínský v letech 1959 až 1960. Koncem 60. let byl poslancem, v roce 1970 byl vyloučen z komunistické strany. V lednu 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77 a aktivně se zapojil do disidentského hnutí.
Musel opustit právnickou fakultu, na níž vyučoval, na šest let se stal podnikovým právníkem. Poté, co podepsal Chartu 77, skončil jako nezaměstnaný.
Cesta k Havlovi a ČSSD
Jičínský byl jedním z prvních signatářů Charty, právě u něj se každých čtrnáct dní scházela skupinka reformních komunistů - například Zdeněk Mlynář nebo bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a další lidé, kteří probírali, co „v době temna“ dělat. S touto skupinou se dostal i k Václavu Havlovi, u kterého se konala první větší schůzka k Chartě. Přímo u tvorby jejího textu ale nebyl, sbíral však podpisy na její podporu.
Znovu se stal poslancem po sametové revoluci v listopadu 1989. Ve federálním parlamentu zasedal nejprve za Občanské fórum, po jeho rozpadu působil v Občanském hnutí. Za sociální demokracii byl poprvé zvolen poslancem v roce 1996 a členem dolní komory byl s přestávkou v letech 2002 a 2003 až do roku 2010, kdy ze zdravotních důvodů nekandidoval. Většinou pracoval ve sněmovním ústavně-právním výboru.
Jeho znalosti z oblasti teorie státu a práva, ústavního práva a politologie byly nezpochybnitelné, a jeho rady a vysvětlení hojně vyhledávané. Byl sice nejstarším poslancem, ale docela jistě i jedním z nejaktivnějších.
V říjnu 2014 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně.
