Ondřej Malý: Stát nedokáže pomoci adresně. Nic o nás totiž neví

Premiér Petr Fiala připouští, že plošná opatření pomáhají i těm, kteří pomoc nepotřebují.

Premiér Petr Fiala připouští, že plošná opatření pomáhají i těm, kteří pomoc nepotřebují. Zdroj: Reuters

Minulý týden chaoticky představená pětitisícová podpora pro rodiny s dětmi byla právem propírána v médiích i na sociálních sítích. Vláda navrhla pomoc domácnostem s dětmi, kterou by dostaly prakticky všechny kromě těch skutečně bohatých. Masivní potenciální výdaj z rozpočtu, který přistane na účtech českých rodin zřejmě v srpnu (před komunálními volbami v září), ukazuje ale ještě na jinou věc – že stát jinak pomáhat neumí.

O tom, že „pomoc musí být adresná“ a „stát má pomáhat cíleně“, mluvila současná vláda vlastně celou dobu, co byla v opozici, když kritizovala kroky předchozího kabinetu. A měla bezpochyby pravdu, „cílená pomoc“ je levnější a vhodnější, pokud problém nemá celá společnost, ale jen její část – obvykle ta s nejnižšími příjmy. Pokud ovšem nyní vláda koná zcela odlišně, než mluví (a mluvila v minulosti), logické vysvětlení je, že jinak než kropit rodiny penězi z helikoptéry pomoci nejde. Ani kdyby politici chtěli.

Nevyužitý potenciál dat

Stát totiž o lidech ví mnoho jen zdánlivě. Skoro všichni v produktivním věku platí nějaké zdravotnísociální pojištění, z něhož se dá měsíčně alespoň rámcově dovodit, kolik berou a jak na tom jsou. Různá ministerstva a úřady mají mnoho dat o tom, kdo bere jaké dávky, kdo bere důchody, kdo má příjmy z podnikání a ze zaměstnání (u podnikatelů platících DPH dokonce na úroveň jednotlivých faktur), kdo má nemovitosti a podobně. Nedokážou s nimi ale vůbec pracovat nad rámec toho, že umějí kontrolovat, zda někdo zaplatil nějaký odvod včas.

Vytvořit nad údaji shromažďovanými státem jakoukoli základní analytickou činnost je takřka nemožné. Jednoduchý dotaz do IT systémů státu typu „kteří lidé vydělávají měsíčně méně než X korun“ není možný. Stát se musí spoléhat na to, že lidé udělají sami směrem k němu další administrativní úkon, kterým svůj nárok doloží (třeba potvrzením od zaměstnavatele, že vydělávají skutečně méně než určitou částku).

Koneckonců to přiznal minulý týden i ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, když řekl Deníku N, že „budeme hledat cesty, jak si nasdílet data, aby občan v ideálním případě nemusel dokládat nic, nebo jen naprosté minimum. Uvidíme (…), kolik dat se nám podaří automaticky získat a propojit – třeba ta, jež máme z České správy sociálního zabezpečení, finančních úřadů nebo z úřadů práce. Může se nám podařit, že velké množství dat ukáže velmi vypovídající obrázek o příjmech daného klienta.“ Lepší popis toho, že ministr ví, že nic neví, jsme nemohli získat (pro pořádek uveďme, že zdědil to, co stát neřeší desítky let).

Ponižující procedura

I to je důvodem, proč (pokud už se z eráru něco vyplácí) je to obvykle doprovázeno natolik ponižující byrokratickou procedurou, že to lidi ve skutečné nouzi masivně odradí. Příkladem je, že podmínky pro získání příspěvku na bydlení splnilo loni 16 procent domácností, ale pobírala ho jen čtyři procenta. Důvodem je bezpochyby to, že řada lidí o možnosti brát sociální dávku ani neví. Další se poté, co politická sféra zleva doprava léta démonizovala příjemce jakékoli státní so­ciální pomoci jako „socky a nemakačenka“, o ni stydí požádat. A pro řadu dalších je mnohastránkový formulář prostě příliš složitý.

Přitom lidí, kteří by reálně potřebovali pomoc, po covidu i v současné krizi samozřejmě přibývá. Dle sociologa Daniela Prokopa z agentury PAQ Research se s rostoucí inflací počet chudých lidí (definovaných jako těch s příjmem nižším než 60 procent mediánové mzdy) zvýšil na 16 procent. Stát ale netuší, o koho konkrétně jde. Proto jsou a zřejmě i budou další způsoby, jak chce „pomoci“ ve stejném stylu jako pětitisícovka pro domácnosti s dětmi. Příkladem může být nyní projednávané plošné snížení spotřební daně na paliva.

Umetení cesty do budoucna

Neschopnost státu pomáhat rychle a adresně v krizi plně obnažil koronavirus už v minulých letech, ale Babišova vláda s tím nic moc neudělala. Je bezpochyby pravda, jak řekl před měsícem premiér Petr Fiala, že „plošná opatření pomáhají i těm, kteří pomoc nepotřebují, jejich efekt bývá sporný, a nakonec to vždy někdo zaplatí, zaplatí to střední třída ze svých daní a zaplatí i to, co je zbytečné“. Teď by mohl začít pracovat na tom, aby v další krizi mohla příští vláda pomoc zacílit na ty, kteří ji budou potřebovat, a mohla to udělat rychle.