Hlavní motivací generála ve výslužbě Petra Pavla pro vstup do souboje o Hrad jsou hodnoty, které podle něj reprezentuje jeho soupeř a šéf hnutí ANO Andrej Babiš. „Představil jsem si jeho mnohokrát zdůrazňovanou inspiraci Viktorem Orbánem a řekl jsem si, že bych rozhodně nechtěl, aby Česká republika šla stejnou cestou, jakou dnes jde Maďarsko,” říká v rozhovoru pro E15 Petr Pavel.
Proč se v kampani tak málo usmíváte? Mně přijde, že vás to vlastně moc nebaví.
Naopak já mám takový pocit, že se usmívám neustále. Ale ono to je často tím, že jsem tázán na vážná témata, která úsměv nevyvolávají, například válka na Ukrajině nebo krizové řízení. To nejsou témata, u kterých byste se nějak přirozeně chtěl usmívat.
Co vás zatím nejvíc naštvalo nebo štve?
Neřekl bych, že štve nebo naštvalo. Beru to realisticky. Vím, že kampaň je prostě soutěž, která se ne vždycky vede podle pravidel. Jsem připraven na to, že se můžu dočkat ještě mnohem horších věcí, než jsem zatím viděl, takže mě to, myslím, nějak moc nevyvádí z míry.
A co bylo tedy to nejhorší, když říkáte, že jste se už setkal s nějakými špatnými věcmi?
To, co jsem zaznamenal před pár týdny, byla taková palebná příprava. Šlo o vlnu útoků na moji minulost. Ale jak říkám, neberu to jako něco, s čím bych nepočítal, nebo co by mělo být nějak nestandardní.
Co má vlastně symbolizovat hlavní heslo vaší kampaně: Vraťme Česku řád a klid?
Je to odezva na to, co lidi v této zemi nejvíc trápí, tedy chaos a nejistota. Čtyři roky jsem jezdil po republice nejprve s besedami a přednáškami, které se týkaly především bezpečnostní situace, NATO nebo pozice České republiky a role české armády v zahraničních misích. Ale pak se ty debaty vyvinuly i k obecnějším tématům okolo občanství. A pak k pomoci kvůli covidu a následně k adaptaci našeho krizového systému. Při těch besedách se nejčastěji objevoval pocit, že lidé žijí v nejistotě a v chaosu, že tady nefungují věci, tak, jak by měly. A odezvou na to je ten řád a klid. Kde je nepořádek, tak by lidé rádi viděli, že ve věcech zase ten pořádek je. A pořádek může být, pokud tady budeme mít pravidla a pravidla fungují tam, kde je nějaký řád. Ten je opakem chaosu, který lidé cítí. Klid zase může vzniknout z toho, že věci budou fungovat tak, jak by měly. A že se s lidmi bude komunikovat otevřeně a narovinu.
Vnímáte i ty negativní konotace slov řád a klid? Víte, že tu vzniklo třeba politické hnutí Řád národa, tudíž řád může být také spojovaný s extrémní pravicí.
Víte, já si myslím, že kdybychom vzali jakékoliv slovo nebo jakékoliv heslo, tak bude z nějaké strany napadnutelné, protože my přece jenom tu slovní zásobu nemáme nekonečnou, a i ty historické souvislosti se mnohokrát opakovaly. Takže ať bychom přišli s čímkoliv, u někoho to vyvolá negativní odezvu. Já jsem mnohokrát vysvětloval, co bylo vlastně podkladem nebo pozadím našeho volebního hesla a myslím si, že je to srozumitelné, protože je to opravdu jenom reakce na to, co by lidé rádi zase viděli zpátky.
Třeba ti, kteří by se chtěli vrátit do komunismu, kdy podle některých řád a klid panoval?
Ne, takhle určitě ne. To, že žijeme v demokratické a svobodné společnosti je naprostý základ, ale i demokracie může fungovat hůře a lépe. Já si myslím, že ta naše může fungovat lépe, a když se budeme schopni zase vrátit k tomu, že budeme více respektovat pravidla, náš život bude opravdu klidnější a spokojenější.
Dejte mi nějaký příklad, k čemu se tedy vztahujete? Kdy tady byl nějaký řád a klid, který chcete vrátit?
Možná hned po osmdesátém devátém roce, kdy přišla obrovská vlna euforie, naděje a začaly se tvořit nové normy. Bylo tady velké očekávání, že věci budou fungovat podle úplně jiných pravidel. Chvíli to tak možná i bylo, pak ale přišla vlna poměrně brutální kapitalizace, tedy vlastně přechod z jednoho druhu ekonomiky na druhý. Svezla se s tím i řada nešvarů, které se projevily v tom, co se nazývá divoké devadesátky.
To v mnoha lidech zanechalo docela hořkou pachuť. A od té doby jsme byli svědky mnoha případů, kdy si mocní nově vznikající pravidla přizpůsobovali sami sobě, případně zneužívali děr systému, především tedy v právním systému. Zaplatili si kvalifikované právní firmy, které dokázaly některé zákony obcházet. Myslím, že to je jedna z věcí, která lidi opravdu pálí. Například když vidí, že oni musí platit daně a někdo jiný potom nemusí, tak to vyvolává ve společnosti napětí, které rozhodně klidu a pohodě nepřispívá.
Takže to období, ke kterému byste se rád odkazoval, je tedy krátce po listopadu 1989?
Rozhodně nechci vracet něco z historie, to ne. Slovem „vraťme“ nemyslím nějaké historické období, ale spíš model. A ten nemusíme nějak pracně hledat. Stačí se podívat na reálné příklady mnohem větší transparentnosti a rovnosti před právem, kde nakonec lidé žijí mnohem spokojeněji. Je to vyjadřováno i v průzkumech, jako je například Happiness Index, kdy se lidé ve své zemi opravdu cítí dobře, protože ví, že se mohou spolehnout na pravidla. Ví, že se mohou spolehnout na stát, který je nenechá na holičkách. Ví, že před právem jsou si všichni rovni, a přestože i tam se vyskytují drobné problémy, tak jich tam zdaleka není tolik. Myslím , že k tomuto modelu bychom se měli dostat, když říkám slovo „vraťme“.
Mluvil jste o tom, že byla připomínána vaše minulost, že média například vynesla svědectví vašeho bývalého spolužáka o tom, jak jste se připravoval na kariéru zpravodajce komunistické armády. Nemají v té kampani výhodu ti kandidáti nebo kandidátky, kteří v komunismu tolik času neprožili?
Já bych to tak neviděl. Musím říct, že tuhle zkušenost naopak vnímám jako svoji výhodu. Ne každý to tak může cítit, ale pro mě je důležité , že jsem si to zažil na vlastní kůži, vím, o čem to je. Zkušenost z komunistickým režimem nemám vyčtenou z knížek ani odposlouchanou od někoho, kdo tehdy žil.Osobní zkušenost je nepřenositelná. Dalo mi hodně práce to vysvětlovat svým dětem, kteří se v komunismu nenarodily. A i když jsem se snažil, tak vím, že jsem neuspěl, protože se to prostě nedá úplně přenést. To, co jsem si mohl prožít před rokem 1989, tedy vnímám spíš jako svoji výhodu.
Nikdy jsem neskrýval, že některé věci s odstupem času vnímám jako chybu. Ale zároveň taky vnímám jako svoje plus, že jsem se z té chyby dokázal poučit, protože asi to nejhorší, co můžeme udělat, je dělat chyby, nepoučit se z nich a opakovat je potom v průběhu života dál a dál. To si jsem neudělal. Naopak jsem se snažil svou chybu maximálně obrátit ve službu demokratické České republice. Také považuji za výhodu, že od roku 1989 jsem nasbíral hromadu zkušeností, během účasti na zahraničních misích či přípravy našeho členství v NATO, samotného vstupu do NATO, a posléze také svou prací v EU a alianci. Myslím, že tyhle zkušenosti a jednoznačně hovoří spíše ve prospěch kandidáta, než v jeho neprospěch.
Co vás vlastně motivuje jít do takhle vypjaté kampaně? Prezidentská kampaň bývá ze všech nejvypjatější. Vytahuje se opravdu všechno možné. Vy jste měl, řekl bych, v poslední době spíše pozitivní image mezi veřejností, ale teď se připomíná vaše minulost. Asi by k tomu nedošlo, kdybyste nekandidoval.
Možná právě to, že image je pro mě až na posledním místě, tak proto do toho jdu. Ať už to zní jakkoli, tak jsem opravdu celý život strávil službou. Zvlášť po roce 1989 jsem to vnímal jako službu lidem, která mi naplno dávala smysl. A také službu zemi, kterou mám rád, na které mi záleží a kterou bych rozhodně nerad viděl směřovat někam, kde bychom se necítili dobře. Šel jsem do kandidatury, protože jsem takové riziko viděl. Celý život jsem nebyl zvyklý jenom trpně přijímat to, co přicházelo. Vždycky jsem se k aktuálnímu dění snažil přistupovat aktivně a využít všechny možnosti, které jsem měl, abych věci změnil.
Hned po tom, co jsem svlékl uniformu, jsem rozhodně neměl představu, že bych se chtěl angažovat v politice. To rozhodnutí u mě nazrálo v době, kdy jsem slyšel Miloše Zemana, jak na sklonku roku 2019 hovořil o svých možných nástupcích. A jako svého preferovaného nástupce uvedl Andreje Babiše. V tu chvíli jsem si představil všechno, co Andrej Babiš reprezentuje, nejenom jako osoba, ale jako politické hnutí. Představil jsem si jeho mnohokrát zdůrazňovanou inspiraci Viktorem Orbánem a řekl jsem si, že bych rozhodně nechtěl, aby Česká republika šla stejnou cestou, jakou dnes jde Maďarsko.
Takže vaší hlavní motivací je zabránit tomu, aby se Andrej Babiš stal prezidentem?
Ani ne tak Andrej Babiš, jako spíš opravdu to, co reprezentuje. To znamená především populismus, lhaní a dost často i to přizpůsobování si pravidel. Tohle opravdu není to, co bych České republice přál.
Vaše další soupeřka ve volbě prezidenta, Danuše Nerudová, řekla, že by se stát neměl řídit jako firma ani jako vojenská jednotka. Souhlasíte s tím?
Naprosto.
Já bych řekl, že to byla narážka na Andreje Babiše a na vás.
Tak to nechám na nich. Stát se samozřejmě nemůže řídit jako firma, protože samotným účelem firmy je vytváření zisku. Stát tu není od toho, aby vytvářel zisk. Samozřejmě nemůže být řízen ani jako vojenská jednotka, ale to jsem ani nikdy nenaznačil. V prezidentském systému by si lidé možná něco takového mohli myslet, ale my, žijeme v parlamentním systému a role prezidenta je jasně vymezena ústavou.
Jak se vám spolupracuje s vaším hlavním stratégem Michalem Repou, který stál mimochodem za úspěšnou prezidentskou kampaní slovenské prezidentky Zuzany Čaputové?
Velice dobře. Nejenom proto, že během vojenské služby před rokem 1992 pro mě byl slovenský element součástí života, takže je v tom jistá dávka nostalgie. Ale hlavně je to mladý člověk, který má spoustu dobrých nápadů. A myslím si, že v týmu se nám pracuje velice dobře.
Radil vám, abyste nechodil do každé debaty, a zvláště do té, kde není ani Andrej Babiš, který má také problematickou minulost?
Od samého počátku jsme se shodli na některých základních principech. Asi tím nejzákladnějším je, že v kampaních můžeme měnit leccos, jenom ne kandidáta, takže kandidát by měl zůstat, pokud možno, autentický. Pokud je jakýkoliv návrh nepřijatelný buď pro něj (Michala Repu, pozn. red.), nebo pro mě, tak prostě hledáme nějakou společnou cestu. A pokud jde o ty debaty, tak při tom počtu žádostí, který jsme dostali, se to fyzicky prostě nedá zvládat. Navíc v kampani nejde jenom o debaty, ale také o kontakt s občany, který jsem chtěl zachovat včetně besed pro veřejnost. Takže jsme se rozhodli, že budeme počet debat s protikandidáty omezovat na únosnou míru, protože cílem není uštvat kandidáta v předvolební kampani, ale co nejlépe ho připravit na to hlavní klání.
Domníval jsem se, že hlavním tématem prezidentské kampaně budou ekonomické otázky a energetická krize. Ale zatím se tyto věci příliš neprobírají. Jak se díváte na to, jakým způsobem Česko tu energetickou krizi zvládá?
Všechny ty krize vidím provázaně, protože souvisí s tou základní krizí, a to je krize bezpečnostní. Nebýt války Ruské federace proti Ukrajině, tak zřejmě stále ještě těžíme z levného ruského plynu, a i kdyby ta situace ve vztahu k Rusku mohla být citlivá, tak by určitě nedošlo k tak velkým a výrazným problémům v energetice, v ekonomice a v sociální oblasti. Dnes je naprosto evidentní, že Rusko nedosáhlo ve vztahu k Evropě toho, čeho chtělo dosáhnout. Tedy využít energetiku jako zbraň a dotlačit Evropu k ústupkům, případně i ke kapitulaci, pokud jde o podporu Ukrajiny. A Evropa se ukázala ve spojení s partnery jako mnohem silnější, než si prezident Putin myslel. Dokázali jsme najít alternativy, jak se obejít i bez ruského plynu a s omezením dodávek ruské ropy.
Do budoucna pro nás bude klíčové zmírnit dopad toho, že jsme nebyli schopni včas reagovat na diverzifikaci zdrojů jako to udělalo například Polsko nebo některé jiné země. A měli bychom urychleně najít cesty, včetně produktovodů, jak zajistit pro naše občany, a firmy dostatek energií hlavně na příští zimu. Ten problém se samozřejmě nevyřeší do jara, bude to trvat rok, dva, možná i tři.
Už tahle zima ukáže, která z dosud přijatých opatření byla opravdu účinná a kde budeme muset ještě vyvinout větší úsilí. Především to bude v dodávkách zkapalněného plynu a hledání možná i dalších alternativ zvýšení průchodnosti těch existujících produktovodů. A také hledání alternativních cest, včetně obousměrného toku v případě vykrývání nedostatků v jedné nebo druhé zemi. Tohle jsou věci, kterým se určitě budeme muset věnovat.
Takže česká vláda tedy tu krizi zvládla zatím na jedničku?
Takhle bych to určitě neřekl. Kdybych měl dávat známky, tak dvě minus by bylo ještě poměrně lichotivé. Vláda nastoupila ve velice složité situaci. Zdědila po předchozí vládě opravdu velký deficit, který nemusel být až tak velký. A navíc krátce po tom, co se ujala vlády, nastala válka na Ukrajině, kterou tehdy asi těžko mohl někdo realisticky předvídat, takže podmínky, v jakých pracuje, jsou opravdu složité. Ale na druhou stranu je pravda, že se jí dostávalo doporučení od řady odborníků, ať už na ekonomiku, energetiku, či finance.
A ne vždycky těm doporučením vláda naslouchala. Bylo to způsobeno i tím, že řada těch návrhů a doporučení, které se vládě dostávaly, vyžadovaly politickou odvahu a možnou ztrátu podpory voličů, což se samozřejmě vláda, která právě nastoupila zdráhala podstoupit. Na druhou stranu, pokud jsou taková opatření nezbytná, tak vláda prostě musí mít odvahu lidem vše vysvětlit a začít přijímat nepopulární opatření, a to i za cenu ztráty podpory. Pokud jsou taková opatření jedinou cestou z krize, je důležité to udělat.
Zmínil jste vysoké schodky rozpočtu, které Fialova vláda zdědila po Babišově vládě. Jedním z těch opatření, která mají naplnit státní pokladnu, je takzvaná windfall tax, tedy daň z neočekávaných zisků, nebo také zastropování tržeb. Myslíte, že to bude stačit, nebo byste doporučil vládě zvyšovat daně více?
Pravicová vláda z principu nechce zvyšovat daně. Stejně tak nechce zvyšovat deficit státního rozpočtu.
A vy jste pravicový politik?
Já za prvé nejsem ještě politik...
Už jste ale v prezidentské kampani...
Jsem spíše konzervativního založení, ale se sociálním cítěním, takže možná pravý střed. Ale já jsem o svém politickém zařazení takhle nikdy do detailu nepřemýšlel. Jsem přesvědčen, že vláda nakonec stejně nebude mít jinou možnost než do systému daní sáhnout, protože ta složitost situace, ve které jsme, nejde vyřešit jenom úsporami. Navíc ani na škrty ve výdajích zatím vláda příliš nesáhla, takže bude potřeba hledat jiné zdroje a těmi jinými zdroji jsou prostě jenom daně.
Windfall tax je sice nesystémovým opatřením, na druhou stranu nejsme ve standardní situaci. Je pochopitelné, že za mimořádné situace vláda sáhne k mimořádnému opatření, aby získala zdroje, například právě pro zastropování cen energií a pro podporu firem. Windfall tax ale určitě nebude opatření, které bude v platnosti dlouhodobě, takže vláda bude muset hledat jiné řešení, bude to ve významných úsporách na straně výdajů, ale také právě v daňovém zatížení. A pokud jde o daně, tak vláda má možnost sáhnout na některé daně, které občany zase tolik bolet nebudou.
Jaké to jsou?
Například daň z majetku, především z nemovitostí, je u nás jedna z nejnižších v Evropě. Tam určitě vláda prostor má. Bylo by také dobré, aby vláda ze všech doporučení, které jí dala skupina odborníků sdružená v Národní ekonomické radě vlády, případně Národní rozpočtové radě, vybrala ty, které se dají realizovat v krátkém horizontu. A krok za krokem šla cestou získávání více prostředků do státního rozpočtu, kterými bude schopná postupně stabilizovat veřejné finance, protože dnešní situace je dlouhodobě neudržitelná.
Souhlasíte s kroky současné bankovní rady České národní banky? Mám na mysli nezvedání úrokových sazeb poté, co do čela ČNB nastoupil Aleš Michl. Myslíte, že Česko bojuje s inflací efektivně?
Já bych rozhodně nechtěl předstírat, že jsem kovaným odborníkem na ekonomiku a případně na finance. Proto se opírám o doporučení odborníků na slovo vzatých a v mém poradním týmu pracují lidé, kteří jsou ochotni se podělit o informace, jako je bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma nebo David Marek z Deloitte.
V případě, že budete zvolen, tak to budete vy jako prezident, kdo bude jmenovat členy bankovní rady. Nikoliv odborníci.
Samozřejmě. Ale myslím, že žádný soudný člověk ve vedoucí roli se nesnaží předstírat, že ví všechno. Naopak si myslím, že předností dobrého lídra je opřít se o kvalitní odborníky. To je základem, aby do klíčových pozic byli vybíráni kvalifikovaní a důvěryhodní lidé.To platí i pro jmenování členů bankovní rady, případně guvernéra České národní banky – což se teda příštího prezidenta týkat nebude, ten bude jmenovat jenom jednoho člena bankovní rady.
Dále je potřeba využít třeba metodu veřejného slyšení, kdy ten nominant bude, jak před odbornou, tak i před širokou veřejností představovat svůj pohled a zamýšlené kroky. To ho samozřejmě vystaví situaci, kdy bude muset dát jasně najevo, za čím si stojí a jakým způsobem chce k funkci přistoupit. Pokud jde o Českou národní banku, tak to není o tom, jestli kandidát bude zastávat levicové, nebo pravicové postoje. Protože centrální bankovnictví se dělá buďto dobře, nebo špatně, ne levicově, nebo pravicově. A pokud jde o současné vedení České národní banky, tak její přístup mezi odborníky dnes úplně dobře hodnocen není.
Zmínil jste možnost jakéhosi veřejného slyšení. Platilo by to i pro kandidáty na ústavní soudce?
Já jsem v principu zastáncem transparentnosti. Transparentnost, snad s výjimkou skutečností, které mají být právem utajovány, by měla být základním principem fungování státní správy. A pokud se bavíme o jmenování soudců, členů bankovní rady, profesorů, ale i třeba generálů, tak nevidím jediný důvod, proč by mělo probíhat někde v zákulisí.
Takže s každým byste uspořádal nějaké veřejné slyšení?
Například by hodně prospělo zveřejnit seznam kandidátůa uspořádat veřejné slyšení. Alespoň na jeho část, aby veřejnost věděla, kdo je ve hře, jaká kritéria splňuje a podle jakých kritérií se hodnotí. Lidé pak mohou posoudit, kdo byl nakonec vybrán a jak odpovídá těm kritériím, nebo ne. Tato forma odborné i veřejné kontroly může hodně přispět k výběru kvalitních kandidátů a omezit subjektivitu, které jsme byli svědky v minulosti.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský už je ve své funkci 19 let. Kdo by ho podle vás mohl nahradit?
Asi nečekáte, že teďka vystřelím jméno. V hlavě jedno mám, ale říkat ho nebudu. I v tomto případě si myslím, že je široká základna lidí, se kterou by prezident mohl a měl konzultovat. Máme tady nejenom akademické odborníky, ale i řadu velice zkušených lidí ze všech oblastí práva. Mohli by vytvořit hodnotící nebo doporučující skupinu, která by mohla vybrat možné kandidáty. Toho veřejného slyšení by se měl účastnit i zástupce Senátu. Kandidáti na Ústavní soud by měli přijít se svou vizí, koncepcí, jakým způsobem by chtěli uplatňovat své pravomoci. A pak tedy lze opravdu vybrat toho, kdo pro tu funkci bude nejenom po odborné, ale i po té lidské stránce, nejlepší.
To jméno, které nosíte v hlavě, je z okruhu současných ústavních soudců?
Já myslím, že je dostatečně všem známo. Určitě to není nikdo, kdo by byl někde schován v hierarchii soudů, ale je to jméno, které asi všichni znají.
Pokud se stanete prezidentem, budete vrchním velitelem ozbrojených sil. Vykonával byste tuto funkci jinak než váš předchůdce?
Jedna z mála věcí, kde vidím pozitiva na prezidentství Miloše Zemana, je právě jeho přístup k obraně a bezpečnosti. Vždy zastával pozici, že bychom měli být zodpovědní při zajišťování vlastní obranyschopnosti a při naplňování našich závazků v rámci aliance. Zřejmě to jediné, co bych v této oblasti dělal jinak, by byl přístup ke jmenování generálů. Tam vím minimálně o jednom, který by si to zasloužil.
Máte na mysli předsedu Bezpečnostní informační služby Michala Koudelku?
Přesně tak. Myslím, že by to bylo zapotřebí udělat hned při prvním možném termínu.
Snažil byste se radit vládě s vojenskými nákupy? Miloš Zeman například opakovaně doporučoval kupovat bojové drony.
Já bych nechtěl ani tak vládě radit, jako spíš aktivně využít roli, kterou prezident ve vztahu k ozbrojeným silám má. To znamená být v obraze. Prezident má možnost vést konzultace s náčelníkem generálního štábu, což jsem ostatně s Milošem Zemanem dělal také. Jednou za dva měsíce jsme se sešli a já ho informoval o aktuální situaci v armádě. Bavili jsme se i o nákupech, předkládal jsem mu třeba prezentaci na téma bezpilotních prostředků, tedy dronů. To by mělo být standardní náplní práce prezidenta, že bude do detailu informován o tom, co se děje. Pokud taková debata nastane na úrovni vlády, může její jednání navštívit a případně přispět svými připomínkami.
Když budeme konkrétní, v srpnu jste řekl, že byste nekupoval americké stíhačky F-35, o kterých nyní jedná vláda. Platí to nadále?
Já jsem to neřekl úplně takhle. Stíhačky F-35 považuji za to nejlepší, co se dnes na trhu v této kategorii dá sehnat. Chybí ale komplexnější analýza nejenom toho, jakým způsobem budeme modernizovat naše stíhací letectvo, ale jak finančně zajistíme modernizační projekty u všech druhů vojsk. Pokud takovou analýzou dospějeme k závěru, že si můžeme dovolit v horizontu nějakých sedmi let nakoupit takto drahé prostředky, pak jenom uvítám, že bude naše armáda vybavená tím nejlepším, co máme možnost sehnat. Ale pokud tou analýzou dospějeme k závěru, že bychom si takovou akvizicí podvázali možnost modernizace ostatních druhů sil, pak bych to považoval za nevyvážený přístup k zajištění naší obrany. A za důvod k přehodnocení.
A spolehnutí se na gripeny?
Těch možností je více. My máme gripeny smlouvou zajištěné do roku 2027. Pak můžeme jednat se švédskou stranou buďto o prodloužení smlouvy, nebo případně o odkoupení těch letounů. Každopádně máme možnosti, jak zajistit ochranu našeho vzdušného prostoru i bez toho, že bychom museli urychleně řešit nákup jiných prostředků. F-35 jsou nejenom velice kvalitní, ale také samozřejmě dražší, a to i na provoz. Bude potřeba počítat s dodatečnými náklady na dovybavení a přezbrojení základen, případně na zesílení vzletových a přistávacích drah. To jsou velké investice navíc, takže bychom opravdu měli mít jasno v tom, co naše ekonomika unese.
Nepomohla by taková akvizice zlepšit vztah se Spojenými státy?
Těch možností, jak zlepšit vztahy se Spojenými státy, je celá řada. Jedna z nich je obecně naplňovat naše závazky v NATO. Nejen Donald Trump, ale i Barack Obama a George Bush tlačili na spojence, aby změnili poměr sdílení nákladů. Ten se postupně vyšplhal na nějakých 75 procent, které hradí Spojené státy, a 25 procent, které připadají na zbytek spojenců. Tady by určitě stálo za to, aby se to břímě vyrovnalo. Pak je tady možnost dalších bilaterálních projektů se Spojenými státy, například dostavba jaderných elektráren.
Preferoval byste tedy, aby Američané dostavěli Dukovany?
Já jsem rád, že z okruhu možných dodavatelů zmizelo Rusko. Dnes už snad nikdo nepochybuje, že by to byla velice riskantní varianta. Takže zbývají tři možní uchazeči. Bylo by dobré, kdybychom ty nabídky zvážili na základě provedené analýzy a rozhodli se pro tu, která bude pro naši zemi ve všech zvažovaných kritériích nejlepší.
Na jaké hrozby by měla být česká armáda lépe připravena?
Současnou válku Ruska proti Ukrajině můžeme brát jako příležitost se něco naučit. Nejenom pokud jde o způsob vedení války, ale také v možnostech využití moderních technologií. Ukazuje se také, jak kritickou roli hraje logistická podpora, případně zpravodajská podpora. Bez toho by ukrajinská armáda nebyla tak úspěšná. Naopak selhání této podpory na straně protivníka vede k obrovským blamážím ruské armády. Pro nás to znamená, že se budeme muset orientovat nejenom na velice kvalitní systém velení, na kvalitní logistickou podporu, ale také na budování moderních sil. Mám na mysli především ty, které souvisí s užíváním bezpilotních a obecně bezobsluhových prostředků, protože ty automatizované systémy se na bojišti uplatňují stále více. Další oblastí, a to jsme teď diskutovali v souvislosti s dopadem rakety do Polska, je kvalitní protivzdušná a protiraketová obrana.
V souvislosti s dopadem raket do Polska reagovalo spoustu politiků, včetně těch vládních, poměrně unáhleně. Je možné, že měli od armády špatné informace?
Já si to nemyslím. Od armády nemohli mít jiné informace, protože sama armáda je neměla. Byla to obecně zbrklost. Celoživotní zkušenost v armádě mě vedla k tomu, že je třeba nepřijímat zbrklá rozhodnutí na základě neúplných informací, protože to může vést k opravdu vážným důsledkům. Je samozřejmě třeba přijmout všechna předběžná opatření, což proběhlo, ale potom je třeba důsledně vyšetřit, co se vlastně stalo. Prostě zachovat chladnou hlavu.
Zasahoval byste do personálních otázek jako Miloš Zeman? Nedávno například u něho narazila ministryně obrany Jana Černochová s kandidátem na náčelníka generálního štábu.
Neznám důvody, které k tomu Miloše Zemana vedly. Obecně mohu říci, že jsem se po dobu svého působení ve funkci náčelníka generálního štábu snažil, aby bylo zavedeno něco, co nazýváme kariérním řádem. To znamená soubor naprosto jasných a srozumitelných pravidel pro růst ve funkcích. Jde o naplnění jasných a měřitelných kvalifikačních předpokladů pro funkci, které se týkají praxe, vzdělání, jazykových znalostí, bezpečnostní prověrky, zkušeností ze zahraničních misí, případně práce na mnohonárodních velitelstvích. A pokud kdokoliv z kandidátů projde sítem těchto jasných kritérií, pak není důvod, aby kdokoliv zasahoval do jeho jmenování. Osobní sympatie nebo antipatie by v tom neměly hrát žádnou roli.
Postupoval byste stejně i v případě jmenování premiéra?
Premiér musí se svojí vládou získat důvěru Poslanecké sněmovny. Jako prezidenta by mě v tom případě zajímalo, jestli má dotyčný reálnou možnost takovou vládu sestavit a získat pro ni podporu ve sněmovně. Pokud by tu možnost neměl, tak přestože by byl vítězem voleb, nemá smysl ztrácet čas marnými pokusy ve sněmovně. V tom případě by bylo asi dobré jmenovat někoho, kdo takovou šanci mít bude.
Co další kritéria? Třeba trestní stíhání?
To bych vnímal jako překážku. Bylo by to reputační riziko v případě, že by designovaný premiér byl následně odsouzen, což by mohlo Českou republiku významně poškodit. Na politiky by měla být uplatňována přísnější kritéria, než na běžného občana. A pokud je někdo trestně stíhaný, pak by se o premiérskou funkci ucházet neměl. Raději bych hledal někoho, kdo trestně stíhaný není.
Jaký signál bychom vysílali do zahraničí, kdybychom měli za prezidenta bývalého vojáka?
Není možné posuzovat člověka podle toho, co je bývalý. Nikde není psáno, co si ponese za kvality nebo nedostatky bývalý pracovník Prognostického ústavu, bývalý herec nebo bývalý voják. Je potřeba posuzovat kandidáty na prezidenta podle toho, co jsou schopni své zemi reálně dát. Já nabízím nejenom celoživotní zkušenost v oblasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů, ale i transparentnost v tom, za čím si stojím. Měl jsem možnost to několikrát prokázat na bojištích a nakonec i ve vysokých diplomatických funkcích. Mám respekt k pravidlům a k jejich uplatňování pro všechny stejně. Jsem také ve vztahu k politickým stranám, ale i k různým lobbistickým skupinám jednoznačně nezávislý. Jako bývalý voják můžu přinést do této funkce to, co právě dnes chybí. To znamená důstojnost úřadu prezidenta, srozumitelná komunikace, snaha hledat řešení napříč politickým spektrem a respekt k pravidlům, a to pro všechny stejně.
Dokázal byste opravdu všem lobbistům a zájmovým skupinám odolat? Přece jenom nejste zkušený politik.
Pokud jde o zkušenosti s politikou, tak mám možná větší zkušenost než řada dnešních ministrů. Za tři roky, co jsem byl náčelníkem generálního štábu, jsem se pohyboval na rozhraní politiky. Obhajoval jsem rozpočet pro armádu s tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Jednal jsem s ministry na jednání vlády, účastnil jsem se Bezpečnostní rady státu, vedl jsem celou řadu zahraničních jednání. A mé období ve funkci předsedy vojenského výboru NATO bylo vlastně jedno dlouhé tříleté mezinárodní jednání. Mojí prací bylo dosahovat konsensu mezi třiceti zeměmi, vést delegace do spojeneckých i partnerských zemí, vést složitá jednání s našimi oponenty, třeba s ruskou nebo čínskou delegací. Zkušenosti s velkou mezinárodní politikou mám a vím, jaké tlaky tam jsou, i od firem, protože jsem jim čelil. Nepochybuji o tom, že si s takovými tlaky dokážu poradit i na domácí scéně.
Prezidentské volby 2023: Kdy přesně se konají a jak probíhají?
Při oznamování kandidatury jste řekl, že chcete prosazovat aktivnější zahraniční politiku. Co to konkrétně znamená?
Řekl jsem, že chci aktivní a koordinovanou zahraniční politiku. Měli bychom využívat všech možností, které nám členství v Evropské unii a NATO nabízí. Často jsme byli kritiky, ale nepřinesli jsme moc konkrétních návrhů. Tady je velký prostor být aktivnější. A pokud jde o koordinaci, tak vidíme, jak to vypadalo v posledních letech. Tu byl z debat velké ústavní čtyřky vyčleněn předseda senátu, tu ministr zahraničí. Takhle by to v civilizované zemi fungovat nemělo.
Takže byste opět zavedl pravidelné schůzky nejvyšších ústavních činitelů?
Já myslím, že to je naprosto nezbytné.
Jak byste jako prezident přistoupil k válce na Ukrajině?
Považuji válku na Ukrajině nejenom za konflikt mezi dvěma zeměmi, ale jako za konflikt, který má mnohem širší dopad na budoucnost mezinárodních vztahů. A z toho důvodu jsem jednoznačně pro to, abychom Ukrajině pomohli dotáhnout tento konflikt do stavu, kdy Rusko na Ukrajině prohraje. A to nejenom přímou podporou v prohlášeních a návštěvách, ale také podporou veškerých dalších aktivit, ať už je to humanitární pomoc, finanční pomoc, nebo pomoc s vojenským materiálem. Prezident zastupuje naši zemi navenek, takže na všech jednáních by měl zastávat stanoviska, která povedou tímto směrem. Budeme mít příští rok setkání aliance, na kterém budou hlavy státu diskutovat o bezpečnostní situaci. Pokud do té doby válka skončí, zcela určitě neskončí konfrontace mezi Ruskem a Západem. Bude potřeba nastavit pravidla, jak dál pokračovat ve vztahu k Rusku, jak dál podporovat Ukrajinu a další země, které by se mohly dostat do podobné situace. Je naprosto nezbytné, aby hlava státu přesně věděla, co v takové situaci dělat, a přijímala naprosto jasné a srozumitelné kroky.
Případná poválečná obnova Ukrajiny může být obrovskou byznysovou příležitosti pro české firmy. Zvážil byste podnikatelskou cestu na Ukrajinu pod záštitou prezidenta?
Míra destrukce na Ukrajině je tak velká, že si z toho po skončení války sama nepomůže. V našem zájmu je, aby byla Ukrajina co nejdříve opět plnohodnotnou suverénní a stabilní zemí. To lze zajistit tím, že tam bude velice intenzivní ekonomický a sociální rozvoj. Tomu můžeme přispět nějakou obdobou Marshallova plánu, který Spojené státy kdysi uplatnily ve vztahu k válkou zničené Evropě, což byla tehdy oboustranně výhodná záležitost. Poválečná obnova Ukrajiny bude velká příležitost pro všechny země, které se na ní budou podílet. Nemá smysl dělat nyní harmonogram a plány, jaká země si ukrojí jaký kus koláče. Primárně si musí Ukrajina říct, co potřebuje a v jakém pořadí. Intenzivní ekonomická spolupráce by nicméně mohla být takovou zrychlenou přípravou na členství Ukrajiny v Evropské unii.
Bylo by správné otevřít Ukrajině dveře do NATO?
Jsem přesvědčen, že v dohledné době ano. Nemyslím si, že bychom se měli vrátit k debatě, kterou jsme vedli před válkou, tedy jestli vzít v úvahu názor Ruska na bezpečnostní garance. Já už jsem tehdy uplatňoval názor, že se nesmíme nechat Ruskem tlačit k naplňování jeho podmínek. Je nutné zdůraznit Rusku, že debata o bezpečnostních zárukách se netýká zdaleka jenom Ukrajiny, ale že bychom ji měli pojmout mnohem komplexněji, včetně obnovení jednání o již prošlých smlouvách o konvenčním zbrojení a o jaderném zbrojení. Navíc Ukrajina má po těchto zkušenostech velice hodnotnou armádu, která má asi nejčerstvější a nejkomplexnější zkušenosti s aktuálním konfliktem, a to je samozřejmě neocenitelné pro všechny spojence. Bylo by opět v oboustranném zájmu, aby Ukrajina mohla po splnění podmínek vstoupit do NATO.
Jaká je budoucnost Ruska po válce?
Pevně doufám, že nedojde ke kolapsu Ruska, to by nebylo v našem zájmu. Stejně tak můžeme mít obavu z toho, aby případný konec Vladimira Putina ve funkci neznamenal nástup k moci někoho ještě mnohem horšího. Pokud jde o vlastnictví jaderných zbraní, těch má Rusko stále ještě hodně. A i když se můžeme domnívat, že část toho arzenálu nemusí být v úplně nejlepším technickém stavu, přece jenom je to velké riziko a nemůžeme si dovolit zemi úplně destabilizovat. Budeme muset postupovat nejenom velice opatrně, ale taky razantně, pokud jde o jednotný postup ve vztahu k Rusku. A na tom se právě musíme dohodnout s našimi spojenci.
Jak by ten razantní přístup měl vypadat?
Je nutné dát Rusku jasně najevo, že se Západ nenechá vydírat, ať už možným použitím jaderných zbraní nebo něčím jiným. Ale na druhou stranu je třeba dát najevo, že je Západ připraven konstruktivně jednat, pokud bude Rusko ochotné jednat s respektem k mezinárodnímu právu, tedy že ani jedna strana nebude protlačovat to svoje a bude ochotná hledat shodu. Zatím taková konstruktivní shoda na straně Ruska neexistuje.
Miloš Zeman je známý svými podnikatelskými cestami do zahraničí, zejména do Číny. Mohou podnikatelé čekat záštitu i od vás?
Ve vztahu k Číně se s Milošem Zemanem hodně rozcházím. Podobně jako jsem už v roce 2012 varoval před Ruskem jako potenciální hrozbou, tak jsem už od doby, kdy jsem nastoupil v roce 2015 do NATO, varoval před Čínou jako velkou bezpečnostní výzvou a do budoucna možná hrozbou. Jsem rád, že k tomu aliance dospěla, sice až letos, a označuje Čínu jako bezpečnostní riziko. Čína pro nás rozhodně není přátelskou zemí. Je zemí, která je postavena na úplně jiných hodnotách, na úplně jiných základech, a její strategické cíle se neshodují s našimi. Měli bychom být ve vztahu k Číně na jednu stranu otevření, na druhou ale velice obezřetní. Především bychom měli veškeré naše kroky koordinovat s našimi spojenci i dalšími demokratickými zeměmi. Musíme jednat společně, protože Čína bude uplatňovat strategii rozděl a panuj. Jako menší celky nebudeme představovat odpovídající protiváhu vůči síle čínské ekonomiky, financí, vědy a techniky.
Z hlediska byznysu je to ale důležitý partner. Podnikatelé si často chválí, že jim zejména v Asii a postsovětských zemích pomáhají podnikatelské cesty pod záštitou vrcholných politiků.
Já bych rozhodně nebyl pro omezování ekonomické diplomacie. I když si myslím, že se to dosud týkalo hlavně velkých firem a částečně těch, které nějakým způsobem vycházely Miloši Zemanovi vstříc. Misí by se měly účastnit podniky, které mají potenciál, včetně těch středních, malých nebo startupů. Rozhodně by to ale nemělo být tak, že se budeme snažit dělat samostatnou ekonomickou politiku, protože my opravdu nepředstavujeme dostatečně silného partnera, abychom mohli být bráni úplně vážně. Tam, kde to bude výhodnější, je lepší zvážit partnerství s nějakou silnější zemí EU. Jinak já si nemyslím, že by Čína pro nás byla tak zásadním ekonomickým partnerem. Nemáme s Čínou zas tak velký obchod, abychom kvůli tomu museli nějak měnit naše zásady mezinárodních vztahů. Měli bychom si zachovat i jiné trhy, jako třeba Tchaj-wan.
Petr Pavel (61)
- Rodák z Plané vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, následně se vzdělával na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně, kde absolvoval kurz pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí. Začal u výsadkového vojska a v roce 1985 byl přijat jako člen Komunistické strany Československa.
- Po revoluci vystudoval mezinárodní vztahy na britské King's College London. V devadesátých letech působil ve Vojenském zpravodajství, postupně působil na dalších vojenských postech a na řadě zahraničních misí. V roce 2014 byl jmenován generálem.
- V roce 2012 se stal náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. O tři roky později se stal předsedou vojenského výboru NATO, což je po generálním tajemníkovi druhá nejvyšší funkce v alianci. Mandát mu skončil v roce 2018.
- V roce 2022 oznámil kandidaturu na prezidenta České republiky.
