KSČM podporuje vládu, ale klesají jí volební preference | E15.cz

Soumrak věčných časů. Předvolební průzkumy připisují komunistům menší šance než posledně

Petr Pešek

Čeští komunisté platí v rámci Evropy za raritu. Rok 1989 přežili v relativně dobré kondici, na rozdíl od podobně orientovaných stran na východě i západě kontinentu.

Postačilo jim kosmeticky změnit název a seškrtat partajní teze, které nejvíce bily do očí. Nyní dokonce drží u moci vládu, zároveň jim ale setrvale ubývá členů, financí, a především volebních procent. Znamená to tedy konec jejich výjimečnosti?

„Krajský výbor KSČM důrazně protestuje proti zkreslování a přepisování historické pravdy a proti rozdmýchávání antikomunistické nenávisti.“ Prohlášení pražské organizace strany během červnového sedmdesátého výročí justiční vraždy Milady Horákové bylo jednou z vhodných připomínek, že rozchod s minulostí u KSČM až takovým rozchodem nebyl. I když šlo pouze o jednu událost a „jen“ o její pražskou organizaci.

Měsíc s měsícem se sešel, do České republiky zavítal americký ministr zahraničí Mike Pompeo a komunisté se opět pohoršují v duchu svých tradic: „KSČM prohlašuje, že není ani bezpečnostním, ani ekonomickým zájmem České republiky zapojit se do obchodní války vyhlášené americkým ministrem proti Čínské lidové republice a Ruské federaci.“

Ještě peprnější byl ve zvoleném slovníku poslanec strany, tituly ověnčený PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA. Ten v souvislosti se šéfem americké diplomacie mluvil o „ambasadorovi planetárního četníka (resp. řezníka)“ a u charakteristiky USA došlo i na „největšího světového válečného vraha“.

Právě zahraničněpolitická témata jsou oblastí, kde se KSČM nepřímo hlásí ke své minulosti, přestože jinak její představitelé zdůrazňují opak. A také kde se vymezuje vůči většině ostatních relevantních stran. Ne vždy jde přitom o přímé útoky na zahraniční ideologické nepřátele, často se to děje pod rouškou multilateralismu či snahy být přáteli se všemi.

Jako například, když „vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČM“ Jaroslav Roman koncem července v rozhovoru pro Haló noviny kritizoval záměr šéfa Senátu navštívit Tchaj-wan: „Základem naší zahraniční politiky má být politika vícero azimutů (…) O to smutnější je zjištění, že některé politické kruhy tady mají neustále zájem o torpédování našich vztahů s Čínou.“

Až doposud přitom nepokrytá návaznost na předlistopadovou KSČ komunistům vycházela. Sice tytam jsou časy, kdy byli státostranou a držiteli veškeré moci, až do uplynulých sněmovních voleb (7,8 procenta) to nicméně byly dvouciferné výsledky (nejvíce v roce 2002, pro mnohé šokujících 18,5 procenta). A vzhledem k neochotě ostatních stran jít do vlády s trestně stíhaným Andrejem Babišem se jim otevřela i šance dostat se i blízko k moci.

„Rudí“ ve zbytku Evropy mohli jen závidět. Východoevropští komunisté se buď pod tlakem událostí přerodili ve strany sociálnědemokratického typu, anebo rozplynuli v nových poměrech. Mezi výjimkami jsou komunisté v Rusku (strana vznikla v roce 1993, je považována za nástupce totalitní KSSS), na Ukrajině (dtto) či v Bělorusku (vznik v roce 1996). Pokus o obnovu značky se srpem a kladivem proběhl i na Slovensku, ale nijak úspěšně, byť nové KSS se jednou i podařilo proniknout do tamního parlamentu (v roce 2002 se 6,3 procenta hlasů).

Do defenzivy se komunisté po konci studené války dostali i na západě Evropy. A to včetně zemí, jako jsou Itálie či Francie, kde byly tamní strany nejsilnější (například ve Francii v roce 1946 dostali ve volbách přes 28 procent hlasů, v Itálii dokonce ještě v sedmdesátých letech zdolávali i třicetiprocentní hranici). Buď zůstali na okraji voličského zájmu, anebo se rozpustili v nových uskupeních či aliancích.

Takový je svým způsobem i osud východoněmeckých komunistů (Jednotná socialistická strana Německa, SED), kteří se nejdřív přerodili ve Stranu demokratického socialismu (PDS) a poté položili jeden ze základů nově vzniklého uskupení Die Linke (Levice).

Stačí i pohled do Evropského parlamentu, kde zasedá jen sedm stran hlásících se ke komunistické ideologii (plus komunisté z francouzského Réunionu). Počet jejich křesel se pohybuje mezi jedním až třemi, z východu je tam pak jediná…česká KSČM.

Pak je tu ovšem ještě jedna výjimka, a to kyperští komunisté (Pokroková strana pracujícího lidu – AKEL), jejichž dvě křesla znamenají třetinu národních míst. Ostatně daří se jim i přímo na ostrově, tedy v jeho řecké části. Jejich volební výsledky se pohybují kolem třiceti procent, v letech 2008 až 2013 měli dokonce i prezidenta (Dimitris Christofias).

Veškeré přehledy týkající se minulosti i současnosti jsou ovšem ošidné. Mezi komunistickými stranami – zvláště na Západě – existovaly značné rozdíly už během studené války, zvláště po nástupu takzvaného eurokomunismu v sedmdesátých letech. V současnosti celou situaci ještě znepřehledňuje radikální levice, která se sice k odkazu komunistických stran nehlásí – a od stalinismu se i distancuje – část jejich tezí ale přebírá. Ať už jde o španělský Podemos či řecké uskupení Syriza.

V jejich postojích můžeme najít pacifismus, rovnostářství či boj proti korporacím. Ale také moderní témata, jako jsou klima, feminismus či práva sexuálních menšin. V tom zároveň panuje další výrazná odlišnost od českých komunistů, kteří jsou v podobných otázkách konzervativní.

I u KSČM se přitom čas od času objeví snaha otevřít se mladým voličům, zatím ale bez pronikavého úspěchu. Někdy to končí i blamáží, jako když nedávno v kampani se sloganem „být komunistou je in“ využili tvář dívky z fotobanky, proti čemuž se vzápětí ozval nizozemský autor snímku.

Přivést do strany „mladou krev“ se přitom pro KSČM může brzy stát otázkou politického přežití. Její členská základna stárne a zmenšuje se. Zatímco ještě v roce 2003 to bylo přes sto tisíc, dnes to je méně než třetina. A podobné to je se stranickou kasou, na níž se podepsal i volební neúspěch z roku 2017.

Je to hlavní paradox současné situace KSČM. Sice si díky podpoře vlády může diktovat některá témata (viz zdanění církevních náhrad) a tlačit premiéra k personálním změnám (výpady vůči někdejšímu ministru dopravy Ťokovi či současnému šéfu diplomacie Petříčkovi), na voličských preferencích se to nijak nepodepisuje. A pokud ano, tak naopak.

Většina letošních průzkumů připisuje komunistům ještě méně než oněch 7,8 procenta v zatím posledních sněmovních volbách. Podle některých odhadů by se dokonce do parlamentu nemuseli dostat vůbec – v Senátu už nejsou několik let.

A příčiny viděné optikou stranických špiček? „Jednak ten setrvalý tlak na KSČM a docela lživá propaganda o nás,“ popsal dvě hlavní předseda KSČM Vojtěch Filip v červnovém rozhovoru pro Radiožurnál. Ohledně budoucnosti „rudého“ hnutí ale zůstává optimistou: „Výhodou komunistů je, že jejich programovým základem je dialektický a historický materialismus.“

 

 

Volby 2020

Krajské volby a 1. kolo voleb do Senátu se konají 2. a 3. října 2020. Druhé kolo voleb do Senátu se koná 9. a 10. října. Přečtěte si, jak se stát členem volební komise a jak získat voličský průkaz.

Krajské volby

Kandidáti do krajů Jak volit v krajských volbách? Výsledky krajských voleb

Volby do Senátu

Kandidáti do Senátu Druhé kolo voleb Výsledky senátních voleb

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!